Opera o Miladě Horákové na brněnské scéně
Zítra se bude… Tuto operu uvádí v Divadle na Orlí skvělý mladý kolektiv
Komorní opera Hudební fakulty JAMU opět prokázala kvality pedagogů a studentů a fakticky neomezené možnosti v interpretaci i náročnějších děl. Po pražské (a světové) premiéře uvedla teprve potřetí operu Zítra se bude… o životě a smrti oběti komunismu Milady Horákové. Hudbu napsal Aleš Březina, jenž se podílel na textu s Jiřím Nekvasilem. Vojtěch Orenič, režisér a autor úpravy (společně se svým pedagogem Tomášem Studeným) i světelného designu se v rámci svého absolventského výkonu nesnažil kopírovat pražskou premiéru Divadla Kolowrat z dubna 2008, kde hlavní roli zpívala zvěčnělá Soňa Červená.
Zítra se bude… (bylo v Praze a je v Brně) silné představení o době, kdy upevňujícím se komunistickým režimem byla justičně zavražděna nevinná oběť, kterou hrála a zpívala vlastně další oběť – skvělá špičková zpěvačka, která byla přinucena emigrovat a působit druhou část svého uměleckého života v cizině. Miladu Horákovou zpívala Soňa Červená v Praze až ve věku 83 let. Připomeňme, že její matka byla zatčena v listopadu 1948 a za nevyjasněných okolností po dvou týdnech zemřela – v pankrácké věznici, kde zavraždili také Miladu Horákovou. Po šestiletém angažmá v brněnské opeře zpívala Soňa Červená od roku 1958 v Berlíně, odkud emigrovala 4. ledna 1962 posledním otevřeným přechodem. Po dlouhodobém (od roku 1951) bezvýsledném nátlaku a snaze Stasi a StB získat zpěvačku ke spolupráci.
Lidé, se kterými jsem o opeře Zítra se bude… mluvil a kteří opus v Divadle na Orlí ještě neviděli, se tvářili odmítavě, vyjadřovali obavy z nudy, z přílišného smutku zrovna v dnešní době. Bojí se zbytečně. Opera samozřejmě není veselá, je nicméně inscenována nesmírně citlivě, uvážlivě. Nemá hluchá místa, výrazné je srozumitelné mluvené slovo. V levé části scény sedí šestičlenný orchestr (cembalo, bicí, housle, violoncello, fagot, basklarinet) řízený již zkušeným Romanem Hájkem. Nelehký part hrají všichni bezchybně, s mladickým elánem. Na repríze v neděli 23. listopadu jsem ocenil výkon Lenky Titzové na bicích nástrojích. Více na pravé straně jeviště se pohybují čtyři zpěvačky – dvě sopranistky, dvě altistky (Lucie Kratochvílová, Barbora Berkyová, Anna Porubanová, Eliška Kubečková) – se zpěvákem (Šimon Beneš). Všechny postavy ovšem mají někdy až trojí alternaci. Autoři napsali ještě postavu influencera, postaru odpovědníka, nově též komentátora, jenž komentuje i usměrňuje děj; v neděli 23. listopadu si roli užíval Peter Gáč, jeho výkon byl absolventský a velmi dobrý, zvláště procítěně interpretoval texty o likvidaci Milady Horákové. Její postavu nastudovaly dvě zpěvačky. Studentka Divadelní fakulty JAMU Patricie Moravcová je pěvecky i herecky na velmi slušné úrovni, náročný part zpěvu i četného slova interpretuje přesvědčivě, bezchybně. Alternuje s externí zpěvačkou Hanou Mikulkovou. Představitelka Horákové zpívá i přednáší také text svého prokurátora i další postavy. Zmíněný sbor má zásadní úlohu, zpívá texty obžaloby, vypráví, co se děje. V Divadle Kolowrat zpívaly ženský sbor a dětský dívčí sbor, nicméně pětičlenný sbor v Brně bohatě dostačuje. Často zpívá bez doprovodu hudby, je to působivé, v souvislosti s obsahem děsivé. Dopomáhá k tomu detailní osvětlení obličejů z čelovek i jejich pohyby – pochvala režii.
Zajímavým nápadem je využití sociální sítě, totiž útržků textů jakoby z facebooku. Je to vzpomínka na davové šílenství z doby procesu s „rozvraceči“ republiky, kdy kolektivy z fabrik posílaly do médií tisíce rezolucí se žádostí o co nejpřísnější potrestání „zlotřilé chamradě, zavilých zločinců“ apod. Bohužel i dnes, v podmínkách zmíněného FB, jsme schopni jednoznačně odsuzovat. Kdosi (chytřejší i hloupější) napíše ostřejší kritiku na (kteroukoli, třeba z politického spektra či oboru lidské činnosti) konkrétní osobu. A hnedle mu odpovídá stádo souhlasících, byť nemusí mít zrovna pravdu. A členové stáda užívají někdy ta nejvulgárnější slova, která inscenátoři v těchto textech promítají na scéně. Texty jsou v opeře samozřejmě vymyšlené, ovšem v intencích toho, jak se v současnosti píše.
Jednoduchou scénu se dvěma křesly uprostřed a s prosklenou stěnou vytvořila spolu s dobovými kostýmy studentka Kristina Komárková, videoprojekce zajišťuje další student Šimon Pávek. Inscenace rozhodně stojí za pozornost. Je věnována památce i dalších dvanácti obětí procesu s Miladou Horákovou, představitelů nekomunistických politických stran. Byli souzeni za trestné činy velezrady a vyzvědačství.
Ještě douška: Opera byla provedena krátce po Divadle Kolowrat i v brněnské Redutě 21. června 2008, rovněž se Soňou Červenou. Dílo žije také ve filmovém záznamu režiséra Jana Hřebejka, jenž natočil celé operní představení v Praze v říjnu 2008 v rámci zkoušky digitálních kamer pro film Kawasakiho růže. Tyto záběry zamýšlel použít v jiném svém filmu, z toho sešlo, nicméně Hřebejkův záznam je přístupný v digitálních kinech – uvádí distributor Aerofilms ve formátu DCP. O vzniku pražské inscenace, která vlastně vznikla přímo pro Soňu Červenou, natočila dokumentární film Olga Sommerová, nazvala jej Do samoty v tanci (2009).
