Potlesk pro kočky
V Kočkafé Schrödinger v Brně na Dominikánském náměstí žije sedm kočiček, dobře vychovaných, co se neperou mezi sebou ani s návštěvníky, naopak, nechávají se hladit … Kočičky jsou z útulků a jsou zdravotně i psychicky prověřené…
Z materiálů Kočkafé se dozvídáme, že první kočičí kavárna zahájila v Brně provoz už v roce 1915, v roce 2019 získala prostory na Kolišti a v roce 2022 se přestěhovala do nynějších, vybavených všelikým náčiním pro kočičky a kavárenskými dobrotami pro návštěvníky. V roce 2021 se součástí Kočkafé stala také Galerie Felidae, kterou zřídila a vede Romana Štrynclová, bývalá Miss Morava…, která zde pořádá různé akce ve prospěch kočiček, a prostory kavárny vyzdobila malbami koček, které možno zakoupit a přispět tak kočičím útulkům po celé vlasti.
Shodou okolností, jednou mi zavolal kolega Jaroslav Štěpaník.
„Pojď,“ povídá: „v Kočkavárně bude večer poesie básnířky Aleny Vránové z Františkových Lázní, kdy ona sama bude recitovat své verše… a Jiří Vondrák nám zahraje a zazpívá…“ „Z Františkových Lázní?,“ povídám, „to musím, byl jsem tam lázeňským hostem v roce 1993 a poznal jsem tam jednu mladou, půvabnou, trochu roztěkanou básnířku, která organizovala tamní kulturní život, ochotníky a tak… Pochybuju ovšem, že ona si mne pamatuje. Dokonce od ní mám jednu knížku, jmenuje se Františkovy a mé… patrně jednu z jejích prvních. Napsala ji, nejspíš na objednávku, ku dvousetletí Františkových Lázní. Je docela možné, že je to ona…“
Kočičky v Kočkafé jsou slušně vychované. Snesou jakýkoli umělecký program.
Františkovy Lázně vznikly v roce 1793 jako ves, v roce 1807 jim byl úředně přiznán název Františkovy, podle císaře Františka I., který je považován za zakladatele. A jsou celé žluté. To proto, že František chtěl, aby mu připomínaly slunný jih. Kol roku 1993, doznívala tam starolázeňská léta. Místní ještě vzpomínali na časy, kdy k rychlíku, který přijížděl až z Luhačovic přes celou republiku a svážel příští pacientky, stahovali se místní donchuani a nabízeli odnos kufrů i doprovod do lázeňských domů, rozptýlených v parcích… a městem chodily občas lázeňské figurky, oblečené podle prvorepublikové módy, s bílými rukavicemi… Alenka Vávrová, to byl už závan příštích časů, organizátorka místního kulturního života, mladá, dychtivá… tehdy tam křtila tu svou knížku…
A tak 6. prosince loňského roku, což byla středa, o 18. hodině, křtila Alenka v Kočkafé knížku novou, bůhví kolikátou… nazvanou Ohnivá panenka. Vydalo ji tišnovské nakladatelství SURSUM páně Miroslava Klepáčka. Kresbami a ušlechtilou grafickou úpravou ji vyzdobila brněnská výtvarnice, ilustrátorka, spisovatelka, textařka a zpěvačka, jak zní její internetový profil, Dáša Ubrová.
Celou akci připravila a zorganizovala pak Romana Štrynclová, rodačka z Brna, Miss Morava a Sympatie 1999, spoluzakladatelka prvního umělecko-obchodního centra v Brně „Zadní trakt“na Dominikánském náměstí (1993), návrhářka, choreografka, projektantka, designérka, kurátorka, pořadatelka kulinárních večerů s autorským menu a výstavami, která se v posledních letech (od roku 2013) věnuje především malování koček… jak se dočítáme… A již léta spolupracuje právě s františkolázeňskou básnířkou Alenou Vávrovou. O své tvorbě, již mohou obdivovat milovníci kočiček i v Kočkafé, kde zdobí stěny kavárny, říká:
„Ráda ve svých obrazech vrstvím významy, propojuji je se zážitky a místy, doplňuji psaným slovem. I díky tomu vznikl projekt výstav spojených s aukcemi olejomaleb pro kočičí útulky. Obrazy jsou obohaceny básněmi mé oblíbené básnířky Aleny Vávrové. Vždy maluji kočku, která má silný příběh a je pro daný útulek důležitá. Celá vydražená částka pak putuje přímo na konto útulku…“ Kočičí útulky v českých zemích, díky této spolupráci, získaly již finanční hotovost v řádu vyšších statisíců…
A proč se kočkám ve svých básních věnuje Alena Vávrová?
„Kočka je Magický tvor a krásná potvora je to. Mám pocit, že básničky o kočkách jsem psala už ve svém předminulém životě. Kočka je mi vzorem. Nejen proto, že miluje svá koťata, ale i kocoury….! Je svá. Mám ráda i psy. Ale kočky jsou lepší, protože se nikdy nedaly k policii…“
„A kdyže to všechno začalo?“
„Jedním z impulsů byl cyklus básní Královny slz a ostružin z roku 2010,“ říká Romana Štrynclová. „To byl almanach tehdejší ženské milostné poezie, a já jsem k ní malovala titulní kresbu na obálce, a tam se kočky, jako souputnice člověka už od dob Starého Egypta objevovaly velmi často…“
A já si vzpomněl!
Almanach dívčí a ženské poezie vybrala a uspořádala pražská umělkyně Sylva Lauerová… Sestává z básní 44 básnířek… 421 básní… „a s nimi láska, něha, radost i smutek na vás čeká, až si toto tlusté, ale lehounké poetické miminko vezmete s sebou na rande,“ píše Sylva Lauerová… „A až jej budete držet v rukou, všimněte si, jak nádherně hřeje. Je plné lásky a touhy žen od osmnácti až do sedmdesáti let. A také lásky nás všech, kteří jsme se na jeho „porodu“ podíleli…,“ píše umělkyně.
No ano, já vím, vzpomínám, i mne toto pěti set stránkové dílo, vydané v roce 2010 nakladatelstvím van Aspen s.r.o., Roubalova 3, Brno, oslovilo. Četl jsem je dlouho do noci. Příští den mne rozbolelo srdce… (Začalo to na výstavě cestovního ruchu Go 2011…) Dal jsem si nitroglycerin pod jazyk… Kupodivu, zabralo to. Kdybych byl dívkou, či ženou od osmnácti do sedmdesáti, napsal bych: „Je to tím, že mé srdce patří tobě… A ty jsi zdráv…“.
Nuže, nyní, na závěr, můžete se optat, jak to dopadlo s Alenkou Vávrovou z Františkových Lázní. Recitovala v červené blůzičce, rozkošně polorozevřené… Protože Ohnivou panenku mám u sebe (půjčila mi ji Dáša Ubrová) tak vám z ní něco přečtu. Třeba báseň nazvanou Smutný záda: / Zas to starodávný srdce / připraveno na dlani / pro krkavce / Zas ta kurvazrada chčije / potměšile na smutný záda / Ohnivý panenky . Popravdě, nejsou všechny texty takto, řekněme, specifické. Jsou i také, na které není odpověď: / Piju lógr / a posléze z něj věštím / Zlo nelze hladit od malička / po hlavičkách / Zlu patří rána pěstí Nebo / nebo snad chlebem…?
Podstatné ovšem je, zda mne Alena Vávrová poznala…
Ve vhodné chvíli jsem pohovořil o lázeňském životě a uvedl některá fakta…
„Popravdě,“ povídá „já si taky na jednoho takového lázeňského návštěvníka vzpomínám, neustále se na mně díval, zdálo se mi, že se zalíbením, tak jsem se rozhodla, že tomu vyjdu vstříc a zeptala jsem se ho, proč na mne pořád tak zírá. Víte, co řekl? „Já jsem zaměstnancem krematoria. Vy byste se dobře dělala do rakve…“
Skončeme večer v kavárně Schrödinger. Jiří Vondrák i Alenka Vávrová, pan Klepáček i Romana Štrynclová i Dáša Ubrová byli po zásluze odměněni po každém výstupu neslyšným potleskem. Abyste věděli, kočičkám se netleská. Mají citlivý sluch a vylekalo by je to. Jen se zvednou ruce a třepotá se jimi, zrovna tak, jako se odměňují umělci přednášející nebo hrající a zpívající neslyšícím… Ale o tom zas příště.
