Prodaná nevěsta zase trochu jinak
K inscenaci Proč bychom se netěšili na Smetanu v podání Městského divadla Brno
Prodanou nevěstu Bedřicha Smetany lze v současnosti vidět v opeře Národního divadla Brno, v ostravském Národním divadle moravskoslezském, v Moravském divadle Olomouc a v pražském Národním divadle. Tedy autentickou původní operu, její čtvrtou skladatelovu verzi z roku 1870. Snad jen s tím, že v ND Praha paní režisérka Alice Nellis vypráví ještě o tom, jak se dělá opera. Tím se přiblížila do polohy neoperních divadel, která naši oblíbenou „Prodanku“ podávají po svém. Zatím posledním takovým divadlem je Městské divadlo Brno.
Nutno zdůraznit, že látku pojalo zcela jinak, než neoperní divadelní kolegové. A co jich je! V programové brožurce k inscenaci najdete Soupis uvádění Prodané nevěsty mimo operní divadla, od roku 1955 až do současnosti jich bylo a je celkem čtyřiadvacet. K zatím posledním patří velmi úspěšná inscenace Národního divadla Brno Hurvínek prodává nevěstu, v koprodukci s Divadlem Spejbla a Hurvínka (neplést s operou režírovanou Ondřejem Havelkou, na repertoáru Janáčkova divadla je více než patnáct let). Městské divadlo Brno (MDB) se však od všech ostatních liší tím, že do děje opery fakticky nevstupuje. Na scéně, tentokrát Biskupského dvora pod katedrálou sv. Petra a Pavla, vidíme a slyšíme Smetanovu druhou operu, ovšem poněkud zkrácenou a v podání sólistů muzikálového divadla. Ale nebylo by to městské divadlo, aby na uvedenou scénu, v nádherné kulise Merkurovy kašny a biskupských arkád, nepřišlo s něčím úplně novým. Smetanovo mistrovské dílo předchází pro diváka naprosto nečekaná (pokud si nepřečetl alespoň základní údaje) jednoaktová fraška, která předvádí, jak se ochotníci připravují na provedení Prodané nevěsty. Dílko napsal v roce 1883 úředník, novinář, publicista a redaktor Textilních listů Vilém Ferdinand Černický a pro současnost upravili a připravili dramaturgyně Klára Latzková s režisérem inscenace a šéfem zpěvoherního souboru MDB Igorem Ondříčkem. Nejprve mladé páry zatančí a zazpívají ve skutečně vydařených krojích Romana Šolce na melodii Proč bychom se netěšili a vzápětí se ocitáme na statku bohatého rady Vostrovského podporujícího ochotníky, konkrétně Družstvo českého národního divadla v Brně, jemuž pan Černický dílko věnoval. Nastanou roztomilé zápletky a komické situace, také napětí, když pár hodin před premiérou není tenor, představitel důležité postavy Jeníka. Do toho rodinné problémy se zamilovanou dcerou zmíněného rady…
Lucie Bergerová v roli radové Amalie, Andrea Zelová jako její dcera a Libor Matouš coby profesor Jaroslav Ctibor – scéna z frašky.
Autoři možná předpokládali větší, spontánnější ohlas publika, které v této části šetřilo smíchem, nicméně potleskem pak ocenilo i výkony v opeře. Protože každý herec i herečka měli nejméně dvě role. V mluvené frašce a po přestávce ještě v opeře. Tedy muzikáloví herci pějí operu. S kamarády a kamarádkami, milovníky opery, se nemůžeme shodnout, zdali toto představení přivábí ke skutečné opeře ty, kteří ji dosud neobjevili, nebo naopak stejné lidi od opery odradí. Buď jak buď, muzikáloví herci se opravdu snažili, ostatně před premiérou se někteří novinářům svěřovali, že opera je nadmíru těžká. Zvládají však toto úskalí velmi dobře. Nejvýraznější mezi všemi je skvělá muzikálová herečka Andrea Zelová, představitelka dcery rady Vostrovského slečny Ludmily a také Mařenky. Za ní nezaostává Lucie Bergerová jako paní radová Amalie a také představitelka dvou operních matek – Ludmily Krušinové a Háty Míchové. Krásně předvádí statkářku rozzlobenou na překážející divadlo. Do toho nečekaně přijíždí baron Jesenický v plastickém podání rozeného komika Aleše Slaniny. „Konečně mohu využít svůj baryton,“ zažertoval před premiérou. A využil. Také v roli Kecala. V obou postavách využívá též svého temperamentu a šarmu, Kecala vystihuje jako v klasické opeře. Robert Jícha vytváří ve frašce nejdůležitější postavu rady Vostrovského, na svých bedrech nese veškeré starosti s divadlem a také snáší stížnosti své ženy na roztahující se divadelníky. Své pěvecké schopnosti prokazuje také jako rozvážný sedlák Krušina. Libor Matouš musí být určitě vnitřně spokojen s rolí profesora Jaroslava Ctibora. Ve frašce se přestrojuje, aby zmátl radu Vostrovského a zároveň mu pomohl k roli Jeníka. Kterou pak naplno a dobře vyzpívává. Starosti s divadlem nese též ředitel Koubek, jenž se mění v sedláka Míchu v podání dobrého herce i pěvce Marka Huráka. Kristián Pekar dává svůj šarm a herecké umění sluhovi barona Jesenického a také Vaškovi, Evelína Studénková je ve frašce Herečkou i svůdnou operní Esmeraldou. Jan Brožek má více příležitostí v opeře coby Principál než Sluha ve frašce.
V ní je půvabný archaizovaný jazyk z doby vzniku původního textu, režisér dává důraz na „kritické“ momenty zvyšující napětí. Kvalitu inscenace povyšují kostýmy zmíněného Romana Šolce v obou částech inscenace. V opeře použil cibulákové motivy na bílém a modrém podkladu, je to velmi působivé, oku lahodící. Nápaditá je spíše klasická operní choreografie Martina Paceka a Hany Kubinové. Hraje se na jednoduché, přesto pěkné scéně Jaroslava Milfajta. Ladí s okolní kulisou. Pochvalu zaslouží živý orchestr hrající v arkádách nad jevištěm řízený skvělým hudebníkem Matějem Vodou. Premiéra byla v neděli 9. června.
