Rok 1913
Deset let chodíme kolem tohoto letopočtu napsaného velkými bílými – a zdá se, že nesmazatelnými – číslicemi na několika místech našeho města.
A marně deset let pátrám, co toto datum má představovat a kdo jsou ti, kterým stálo za to jím popsat pár zdí. Slyšel jsem i názor, že takto se projevují stoupenci fašismu, kteří tím připomínají „svá“ důležitá výročí. Jenže pokud vím, s Hitlerem uvedený letopočet souvisí jen v tom, že onoho roku tento neúspěšný malíř vídeňských vedut ze strachu před povolávacím rozkazem uprchl z Vídně do Mnichova…
Do pátrání po tom, čím je rok 1913 tak významný, se s předstihem pustil i německý znalec umění, publicista a úspěšný spisovatel Florian Illies (*1971), který roku 1912 vydal knihu 1913. Léto jednoho století a po jejím fenomenálním úspěchu k ní roku 1918 přidal druhý díl pod názvem 1913. Co jsem ještě chtěl vyprávět. V českém překladu Tomáše Dimtera obě knihy vydalo (2013, 2021) brněnské nakladatelství Host.
Illiesovi se podařil husarský kousek: nashromáždil neuvěřitelné množství poznatků z archivů, knihoven, galerií i vyprávění pamětníků a vytvořil z nich opravdové „panoráma jediného roku, kterým začíná naše přítomnost“. Formou krátkých črt chronologicky, téměř den po dni, zachytil vše podstatné, co se toho roku událo, a vytvořil tak neobyčejně působivý obraz roku, jímž končila Belle Époque, doba půvabných a bezstarostných „krásných časů“, kdy se prolíná triumf s melancholií a „vše se stává uměním“. „Kultura – ještě poslední nádech před vyhasnutím.“ Tak tuto dobu charakterizoval německý filozof a spisovatel Oswald Spengler (1880–1936), který v uvedeném roce pracoval na svém nejslavnějším díle Zánik Západu (1918 a 1922), vycházejícím ze srovnání dějin, umění a politiky tehdejší Evropy.
Je logické, že Illiesovu pozornost poutá především tvorba autorů mluvících německy (Freud, Jung, bratři Mannové, Broch, Musil, Kafka, Rilke, expresionisté, Schönberg a d.), ale autor samozřejmě nezůstává nic dlužen ani zásadním tvůrcům jinojazyčným, takže se dozvíme, že v roce 1913 kromě Smrti v Benátkách Thomase Manna, Kafkových dopisů Felici Bauerové, Básní Georga Trakla, některých Elegií z Duina Rainera Marii Rilka, Idejí k čisté fenomenologii Edmunda Husserla, Ornamentu a zločinu Adolfa Loose a Písní z Gurre Arnolda Schönberga vznikly, byly vydány či měly premiéru Svěcení jara Igora Stravinského, Alkoholy Guillauma Apollinaira, první díl Hledání ztraceného času (Swanova láska) Marcela Prousta, Synové a milenci Davida Herberta Lawrence, že v tom roce James Joyce dokončoval Dubliňany, Gertruda Steinová napsala svůj slavný verš Růže je růže je růže je růže, v New Yorku byla průkopnická výstava moderního umění Armory Show, Marcel Duchamp vytvořil první ready made – kolo bicyklu připevněné na stoličce, Kazimir Malevič namaloval proslulý Černý čtverec na bílém pozadí, vznikl suprematismus, ale také první supermarket a módní dům, byla poprvé syntetizována droga extáze…
Rok 1913 v Rusku: futuristé a Chlebnikov
Následující řádky už se nijak netýkají uvedených knih Floriana Illiese, nicméně snaží se doplnit obraz dění v Evropě v onom „nadpozemském roce“ navíc o vývoj moderního umění v Rusku.
Ruští futuristé vyrukovali roku 1912 se známým manifestačním sborníkem Facka obecnému vkusu, ale pak se rozpadli na dvě křídla: na kubofuturismus (jehož představitelé Alexej Kručonych a Velimir Chlebnikov vydali roku 1913 sborník Slovo jako takové) a egofuturismus, reprezentovaný Igorem Severjaninem. V roce 1913 budětljané (jak si ruští futuristé také říkali) vydali další sborníky Posada soudců II a Zdechlá luna.
Podstatným dílem do světového písemnictví přispěl roku 1913 autor tzv. „zaumné“ poezie Velimir Chlebnikov (1885–1922). Narodil se ve vsi Tundutovo, ležící blízko ústí Volhy v kalmycké oblasti, jejímž správcem byl básníkův otec, pedagog a přírodovědec. Velký účinek na rozvoj básníkovy fantazie měla matka, vzděláním historička. Neustálý styk s přírodou i bohatou historií celé oblasti, v níž se prolínají prvky několika kultur slovanských s asijskými, představoval trvalý vliv, jenž určil ráz celému básníkovu dílu.
Během studií matematiky a později ornitologie a biologie na Kazaňské univerzitě se Chlebnikov začal věnovat literatuře. Pod vlivem symbolismu začala první, předfuturistická etapa jeho tvorby (1905–1909), vyznačující se slovotvorbou. Druhá, futuristická etapa (1910–1914) přerostla do třetí, utopistické a protimilitaristické etapy (1915–1916). Závěrečná, „realistická“ etapa (1917–1922), vycházející z reality revoluční doby, je obdobím syntézy.
Roku 1908 Chlebnikov přešel do Petrohradu, kde studoval na přírodovědném oddělení fyzikálně-matematické fakulty tamní univerzity. Ale táhlo ho to stále víc k literatuře. Téhož roku se seznámil s ruskými symbolisty sdruženými kolem revue Apollon, ale také s budoucími futuristy: bratry Burljuky, Vasilijem Kamenským, Jelenou Guro, Alexejem Kručonychem, skladatelem Michailem Maťušinem a dalšími. Pod vlivem symbolistického básníka a hudebníka Michaila Kuzmina si změnil své občanské jméno Viktor na Velimir (někdy psáno též Velemir) a jako vášnivý ctitel všeho slovanského našel své vzory v (o rok starším) Sergeji Goroděckém a zejména v (o osm let starším) Alexeji Remizovovi, ctiteli lidové mytologie; například v románu Křížové sestry oživil démony, běsy, duchy vod, lesů, domů atp., na svých četných cestách nashromáždil rozsáhlou sbírku folkloru, archaismů a neznámých slov, ve své tvorbě prokázal výjimečný vztah ke slovu a písmenu a hlásal odvrat od průmyslového města k patriarchální staré Rusi. To vše jsou prvky, jež v různé míře najdeme prakticky v celém díle Velimira Chlebnikova.
Už v rané etapě svého díla si Chlebnikov vytvořil hlavní konstrukční princip svých básní: motivy jsou na sebe volně navázány na základě asociací. Asociační princip zcela převažuje nad principem chronologickým. Porušování chronologie najdeme už v prózách A. Remizova, ale Chlebnikova ovlivnila i věda: na univerzitě se seznámil s nejnovějšími objevy Alberta Einsteina, s jeho speciální teorií relativity (1905), jíž dal „elegantní matematický šat“ Hermann Minkowsky (1864–1909), který krátce před svou smrtí zavedl čas jako čtvrtou, třem prostorovým souřadnicím rovnoprávnou souřadnici čtyřrozměrného „světa“.
V Chlebnikovově tvorbě raného období nalezneme básně poplatné symbolismu (například Vám, věnovaná Kuzminovi, nebo Alferovo) i básně Zakletí smíchem, Bobeobi a zvláště Krymská (jíž se Chlebnikov stal průkopníkem volného verše v moderní ruské poezii), poemy (Zvěřinec, Jeřáb, Medlum a Lejli, Šaman a Venuše) a svérázná básnická dramata (Děví bůh, Čertík, Markýza Desaix), z nichž mnohé patří k nejznámějším autorovým pracím.
Na přelomu let 1908/1909 se Chlebnikov intenzivně obíral slovanskou myšlenkou, historií Slovanů a slovanskými jazyky. Svědčí o tom mj. „ukřičená výzva ke Slovanům“, v níž Chlebnikov předpověděl „válku za jednotu Slovanů“ – proti Habsburkům (šest let před 1. světovou válkou!) a básnická dramata Děví bůh, Děti Vydry a Asparuch.
Děti Vydry (1913)
Složitě propletené evropské a asijské kultury Chlebnikovova rodiště (spolu s vlivem symbolistů) přivedly básníka k tvorbě, jež se snažila umělecky – formou složité stavby hlasů jednotlivých postav – vyjádřit podstatu vědomí slovanského a asijského živlu. V Děvím bohu chtěl básník zachytit „slovanský hlas“ a „zlatý zvuk“, v o něco pozdějším díle Děti Vydry zas „asijský hlas“ a „železně měděný zvuk“. V bilanční stati Soběslov autor napsal: „Jednotlivé hlavy Dětí Vydry vytvářejí složitou stavbu, vyprávějí o Volze jako o řece Indorusů a používají Persie jakožto úhlu, jejž svírají dvě přímky – ruská a makedonská. Pověsti Oročů, starobylého amurského plemene, mne ohromily, a já jsem si usmyslel sestrojit celoasijské vědomí v písních.“ (přel. Jiří Taufer)
Celou skladbu autor rozdělil do šesti částí, tzv. „plachet“, z nichž 1. a 4. část jsou prozaické, ostatní mají podobu veršovaného dialogu. Chlebnikov zde vytvořil jakýsi mýtus o prvních dnech světa, kdy Syn Vydry-Matky světa zničí svým kopím dvě ze tří sluncí. Děj se přenáší i do divadla, kde mj. vystupuje Budětljan; řeč je o Homérovi a trójské válce, o bojích Alexandra Makedonského s Rusy (na základě legendárního Alexandrova životopisu Eskandar Nameh perského básníka Nizámího Gandžavího z přelomu 12. a 13. století), o Záporožské Síči. V 5. plachtě Syn Vydry vyřeže do Útesu své jméno: Velimir Chlebnikov, a od Útesu se dozvídá o Prométheovi, kterého pak Dcery Vydry vysvobodí. Celá skladba končí rozmluvou slavných vojevůdců Hannibala, Scipiona, Svjatoslava, povstalců Pugačova a Razina a taky Jana Husa, Lomonosova, Koperníka a dalších, a je uzavřena Hlasem z nitra duše, který mluví o samotě na světě.
Tímto svým básnickým dramatem Chlebnikov o devět let předjal Eliotovu Pustou zemi, postavenou na podobných principech. To, že Děti Vydry zůstaly mimo pozornost světa, nijak
neumenšuje význam jejich autora.
Konec života a díla „proroka“ a podivína Chlebnikova
Po vydání Dětí Vydry (1913) zbývalo Chlebnikovovi už jen devět let života. Napsal několik dalších děl ovlivněných dávnou historií a mytologií Slovanů, například poemu Víla a lesní muž či básně Noc v Haliči a Perunovi, která je inspirována Nestorovým letopisem (stejně jako Křest svatého Vladimíra Karla Havlíčka Borovského). Intenzivně se věnoval výpočtům „zákonů času“, jimiž chtěl postihnout základní uzlové momenty historie celého lidstva; dal jim výraz například v dialogu Učitel a žák a v řadě článků. Přispíval do dalších kubofuturistických almanachů, napsal text k Maťušinově opeře Vítězství nad Sluncem.
Během první světové války se rozvinula jeho protimilitaristická a utopická tvorba. Na základě „zákonů času“, podle nichž 317 let odděluje od sebe významné historické události v dějinách lidstva, chtěl s přáteli vytvořit „Spolek 317 členů“, později přezvaný na „předsednictvo zeměkoule“, tedy jakousi obdobu platónského státu, jehož cílem bylo uskutečnění myšlenky přátelství národů celého světa. Pomýšlel rovněž na zavedení jednotného světového jazyka – což v roce 1916, uprostřed Velké války (viz tehdejší básníkovo provolání Trouba Marťanů), samozřejmě nemělo žádnou šanci.
V roce 1916 musel Chlebnikov narukovat. „Zase peklo násilného převtělování básníka v živočicha bez mozku, s nímž se mluví řečí pacholků od koní,“ napsal v dopise příteli, hudebníku, výtvarníku a psychiatru Nikolaji Kulbinovi; tomu se nakonec podařilo dostat básníka z armády krátce před únorovou revolucí 1917.
Ani válka nedokázala spoutat básníkovu fantazii. Ta gradovala v mnoha básních a prózách, například v utopii Labutie budoucnosti nebo v pamfletické básni Stát času. Na předválečná díla Děví bůh a Děti Vydry navazuje zaměřením obsahu a formou rozsáhlá próza Ka (což je jméno hlavního hrdiny – básníka samého) a doplňuje je tak na jakousi trilogii. I v Ka bije do očí podobnost s budoucí Eliotovou Pustou zemí, jak napoví závěr této Chlebnikovovy prózy: „Seděli jsme u stříbrného samovaru a v záhybech stříbra (neboť viditelně šlo právě o ně) se odráželi: já, Lejlí a čtyři Ka: můj, Vidžajův, Ašókův a Amenhotepův.“ (přel. M. Ž.)
Stejnou metodu „vidoucího ve snu“ Chlebnikov uplatnil i v dalších prózách Skytská čapka a Lev.
Poema Válka v pasti na myši tvoří přelom mezi „historickými“ poemami druhého období a sociálními poemami období čtvrtého, k nimž patří například Noc v zákopu, Básník, Lesní touha a zejména vrcholná díla Ladomir a nejobsáhlejší dílo – dramatická poema Zangezi.
Na jaře 1921 Chlebnikov odjel do Íránu, kde působil jako lektor politického oddělení štábu Rudé armády a studoval díla perských myslitelů. Pak se v létě zúčastnil pochodu části íránské revoluční armády na Teherán, ale po zradě vrchního velitele musel s těmi, kdo nezradili, ustoupit. S oddíly Rudé armády se vrátil do Baku a poté do Pjatigorska, kde pracoval v místním oddělení ROSTA jako noční hlídač a hodně psal (mj. Zpěvy Gul-mully, Průvod podzimků v Pjatigorsku). Kvůli přestálým útrapám se musel začít léčit, ale pak léčbu přerušil a odjel do Moskvy, kde intenzivně připravoval vydání svého souborného díla. Chtěl odjet k příbuzným do Astrachaně, ale v hladové Moskvě roku 1922 musel dlouho čekat na přidělení poukazu na cestu. Jeho přítel malíř Pjotr Miturič ho odvezl do vsi Santalovo v bývalé Novgorodské gubernii. Tam básník velmi těžce onemocněl a po hrozném utrpení dne 28. června 1922 zemřel ve věku 37 let.
Velkou zásluhu o zdomácnění Chlebnikovova díla u nás má Jiří Taufer (1911–1986), básník, překladatel a režimu oddaný politický pracovník, mj. člen předsednictva Svazu českých spisovatelů. Vedle překladu kompletního díla Vladimira Majakovského vybral z obrovsky rozsáhlého díla Velimira (podle něj Velemíra) Chlebnikova významnou část, kterou kongeniálně převedl do češtiny. Jeho výbory z Chlebnikova vyšly v různých modifikacích pod názvy Čmáranice po nebi (1964, 1974), Zakletí smíchem (1975) a Všem (1984).
