Rozhovor v ateliéru
V Brně, Komíně. – S DuChem
Ing. Dušan Chaloupka (*1935) je mužem práce, jak se dříve uznale říkalo o schopných, současně pracovitých. Souběžně s tím je malířem-autodidaktem, stylem řadící se do okruhu umění naivního. Ani v nejmenším není z těch, jimž je důchodový věk údobím zaslouženého odpočinku. Do svých pětasedmdesáti pokračoval jako projektant, ovšem měrou přiměřenou. Výtvarné sklony, které v nitru dlouhodobě jistě dřímaly, prodraly se na povrch právě v takto pokročilém věku. Rodák z Boskovic srostl s Brnem životním povoláním i následující výtvarnou tvorbou. Vlastní malířskou patnácti letku, spolu s kalendářní devadesátkou, oslaví samostatnou výstavou na zámku v Lysicích. Dnes známá a uznávaná osobnost okruhu naivní malby má za sebou řadu výstav samostatných i skupinových, včetně zahraničních. Nejen v blízkých evropských zemích, také na jihoamerickém kontinentu a v Kanadě. Je členem Spolku pro naivní a amatérské umění a Uměleckého sdružení Parnas.
Cestou životem aneb něco málo z rodinné a osobní anamnézy.
Otec byl elektrotechnik, později měl v Boskovicích živnost s elektro-rádio potřebami, maminka mu v prodejně pomáhala. Po něm jsem převzal stejné směřování a celoživotní zaměstnání. Uznával jsem ho současně jako morální autoritu. Do života naší rodiny zasáhl rok 1948. Přestože otec byl původně dělník, který se vypracoval, prodejnu dál vést nemohl. Do mých posudků pronikl maloburžoazní původ, i když jsem se také nejprve vyučil a pracoval jako dělník. Po průmyslovce jsem se hlásil na elektrotechnickou fakultu brněnské techniky. Přijat jsem nebyl. Zkusil jsem pak v Bratislavě – bez problémů mě přijali. V průběhu studia jsem, také již bez potíží, přestoupil do Brna. Až kuriozní bylo, když jsem v roce 1961 hledal uplatnění jako elektroinženýr. Hlásil jsem se do jednoho z tehdy velkých a známých brněnských, strojírenských podniků. Kádrovák měl již načteno o mém třídním původu. Obrátil se ke mně a povídá: „na dva roky vás zařadíme do výroby, pak se uvidí, co dál.“ Ohradil jsem se, že jsem vyučen, jako dělník jsem začínal, výrobu znám. Na námitky nebyl asi zvyklý, a ty mé prostě nebral. Zřejmě se s tím nesmířil. Kde jsem se hlásil, už o mně měli hlášku. Našel jsem nakonec práci jako brigádník na výstavišti. Byla zajímavá, organizoval jsem výstavbu stánků, na obživu rodiny, kterou jsem již měl, to však nestačilo. Podařilo se mi najít místo projektanta v Královopolské strojírně, která se stala mým celoživotním zaměstnavatelem. Získal jsem tu postupně uznání jako odborník, znal jsem anglicky, a tak, přestože nestraník, dostal jsem se pracovně i do zahraničí. Silně mě oslovil Egypt. To bylo tehdy místo běžně téměř nedostupné. Vždy mě zajímali lidé, docela jsem pronikl a poznal život místních spolupracovníků. Zvlášť na mě zapůsobila, až očarovala, tamější starověká kultura. Později byla jedním z inspiračních zdrojů mé malby.
Začátky v dětství? – výtvarné sklony v rodině? – Oblíbený předmět – kreslení?
Ani bych neřekl. V dětství jsem kreslil rád, ale jen pro sebe. Myslím, že větší sklon měl tehdy bratranec, dál se tomu však nevěnoval, nijak tím směrem nepokračoval. O otci bych řekl to samé. Z kreslení jsem měl trojku, to byla z tohoto předmětu vlastně nejhorší známka. Prakticky pětka. Nedostatečná. Učitelka, jako domácí úkol dávala něco nakreslit, často na libovolné téma. Nad mými výtvory kroutila hlavou, stále se jí viditelně cosi nezdálo – a další trojka… Jednou nám třem, tedy mně, bratranci a otci, přišel na um, musím přiznat, jistý úskok, válečná lest. Příště, při domácím úkolu, v utajení zastoupí mě bratranec, pak nastoupí otec. Tak se stalo. A výsledek? – Oba vyfásli za tři.
A bylo vymalováno… Máte některé z těch dávných obrázků schované? – Alespoň v paměti? Napadá vás s odstupem času, co se vlastně paní učitelce na vašich kresbách, včetně těch vámi signovaných nezdálo? Co jí na nich vadilo?
Přesně nevím. Již tenkrát převažoval na mých výtvorech spíše námět, jak technika malby. Učitelce asi vadilo, že jsem si stále maloval po svém.
Pustit se do malby obrazů v pětasedmdesáti není časté. Jak se přihodilo? Co bylo impulzem? A co považujete ve vlastní tvorbě za zásadní?
Mým prvním obrazem bylo „dílo“ vynucené potřebou, a to na objednávku manželky. Chodbu vedle dveří do ateliéru hyzdily nevzhledné skřínky ovladačů. Gobelín, který je kryl, dosloužil. Tak jsem vytvořil obraz, možno říct, jednoduchou, barevně sladěnou geometrickou abstrakci, trochu nejspíš inspirovanou mou profesí projektanta. Dodnes na daném místě visí a slouží. Bylo mi tehdy těch, již vzpomenutých, sedmdesát pět. Manželce a ostatním z rodiny se výtvor líbil, povzbuzovali, že bych měl pokračovat. Tímto směrem jsem nešel, avšak ani realistickým malířem jsem se nestal. Začal jsem po svém, snad v návaznosti na dětství, způsobem, kterým jsem ve škole neobstál. Naivismus nestojí na realistickém ztvárnění. Má blíž k dětskému výtvarnému projevu. Staví na fantazii, vlastním vidění a zpracování. Základem je nápad, myšlenka, idea. Výsledek má mít ducha, sám zdůrazňuji i duchovní rozměr, propojen může být s fantaskním, neuzavírá se humoru a vtipu, zpravidla je nositelem pozitivního vidění a ladění.
Měl jste či máte mezi naivními malíři nějaké vzory či osobnosti, které inspirují? A jak obecněji mezi jmény světového, českého i brněnského výtvarného umění? Kterých si zvláště ceníte?
Velice si vážím obrazů Josefa Čapka, který zjednodušenou formou dokázal vystihnout nejen myšlenku, ale i pohyb. Podobně jsem obdivoval Josefa Ladu, který navíc dovedl do své tvorby vtisknout poezii, humor, příjemnou atmosféru. V útlém mládí měl náš obdiv Walt Disney, s chutí jsme napodobovali jeho „pohyblivé“ obrázky“ se známými proslavenými postavičkami.
Pravidelná mezinárodní setkání naivních umělců „In memoriam Jana Hrušky“, pořádaná každoročně od roku 2014 na zámku v Lysicích, připomínají místního rodáka a významného naivního umělce, který tvořil v Brně. Mezi současnými naivními malíři mám hodně přátel. Malují srdcem, velice rád se s nimi setkávám. Ze současných obdivuji například ztvárnění lidové tvorby a zvyků Adžany Modlitbové z Bratislavy a Janu Chroustovou z Prahy, s jejími figurkami, vždy zasazenými do roztomilého děje. Ze zahraničních má můj obdiv Stéphane Delaprée z Francie, na jehož obrázcích se vše usmívá a září dobrou pohodou.
Při vyslovení světově slavného jména Walt Disney mi nutně prolétlo hlavou, zda mnohostranně nadaný umělec, současně i schopný podnikatel, nestál snad v pozadí trojek z kreslení budoucího inženýra, a ještě později naivního malíře. Nač však a proč se ještě ptát. Co bylo, uplynulo, i paní učitelka dávno jistě spí svůj věčný sen, a kdo ví, možná, to s tou svou metodickou přísností, třeba myslela dobře.
S malířským dílem pana Dušana Chaloupky jsem se seznámil na několika výstavách. Také z jeho půvabného kalendáře a obrazové knížky, přibližující Galerii DuCh, vtipně, jak shůry stvořenou iniciálami jména a příjmení tvůrce, a jeho přesvědčení, že obraz má mít ducha i duchovní rozměr. Autor, jako věřící, více takto přímo promlouvajících děl má. Zvlášť ocenit je třeba, že některé koncipuje a věnuje např. kapličkám, které původní výzdobu pozbyly. Tematické rozpětí D. Chaloupky je přitom poměrně široké, nikdy však nepostrádá myšlenku a nápadité ztvárnění, při precizním zpracování.
Měl jsem možnost navštívit galerii v Brně-Komíně, čtvrti osobně mi blízké, kde myslím, zvlášť pěkně zdařilo se skloubit původní obec s domy sídliště, při nenásilném vřazení do okolní půvabné přírody. Nevelká galerie v domku na Hlavní ulici s velkým stolem vprostřed, malířským stojanem trochu stranou, září ze stěn zaplněných obrazy mnohostí námětů, z nichž bez výjimky možno vdechnout optimistické ladění, pozitivní atmosféru, radost z bytí. To není, možná zvláště dnes, málo.
Naslouchal a ptal se
