Rozum a cit ve staré dobré Anglii
Zavede vás tam inscenace na Činoherní scéně Městského divadla Brno
Kam utéci v dnešní politicky vypjaté době jinam než do přírody a nebo, pokud je venku mizérie, než do divadla? A co si vybere dramaturgie, aby divákům zpříjemnila jejich, řekněme, ne zrovna nejlepší náladu po zhlédnutí zpráv ze světa? Jednou z možností je stará dobrá Anglie. Tak se rozhodli v Městském divadle Brno, když na Činoherní scénu uvedli (v premiérách 7. a 8. února 2026) romantickou komedii o lásce, cti a společenských konvencích Rozum a cit podle románu britské spisovatelky Jane Austenové.
Ocitáme se ve společnosti na přelomu 18. a 19. století, nahlížíme, jak píše dramaturg Vojtěch Balcar, „do nitra lidských vztahů, společenských zvyků i citových zápasů mladých žen tehdejší doby“. Austenové román vyšel po autorčiných úpravách v jejích pětatřiceti letech, v roce 1811. Uklidnění a pohody se ale v této době příliš nedočkáme. Evropě v roce 1811 se nedýchalo zrovna příjemně pod nadvládou Napoleona Bonaparta. Do jeho porážky bylo ještě dlouho. Nicméně zmíněný román Austenové nás dovede i dnes potěšit, ostatně umělá inteligence na Wikipedii ho připomíná v tomto roce mezi nejvýznamnějšími událostmi v oblasti vědy a kultury společně jen s objevem jódu a s vytvořením stupnice tvrdosti minerálů. A zmíněný oblíbený román se politice vůbec nevěnuje! Buďme tedy klidní, žádný Slavkov, žádné bitvy u Aspern-Esslingu či u Wagramu, žádné Waterloo. Není to ani červená knihovna, právě naopak, líčí složité vztahy ve společnosti té doby a v konkrétní rodině. O to složitější, čím více do nich zasahují peníze. Jsme opět mezi lidmi své doby, jen v jiných kulisách. Na divadle je to pohoda…
Autoři dramatizace Jitka a Jan Šotkovští vyšli z překladu původního románu Kateřiny Hilské. Do situace uvádějí hned v úvodní scéně, kdy žena středních let Fanny Dashwoodová přemlouvá svého muže Johna při pohřbu jeho otce, aby John svým dvěma sestrám nevyplatil hned tři tisíce liber, postačí jen polovina. Po smrti matky jim mělo připadnout celých šest tisíc liber. Tak trochu podpantoflový John přitakává manželce, která ho dotlačí až k souhlasu s nulovou částkou. John pak pronáší děsivou větu: „Možná bych jim (sestrám a matce) spíš měl občas poslat nějaký dárek, zvěřinu či košík s ovocem.“ Fanny s gustem hraje Evelína Studénková, Johnovi dává podřízenost své ženě Jan Valeš, devatenáctiletou sestru Elinor nádherně a s hlubokým prožitkem podává Svetlana Janotová, o dva roky mladší a rozvernější sestru Mariannu přivádí na jeviště Nikol Wetterová. V roli také hraje na piano, zpívá anglickou píseň a mimo jeviště je Nikol vášnivou fotografkou nejen inscenací a zákulisí svého divadla. Matka sester má méně výraznou roli, které ovšem dává své herecké i pěvecké umění Alena Antalová.
Na jevišti vidíme více než dvacet postav, přičemž Miloslav Čížek, někdejší skvělý člen brněnské operety, zvládá více než pět epizodních rolí. I když se mnohý divák mezi tolika lidmi na jevišti možná trochu ztrácí, má možnost vnořit se do malicherností i problémů společnosti oné (jen oné?) doby. Do napětí mezi postavami, do jejich přetvářek i pokrytectví. Také do citových problémů mladých žen – to je dominující téma.
Dramatizace Šotkovských se osvědčila již na jevišti Nové scény Bratislava v roce 2019, inscenace měla úspěch a městské divadlo nyní uvádí přepracovanou a mírně zkrácenou verzi. Jsme svědky toho, jak obě sestry jsou nuceny žít v důsledku finanční nesvobody příliš skromně, variují mezi rozumem a citem. Jako i některé další postavy. Dramaturg Jan Šotkovský k tomu před novináři řekl: „… vlastně ekonomická situace jim nic jiného neumožňuje, nemohou žít podle sebe a pro sebe. Jsou vrženy mezi lidi, se kterými musí nějak vycházet, bez ohledu, jací ti lidé jsou. … Druhá sestra říká, že žít mezi lidmi, kteří jsou hloupí a nesnesitelní, je hrozné. Zůstává nad tím otázka, proč to nějaké autority nezařídí, aby se ve společnosti žilo lépe.“
Máme k tomu dnes nějaké autority? Určitě ano, máme se lépe, chodíme do divadla na lehčí i náročnější hry. Tato je náročnější, ovšem také skvěle baví. Zásluhu má na tom režie hostujícího Mikoláše Tyce, jenž přináší zajímavé nápady a s tolika lidmi na jevišti společně s Annou Korbou Vanackou pohybují. Do společnosti postav patří ještě nápadníci sester. Nerozhodného a nakonec dobře dopadnuvšího Edwarda Ferrarse, bratra Fanny, hraje Martin Mihál, stárnoucího plukovníka Brandona vystihuje Jiří Mach jako trpělivého gentlemana, Adam Gazdík naopak ztělesňuje mladého a méně zkušeného, přesto ženy okouzlujícího Johna Willoughbyho. Po chlapeckých rolích se touto postavou dostává Gazdík do již dospělého hereckého světa. Do děje zasahuje Lord John Middleton, jehož postavu podává Alan Novotný jako šťastného a veselého člověka. Plná nezdolné energie i trochu jízlivosti je pak Markéta Sedláčková coby jeho tchyně, krásnou plnokrevnou dvojici manželů Palmerových interpretují temperamentní Marta Matějová a (trochu komicky) noblesní Jakub Przebinda. Poněkud vlezlou Lucy přesvědčivě podává svým úmyslně zvýšeným a zvučným hlasem Eliška Hladilová, do nepříjemné a namyšlené, mnohými opovrhující Paní Ferrarsové se vnoří Lenka Janíková. Nepřehlédnutelné byly všechny postavy včetně služek, třeba při nádherné scéně polštářové bitvy.
Scénograf Marek Cpin otevírá materiální pohled do staré Anglie. Vysoké stěny s temnějším dekorem, výrazné schodiště, v Londýně pouliční svítilna. Vytvořil také malý domek a bílý skleník… K tomu patřičný dobový nábytek a rekvizity. Neměl takové možnosti jako jeho kolegové na Otáčivém hledišti Jihočeského divadla v Českém Krumlově loni v létě, kde jsme viděli živé koně s kočárem. Tady v Brně nahradily kočár dvě židle, přesto si to diváci užívají. Líbí se rovněž dobově laděné kostýmy Alexandry Gruskové (je podepsaná i pod bratislavskou inscenací společně s režisérem Tycem). Nestačil jsem spočítat, kolik pěkných šatů na sobě měla Svetlana Janotová v ústřední postavě Elinor Dashwoodové, také ostatní ženské postavy neměly jen jediný kostým. Všichni muži i ženy jsou velmi slušivě oblečení, je to velmi pěkná podívaná. Téměř tříhodinové představení s jednou přestávkou zdobí hudba Matěje Štrunce. Inspirovaly ho anglické lidové písně, zpívané sborově i sólově. Čas vám při této inscenaci pěkně uteče.
