Šest žen se baví v kadeřnictví…
…a baví diváky nové inscenace MDB Ocelové magnolie
Diváky Městského divadla Brno, které tentokrát hraje na ženskou notu. Hostující zkušená slovinská režisérka Katja Pegan vytvořila se šesti herečkami další zdařilou inscenaci. Zavádí nás do prostředí kadeřnického salonu malého města kdesi v Louisianě, ano, autorem je Američan Robert Harling. Název Ocelové magnolie není náhodný. Na jevišti se mluví o magnoliovém květu, ale podle čeho Harling volil zrovna tento název, se dozvíte až z programové brožury.
Tam také zvíte veškeré podrobnosti o pozadí vzniku této hry. Nevadí, pokud si nepřečtete, protože hra zaujme i bez bližšího backgroundu. Scéna se rozsvítí a před zrcadlem sedí Truvy Jonesová s vysokým a širokým, prostě nápadným účesem. Vždyť je majitelkou kadeřnického salonu. Prohlíží se v zrcadle, dokola se upravuje, samozřejmě to přehání, lidé se smějí, užívají si herecké umění Radky Coufalové. Přichází zdánlivě méně nápadná dívenka, vlastně mladá paní Annelle Dupuyová Desotová, nová kadeřnice. Trochu záhadná, když říká, že je a vlastně není vdaná. Rozuzlení bude. A pak se to rozjíždí. Ženské naskakují do děje postupně, mají humorné repliky, i když mluví o vážných věcech. Užívají si text a děj hry, která by se mohla odehrávat v kterékoli civilizované zemi, tady s americkým puncem 80. let. Postupně se odkrývají příběhy každé z nich, takže hra má patřičný spád. Urychlí ho příchod „v jádru milé ženštiny“ Ouiser Boudreauxové v podání Aleny Antalové, která bezezbytku plní přání autora, totiž aby byla trochu protivnou i zároveň trochu milou glosátorkou veškerého dění. Je to takové mačo v ženském podání, ovšem přízeň diváků rychle získává. „Já bych takovou ženskou nechtěla ani potkat, ale hraje se mně výborně,“ říká Alena Antalová v šotu na divadelním facebooku. Ano, i tam se divadlo odlehčeně, přesto na profesionální úrovni prezentuje.
Z dialogů poznáváme ještě příběh vdovy po bývalém starostovi Clairee Belcherové, kterou na jeviště přivádí další herecká matadorka Ivana Vaňková. Všechny příběhy poznáváme z vyprávění, jako v Shakespearových dramatech. Vnímáme touhy, smutek i radosti zúčastněných žen. Skutečný je na jevišti příběh Shelby, podle autora nejhezčí dívky ve městě, a její matky M´Lynn Aetentonové. Hrají skutečně pěkná Eliška Hladilová, které sluší její vyšší hlas a štíhlá postava, a Markéta Sedláčková, která divákovi předává svůj hluboký smutek z toho, k čemuž situace téměř celou dobu směřuje a co se nakonec bohužel stane.
Režisérka Katja Pegan, domnívám se, nechala všechny herečky hrát, jak se cítily, jak svoji roli vidí. Ony samy i paní režisérka hodnotily před premiérou vzájemnou spolupráci jako velmi příjemnou. Rozuměly si v angličtině, ale pocitově prý bezvadně v posuňcích. Při zkouškách tlumočili ředitel divadla Stanislav Moša nebo asistent režie Stanislav Slovák. Nemyslete, že inscenace je pouhá selanka, nekonečný dialog byť moudrých slov. Mezi ženami dochází k napětí, dovedou se hádat, vřískat, vjíždět si do vlasů. Ostatně paruky, některé, byly snad až příliš velké, ale jsme přece v kadeřnickém salonu.
„Vyřádila se“ v dobrém smyslu slova také výtvarnice Andrea Kučerová. Každou postavu obléká postupně do více kostýmů, vždyť jednotlivé scény se odehrávají v uplývajícím času. Nechybí ani Vánoce. Zvláště divačky oceňují defilé dlouhých i kratších šatů denních i večerních s pásky i bez, svetrů, halenek, blůz. Vše velmi slušivé a padnoucí, inscenaci to dává glanc. Pěkně sednou i modré džíny v podobě montérek s laclem Aleně Antalové při prvním vstupu. Následně nosí atraktivnější kostýmy… Mezi scénami zní ze setmělého jeviště příjemná hudba režisérčina spolupracovníka a pravidelného hosta v MDB Mirko Vuksanoviće. Kadeřnický salon bravurně vymyslel a zařídil vším potřebným Jaroslav Milfajt. Jeho scénografické práce zhlédnete po celé září v Galerii Jefa Kratochvila ve foyer divadla.
Impulsem bylo autorovi v říjnu 1985 úmrtí nemocné milované sestry Susan, bylo jí teprve dvaatřicet. Divadelní hru napsal v hlubokém zármutku údajně v průběhu pouhých deseti dnů o rok později a již v březnu 1987 byla premiéra v jednom broadwayském divadle. Úspěšnou cestu divadly doplnil od roku 1989 film s Julií Robertsovou v roli Shelby. Scénář napsal rovněž Harling, psal potom další úspěšné scénáře, nikoli však hry. Pokud se na diváka nepřenese zrovna smutek z tragédie mladé ženy, zůstává široké pole k zamyšlení nad životem svým i bližních. Na mne, starého cynika, zapůsobilo, když těhotná mladá kadeřnice Desotová oznamuje, že s (novým a lepším) manželem zvolili pro dcerku jméno Shelby – po smutné hrdince. Ve hře přesto převažují veselejší motivy.
