Slavnostní zahájení mezinárodního festivalu Janáček Brno 2024
Výlety páně Broučkovy v inscenačním pojetí Roberta Carsena
Slavnostní zahájení se konalo 1. listopadu 2024 v Janáčkově divadle za účasti významných hostů, které uvítal, stejně jako ostatní v zaplněném hledišti, ředitel Národního divadla Brna Martin Glaser, kterýmá nespornou zásluhu, že festival má dnes punc významné mezinárodní operní, hudební a kulturní události. Hosty na pódiu byli předseda vlády ČR Petr Fiala, ministr kultury Martin Baxa aprimátorka hostitelského města Markéta Vaňková. Úvodní proslovy byly pojaty spíš neformálně, tak byly také s ohlasem diváků přijaty. Největší odezva Brňanů v hledišti se ozývala při příslibech další podpory festivalu, či zprávě o jednání magistrátu, jež přinese městu vznik reprezentativního Janáčkova muzea.
Hlediště Janáčkova divadla s množstvím dalších hostů a návštěvníků, včetně zahraničních, očekávalo napjatě uvedení opery Leoše Janáčka Výlety páně Broučkovy: z jeho děl ve světě nejméně známé. Skladatel se s přípravou dlouho potýkal, potíže měl s libretisty i s rozhodováním, zda se spokojit se zpracováním výletu na Měsíc nebo, jak nakonec rozhodl, spojit do jednoho celku s tím do 15. století.
To nemusel řešit Svatopluk Čech (1846–1908), který dal vznik postavě pražského měšťana Matěje Broučka. Ve své době zvlášť ctěný a uznávaný básník, také autor humoristických a satirických črt, oslovil čtenáře figurkou měšťáka, karikaturně zpodobňující některé z negativních rysů české povahy, možná i obecně lidské. Tak, aniž by chtěl či tušil, mimoděk stal se představitelem nejstarší generace české s-f literatury. Mohl by se pyšnit i dalším prvenstvím. Jeho knižně vydaná báseň o neústupném vlastenci a kováři byla zkonfiskována tehdejší cenzurou. Vyvolalo to nečekanou reakci národa, jíž předstihl pozdější samizdat. Knížka se opisovala v množství vlastnoručních, krasopisných provedení, někdy ilustrovaných, vesměs ve skvostných, dobových vazbách. Literát a nomen omen Čech, byl jako mladší, hudební skladatel Janáček, vlastenec. Oba současně kritičtí k nepěkným rysům „české povahy“, při vědomí složitosti postavení malého národa mezi velkými. Jako řada českých osobností byli přesvědčeni, že malý národ může a měl by, prosadit se vlastním úsilím a umem. „Což vůbec člověk, český člověk, český skladatel, může sedět jen za pecí? Což nemáme míti takový lesk kulturní, bohatství umělecké, abychom ve světě byli, ač malí, přece prvními?“ Janáčkova slova jsou motem letošního festivalu.
Nové operní provedení NdB se koná v koprodukci s Teatro Real, Madrid a Staatsoper Unter den Linden Berlin. Režisérem je světově uznávaný Robert Carsen. Janáček patří k jeho nejoblíbenějším skladatelům, několik oper v Carsenově režii se hrálo v divadlech téměř celého světa. V Brně je znám jedinečným provedením Káti Kabanové i jevištní podobou Osudu. Zaujalo mě, že svým pojetím hodlá do příhod pana Broučka „vkomponovat“ Pražské jaro roku 1968, s jeho dozvuky.
Broučkovy výlety jsou satirou, režisér je současně vnímá jako „nejúžasnější, nejpodivnější a nejšílenější dílo, s jakým se kdy setkal,“ a konstatuje, že libreto je z větší části „téměř nesrozumitelné“. Zde se ocitá v problému blízkém Janáčkovu hledání spojení dvou výletů ze dvou samostatných novel, do jedné opery, ale také hledání dramatického spádu a vyvrcholení. „Když děláte satiru, musíte odkazy aktualizovat, ale zároveň zajistit, aby dílo fungovalo tak, jak bylo napsáno,“ dodává Carsen, poukazem, že nároky na srozumitelnost, jsou o to větší, že inscenace bude putovat do Německa a Španělska. Uznávaný, zkušený režisér usiloval o nosnou ideu zajímavé konstrukce: vsadit děj do doby a koloritu „zlatých šedesátých“, v mnohostranném pohybu; Janáčkovu operu dle Čechovy satiry spojit s dramatickými lety 1968 až 1969.
Inscenace vtipně začíná obří televizní obrazovkou, na níž probíhá vysílání aktualit, vrcholící zpravodajstvím k historickému letu na Měsíc. Obrazovka se zmenšuje, opona zvedá, nabízí pohled do velké restaurace plné stolků a hostů, včetně hlavních postav, s dominantou ústřední – majitele třípatrového domu, Matěje Broučka. Nechybí televizor, nyní běžné velikosti, v pozadí jevištního dění vysílání pokračuje. Pije se pivo, nejvíc odpito má pan domácí, je to znát. Lokál se vylidňuje, televize přenáší start rakety, Brouček přemožen spánkem domů nedojde, ve snu vzlétá vtipně řešenou raketou na Měsíc. Zde se setkává postupně s obyvateli satelitu Země, vlastně Čechy, od něj však odlišnými. Už jen to, že zatímco on klobásy, ty zde živí vdechy vůní květů. Satirický šleh směřuje nejen na Broučka, ale na domýšlivost, přezíravost a nesnášenlivost Měsíčňanů.
První část opery je velmi kompaktní, zdařilá, vše do sebe přesvědčivě zapadá. Možno jen chválit scénografii, nádherné kostýmy, působivou choreografii, zpěv, tanec, vše. Při strhující Janáčkově hudbě celou scénu rozsvítí pestrost odění, barev i pohybu „dětí květin“, divák je téměř přímým účastníkem Moonstocku 1968, který zde o rok předstihne věhlasný Woodstock. V první části se Carsonově režii výtečně a nenásilně daří záměr. Jeho Moonstock alegoricky skvěle vystihl a připodobnil opojnou atmosféru Pražského jara. To tehdejší bylo vskutku národním opojením.
Druhá část opery zahajuje shodně s první. Překvapí jen, že Brouček, Vltavou křtěný, vyráží tentokrát do své Prahy. Ve snu se ocitá v podzemním prostoru, pak mezi husity v přípravách k obraně Prahy. Nejprve jsou přátelští, když odmítá jít v boj s nimi, postoj se mění, nakonec, usvědčen jako zrádce, má být upálen, nestane se však. Setkání s božími bojovníky odhaluje Broučka v nejhorších vlastnostech: nikdy a nijak nepálit si prsty, přizpůsobit se, hlavně se postarat o sebe, ochránit to své.
Druhá část se velkou měrou opírá o filmové záznamy událostí let 1968–1969. Je jich až dost, vcelku v chronologickém řazení. Od běžných dní, k projevu oblíbeného Alexandra Dubčeka, symbolu i záruky reforem, do něhož vkládali mnozí naděje i dlouho po invazi vojsk, také záběr objetí s Brežněvem, symbolem okupace. Stále silný a působivý je spontánní lidový odpor, odvaha i český humor, v novém roce burcující sebeobětování Jana Palacha. (Do konce dubna 26 dalších pokusů, 7 končících smrtí.) Vyvrcholením, téměř závěrem, jsou záznamy z hokejových střetnutí se Sověty na MS ve Stockholmu, kde je Čechoslováci při obrovském nasazení opakovaně porazili. Doma vyvolali nadšení, které zaplavilo náměstí velkých měst k oslavě a stalo se téměř poslední masovou demonstrací proti okupaci. Radost z výhry na ledě, (vy nám tanky, my vám branky), byla drobnou satisfakcí, kompenzací tragické prohry idejí a nadějí předchozího jara, i jasné ne ustupování nátlaku, změně kurzu zpět do minulosti. Hokejisté se krátce objeví i živě na scéně. Po tomto „vítězství“, spíš chvilce radosti, přichází závěr inscenace s brutálním průnikem tanku přímo na jeviště, do známého lokálu plného lidí. – Možno vnímat jako symbolické předznamenání let dusivé atmosféry ve stínu obrněnců. (Neorganicky a nepřiléhavě působí např. dříve užité samopaly v rukou husitů, i v kontextu srpnových a následných událostí let 1968–1969.)
V porovnání s dobře pojatou první částí na Měsíci, druhá za husitů, v propojení s děním v letech 1968–1969, takto nevyznívá. Libreto je jistě tuhým oříškem k rozlousknutí, možná naplnit režisérův záměr ani neumožňuje. I tak bych tento inscenační pokus cenil. Již pro snahu z našich moderních dějin přiblížit významný, silou zmařený pokus o reformu strnulého společenského systému.
Kdo má rád Janáčkovu hudbu, nebyl zklamán. Orchestr opery NdB zaslouží pochvalu, dirigent Marko Ivanovič byl z těch, kteří sklidili největší potlesk publika, uznání náleží dlouhodobě kvalitnímu sboru, sólisté nezklamali. Nicky Spence přesvědčil nosným hlasem s pěkným témbrem, celistvým výkonem, byl přesně tím Broučkem, jak je v obecné představě, právem sklidil nejsilnější potlesk, role mu sedla. Jistě upoutala Doubravka Novotná, Daniel Matoušek, Jan Šťáva standardně podávající velmi dobré výkony, ale i další. K výkonům na jevišti se jistě podrobněji vyjádří povolaní hudební kritici.
