Sochy na hradě vystavují Nikos Armutidis a Irena Armutidisová mladší
Třetí ročník výstavních projektů Sochy na hradě, v jejichž rámci prezentujeme v exteriérech hradu Špilberku tvorbu současných sochařských osobností, je věnován Nikosovi Armutidisovi, sochaři a malíři, který svůj život spojil s Brnem a s nedalekými Veverskými Knínicemi.
Nikos Armutidis se narodil 14. března 1953 v Brně a v letech 1970 až 1974 zde vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu (František Navrátil a Ladislav Martínek). V letech 1974 až 1980 pokračoval ve studiích na Akademii výtvarných umění v Praze v sochařském ateliéru Jiřího Bradáčka. Nyní žije a pracuje ve Veverských Knínicích.
Armutidis ve svých sochách a obrazech postupně dospíval od semifigurativního vyjádření až k čisté geometrické skladbě. Jak uvedl Jiří Valoch v textu z roku 2006: „Nikos Armutidis získal oprávněný ohlas právě již ve svém předcházejícím tvůrčím údobí, kdy jeho tématy byly jakési semifigurativní útvary. V nich výtvarným jazykem zvažoval samotné vztahy mezi náznakem zobrazení a prací s čistou výtvarnou formou. S časovým odstupem vnímáme toto tvůrčí údobí jako programové tematizování vztahu mezi evokací figury a prací s autonomními texturami tvořícími jejich povrch.“ Typickými příklady jsou bronzové sochy umístěné poblíž brány na malém nádvoří hradu (Socha II a Socha III) a komornější laminátové plastiky poblíž východního přístavku (Socha IV a Socha V), v nichž spatřujeme autorův důraz na napětí mezi vnitřní monumentalitou základního tvaru a drobnopisnou texturou jeho povrchu.
Naopak v laminátových sochách vytvořených po roce 2000 (např. Socha VII na jihovýchodním bastionu a Socha VIII a IX ve východním příkopu hradu) Armutidis dospěl k natolik silnému důrazu na samotnou prostorovou koncepci sochy, že povrchové zásahy v hmotě pláště takřka vymizely ku prospěchu působení materiálu samotného. Do popředí těchto děl vystoupil zájem o vnitřní provázanost hmoty s okolním prostorem za důraznějšího využití abstraktního tvarosloví a jazyka geometrie. V této souvislosti Jiří Valoch uvedl: „…jazyk geometrie – hledání jeho svébytnosti bez jakýchkoliv významových, v sochařském díle především figurálních konotací, to je vlastně ta nejzákladnější charakteristika umělcovy práce v posledním desetiletí“.
Vzhledem ke svému osobnostnímu založení i charakteru práce Nikos Armutidis svá sochařská díla zásadně nepojmenovává, ale zahrnuje je pod univerzální název SOCHY. Jednotlivé exponáty pak rozlišuje čísly. Tímto přístupem nepřímo odkazuje k základním rysům svého uvažování a k nosným obsahům své tvorby. Sám se řídí myšlenkou – SVOBODA TVORBY – SVOBODA VNÍMÁNÍ – což doplňuje slovy: „mé sochy nejsou metafory ani znázornění…. jsou indiferentní svět bez zbytečných komplikací…. a to, jak budou interpretovány, to už záleží čistě na divákovi.“
Hostem výstavního projektu je sochařka Irena Armutidisová ml., dcera Nikose Armutidise a fotografky Ireny Armutidisové. Narodila se 28. 4. 1988 v Ostravě a v letech 2003 až 2007 studovala na brněnské Střední škole umění a designu. Ve studiích pokračovala v letech 2007 až 2013 na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru Figurálního sochařství a medaile Jana Hendrycha. V roce 2012 absolvovala studijní stáž na Hogeschool voor de Kunsten v Utrechtu. Nyní žije v Brně a pracuje v ateliéru ve Veverských Knínicích, který sdílí se svým otcem.
Do širšího povědomí se Irena Armutidisová zapsala tématy zvířat, která kontinuálně rozvíjí od dob studií. Na prvním ročníku výstavy Sochy na hradě, který byl věnován Janu Hendrychovi a jeho bývalým studentům, se proto prezentovala sochami Jaguár (2021) a Hyeny (2018), v nichž prokázala, že kromě anatomie, která se u jednotlivých zvířecích druhů liší a nabízí nekonečnou škálu sochařských řešení, ji zajímají možnosti zachycení povahy zvířat, kterou ráda personifikuje do svého, resp. lidského světa. Pro letošní ročník výstavy Sochy na hradě, kde Armutidisová figuruje jako host, připravila sochu Irenka (2025), v níž se inspirovala svou vlastní dcerou. Fascinoval ji zejména kontrast hravého dětského světa s vážností klasické sochy a možnost, jak tento dialog uchopit. Odhodlaný postoj a ruce sevřené v pěst v kontrastu s křehkými prvky – šatičkami a dětskými cůpky – to vše provedené s mimořádným smyslem pro stylizaci tvaru, zde odráží dětskou přímočarost. Zvolená černá barva, kterou sochařka i dříve často využívala ve figurách zvířat, umocňuje sugestivitu a dodává figuře až hororový výraz. Socha instalovaná na rozlehlém jihozápadním bastionu hradu jako specifický solitér prokazuje autorčin silný zájem o vnitřní psychologii díla, skrze kterou se divákova pozornost soustředí na minimální pohyb, gesto a výraz. V drobné dětské figuře provedené v měřítku 1:1 tímto nečekaně gradují závažná témata ztracenosti a osamělosti lidského jedince ve své vlastní společnosti, tedy témata, která v dnešním světě nabývají na stále větší intenzitě a aktuálnosti.
Výstava na Špilberku potrvá do 26. dubna 2026.
