Stojí za to svézt se Brněnským metrem?
Kladu si prostou otázku jen několik hodin po světové premiéře stejnojmenné inscenace Národního divadla Brno. Její tvůrce Tomáš Svoboda, takto projektant a stavitel svérázné podzemky (scénář, režie) děj otevírá trojúhelníkem. Jeho vztahové vrcholy tvoří operní subreta, její manžel profesí operní dirigent a prostitutka.
Ústřední postavu komedie, dirigenta, nechává rafinovaně umřít (při koitu v nevěstinci) velice záhy, obě ženy se seznámí až poté, co výchozí trojúhelník rozetne lascivně řečeno kosočtverec. Inscenační tým rozhodně nechodí okolo horké vztahové kaše po špičkách. Peprná slova koření spád děje, začasto i velice poeticky (klimbající implantáty). Hekací tanec v erotickém salónu jistojistě ulpí v divácké paměti (pohybová spolupráce Anna Polívková), stejně jako snově průzračné kostýmy postav podsvětí (Markéta Kaplanová). Svobodova brněnská podzemka (stanice Špilberk údajně funguje od švédského obléhání města) evokuje svého druhu únikovou hru, jejímž cílem je osvobozující odosobnění duše. Čerstvý umrlec Bohatý (Roman Blumaier) postupně v jednotlivých stanicích rychlodráhy pozbývá citů, vzpomínek i pozemského uměleckého odkazu. Zbavit se světských iluzí mu rafinovaně pomocí uměleckých odkazů, citací a aluzí účinně pomáhají bratranci Kunderovi nebo Leoš Janáček. Podsvětím jej přímo mateřsky provází svatá dvojice Anděla (Jana Štvrtecká) a Josef S. (Jan Grygar). Kreacím těchto dvou, co vědí vše, ale nemohou to říci na plnou hubu (Mánička – Spejbl, Máří Magdaléna – Bůh), čile sekunduje Chlapec (Martin Veselý), jehož loutkoherecké číslo se psem (Žeryk?) rovněž sklidilo zasloužený a bezprostřední aplaus.
Neméně důležitá je ovšem druhá rovina dramatu, střídavě se odehrávající na nasvíceném jevišti, jemuž vévodí onyxová Tugenthatovic stěna (scéna Nikola Tampír). Subreta Bohatá v podání Hany Briešťanské se klopotně, leč vynalézavě vyrovnává s nenadálým vdovstvím, avšak teprve poté, co od ní prodejná Paulinne Fox (Kateřina Liďáková) drze inkasuje za neuhrazený smrtonosný výkon. Také prostitutku však sevřou otěže touhy, poté co se v Janáčkově divadle zahledí do pražské režisérky Daniely Špinar (Anna Polívková). Těžko říci, zda je významnějším zdrojem humorných impulzů její (jeho) rádoby velkoměstské shlídání na místní realitu nebo trýznivá snaha vymanit se ze šlapčiných tenat. Operní sólistka v autentickém podání Hany Briešťanské, včetně skvěle vystřižených árií, jednoznačně vévodí světským polohám hry. S její úlohou úzce souvisí organická hudební složka (Jiří Hájek) v nastudování Petra Svozílka a s bezpečným provedením komorním orchestrem. Jak také jinak, ve finále se oba manželé, kteří se šíleně zamilovali a posléze z těch samých podnětů hrubě odcizili (Parkinsonův zákon lásky?) opět setkávají na jevišti (kde právě umřela Bohatá coby Tosca). Ale již jako čisté duše, které záhy splynou s ostatními…
Je to zkrátka jízda, bez dvaceti minut dvouhodinová. A výživná, zejména pro toho, kdo se v uměleckých kruzích alespoň trochu orientuje. Ale bezpečně se bude v Redutě bavit každý, tedy pokud nastoupí do Brněnského metra a přistoupí na to, že není většího zdroje radosti, než když se dokážeme smát sami sobě.
