Tři nepřehlédnutelná žurnalistická pucováníˡ[i]
Hérakleitos z Efesu obohatil přibližně pět století před naším letopočtem uvažování o životě poznáním, že dvakrát nelze vstoupit do téže řeky. Pravda, plynoucí voda, stejně jako čas ubíhají nezadržitelně a také my lidé se dnes už lišíme od našich včerejších já. A přece dokážeme čas zastavit, někdy i vrátit. Například když se začteme do zaznamenaných vzpomínek. V následujících třech případech, starověkému skeptiku navzdory, se dokonce můžeme radostně pocachtat v tomtéž proudu…
Nenacházím důvod, proč Jarda Kravka, novinář-deníkář a úspěšný TV dramaturg, do své knižní prvotiny My kluci z Brna (Radioservis 2024, 170 stran) nezařadil navíc ještě jeden rázovitý příběh, vyvěrající z jeho židenického dětství. Úsměvných střípků z přelomu padesátých a šedesátých let minulého století, dokumentujících postupně se zreálňující socialismus, by pak bylo rovných dvaapadesát. Tedy kompletní kolekce pro soukromou nedělní chvilku umělecké prózy na jeden rok. Opakující se humorné charakteristiky osob a reálií, namátkou „student vzdělávacího ústavu Základní devítiletá škola, první až pátý postupný ročník, ve Filipínského ulici“ nebo „vítěz jednoho z ročníků závodu 1000 mil československých a emeritní tovární jezdec brněnské Zetky pan Marhula“ jsou osvěžením, připomínajícím šlehačku na dobrém zákusku. Řešil jsem je, přiznávám, v každé z následujících povídek uspěchaným rychločtením. Výtečný čokoládový řez je dobrotou i po olíznutí šlehačky, s ní však bývá lepší. Kouzelné texty, opulentně zdobené v přímých řečech brněnskou hanáčtinou, vznikaly původně pro pravidelný rozhlasový pořad Srdcovky Zdeňka Junáka, emitovaný ve všední dny do éteru brněnským studiem ČRo. Kdybych nedočkavě celý kamarádův opus nezhltal na jeden zátah, rozložil bych si jej, což po nějakém čase jistojistě udělám, na jednotlivé „vychutnávky“, a budu užívat, jako v dětství maminčin sirup proti kašli či jak se v dospělosti sluší povalovat rozkošnicky po patře velejemný destilát. Podstatná část „Jaróškových“ vzpomínek je spjata se dvěma dobovými „restauranty“, tehdejší čtvrté cenové skupiny, kde autor výměnou za svá dětinská vypravování dostával od štamgastů odměnu v podobě limonády „prčovice“ v „podmanivě kónické sklenici se zeleným dnem“. Navíc s možností studovat až na samu dřeň obnažované charaktery dospělých spoluobčanů, stavěných zde do protikladu k akčním školním a mimoškolním aktivitám spolužáků. Z autorovy rodiny se ve vyprávěních dozvídáme pouze o počinech starostlivě přísné babičky Eugenie, snažící se trpělivě a ne vždy úspěšně o patřičné nasměrování od počátku mírně nezdárnoucího vnuka. Čerstvé zachycení jeho vzletu stojí za to, a tak jen doufám, že se v poklidu příměstského venkova, kam „Jarouch“ z Brna emigroval, už rodí pokračování. Story o utrápených bigbítech na schvalovacích přehrávkách v dechovkové agentuře si z dlouhé řady jeho ledabyle trousených námětů i po letech živě vybavuji.
Daleko hlouběji a detailněji otevřel rodinný almanach editoru Jiřímu Kamenovi výtvarník, filmař, režisér-dokumentarista a amatérský sportovec Karel Fuksa. Pod rukama spisovatele a pečlivého rozhlasového redaktora tak z půvabného vyprávění pro stanici Vltava vznikla knížka Bůh je z Brna (Mladá fronta 2022, 220 stran). Televizák, Brňák a pucíř/pábitel²[i] nabízí jejím prostřednictvím ryzí nahlédnutí nejen do hlubší historie vlastního rodu, ale také do specifického kulturního podhoubí moravské metropole. To prakticky již od raného mládí Karel Fuksa nejen zkoumá, objevuje a mapuje, ale také aktivně spoluvytváří, obohacuje a košatí. Jednak vlastní tvorbou, jednak svým dokumentačním řemeslem, a zejména pak prostřednictvím přímých kontaktů a dlouholetého osobního přátelství s o poznání věhlasnějšími reprezentanty výtvarné, hudební, literární, divadelní i obecně tvůrčí sféry. Kumštýřským východiskem, ve své době středobodem i úhelným kamenem se Karlu Fuksovi stala neformální parta vrstevníků ze závěru šedesátých let, zpětně označená jedním z nich za brněnskou uměleckou bohému. K té, respektive k akcím a činům jejích čelných reprezentantů (Franta Kocourek, Jan Novák, Rudi Kovanda, Pavel Řezníček…) se vrací v barvitých zprostředkujících svědectvích nejen bavič Miroslav Donutil, ale i bohém, přímý svědek a demiurg z nejaktivnějších Arnošt Goldflam. Pro částečně zasvěceného Brňana je Fuchsovo vyprávění doslova živou vodou, proměňující se nad stránkami v lahodný archivní neuburg. Pro ostatní se může stát zajímavou zemitou ochutnávkou ze srdce nejen vinorodého kraje. Nejeden kumštýř z Brna se takříkajíc vlomil do první ligy až přesídlením do Prahy (Höger, Menšík, Donutil, Goldflam…) případně Paříže (Mucha, Kundera). Však také povznést se do výšky nad brněnský Parnas pomohl Karlu Fuksovi Pražák Kamen. Sport, humor, askeze a pucování/pábení, mimo všeho ostatního, a že toho není vůbec málo, spojuje vytrvalce Fuksu s karatistou Štědroněm. Nikoli samoúčelně již ověřený editor Jiří Kamen v úvodní pasáži knihy Bandita pro brněnskou baladu (Mladá fronta, 2023, 260 stran) opisuje posléze zbytnou svou obavu z předpokládané odměřenosti před setkáním s profesorem Milošem Štědroněm. Již mistrovo foto na obálce však nejnázorněji demaskuje jeho vztah k suchému akademismu. Nejen pro osobité svědectví o provázkovské etapě, ve které ze snu o autentičnosti na divadelním jevišti vyrostl brněnský umělecký fenomén, stojí za to otevřít tuto knihu. Kulturní přednost Brna, jak se čtenář postupně dozvídá, spočívá především v tom, že ve městě nad Svratkou a Svitavou o sobě navzájem kumštýři vědí. Někteří se znají povrchněji, jiní důvěrněji a jádro, jak dokládá zde vyprávěná živá i minulá historie Štědroňů, Kunderů, Haasů, Skácelů, Fuksů, Jeřábků… je jedna velká rodina. (Padouch i hrdina!) Filologie a hudební věda, osnovné vypravěčovy obory, se staly vedle genů a rodové doslova kulturní posedlosti skalným základem, na kterém autor Štědroň staví své mnohovrstevné dílo. (Na wikipedii plní pouhý výčet tři a půl obrazovky, zatím!) K tomu je pan profesor Štědroň celá desetiletí oblíbeným a posluchači uctívaným pedagogem s neuvěřitelnou šíří zájmů a encyklopedickým přehledem. Má-li příležitost, a stačí i jediný zapálený posluchač (!), hravě dovodí, kterak spolu vnitřně souvisejí dvě libovolně navozená témata. O tom se mnohonásobně přesvědčil i Jiří Kamen, nucený za podpory řady zdrojů a pramenů koncipovat pro svého vypravěče rovnocenné otázky, respektive náměty. Vedle pozoruhodných rodinných kořenů, mimochodem přiblíženým v dramatických zápletkách, udivuje skrovnost zpovídaného, kterou opakovaně přisuzuje svým osobním vzorům a životním učitelům. Nejen zasvěcené jistě uchvátí možnost zpětně nahlédnout do Štědroňova objevování Janáčka v kulisách a peripetiích Nové hudby. Perličkami, třešničkami na celém tomto obskurním čtenářském rautu jsou zařazené ukázky libret a básnivých textů. Na zadní straně obálky knihy se lze dočíst, že Miloš Štědroň je renesanční osobnost. Dodávám: barokně renesanční.
ˡ[1] Pucovat (hantec), do obecného jazyka obvykle převáděno jako lhát, ovšem rovněž s významem ozvláštňovat, vylepšovat, přibarvovat, koncentrovat, čistit. Také viz německé putzen-čistit, vyčistit.
²[1] Z literární historie – Prvních dvanáct roků prožil Bohumil Hrabal v Židenicích. Bydlel s matkou a otčímem v dnešní Balbínově ulici. Podstatnou část prázdnin během následujících nymburských gymnaziálních studií trávil u svého strýce advokáta Bohuslava Kiliána, žurnalisty a vydavatele revuí Měsíc a Salon. Jeho malomeřická vila, v níž žili Hrabalovi prarodiče (Mlýnské nábřeží) byla až do čtyřicátých let neformálním místem setkávání umělců. Hrabalovy termíny pábit/pábitel/pábení tedy pravděpodobně mají i brněnské kořeny.