V Dešti s Ferdinandem von Schirachem a Petrem Kubesem
Divadlo jednoho herce na Malé scéně Mahenovy činohry
Hlavní a jedinou postavou dosud poslední divadelní hry DÉŠŤ právníka, současně světově uznávaného spisovatele Ferdinanda von Schiracha, je spisovatel a laický přísedící u případu vraždy. Autor se rozhodl v této roli vystupovat osobně v turné po Německu a Rakousku. Hned poté získalo právo k uvedení hry Národní divadlo Brno. Česká premiéra komorní hry pro jednoho herce se konala na Malé scéně Mahenovy činohry v pondělí 2. prosince 2024.
Hned při prvním soudním stání se spisovatel jako porotce octne v nepříjemné situaci. Otázka, kterou položil obžalovanému z vraždy manželky, vyvolá nesouhlas obhajoby, žádost o odvolání pro podjatost. Ten to tak nevnímá, nějak podjatý je přece každý člověk. Je vůbec možné být nestranný? Soudní řízení otevírá starou, stále bolestnou ránu. Spisovatel sedmnáct let nic nenapsal. Od doby, kdy nečekaně zemřela jeho žena. Čas propršený, déšť však vnímaný v různosti podob, jak umí přesně pojmenovat. I nyní venku, pohledem přes okenní tabuli, vytrvale prší. A na protější straně ulice modrý dům, kde došlo k vraždě. Rozvažuje o dnešku, době plné odkrývaných ambivalenci, v jeho pohledu štěstí z možnosti různého vidění, pohledů, názorů.
Divák se v monodramatu stává svědkem vnitřního prožívání jedince, hledajícího odpovědi k palčivým otázkám vlastní existence, současně všelidským. Ústřední a jediná postava přibližuje i otevírá své já přemítáním, rozpomínáním, postřehy. Vyslovované může připomenout brilantní esej, složenou z množství střípků, postupně slévajících se ve sdělný kompaktní celek a vyústění.
Jediná osoba na scéně je téměř dokonale sama. V zádech okno se staženými žaluziemi, stolek, dvě židle, věšák pro pršiplášť, květináč, kde možno típnout cigaretu, občas zachrčením o sobě dá vědět kávovar. Ten na scéně je vzdělanec, intelektuál, filozof, také citlivý estét, a – skrytý romantik. O díle spisovatele se sedmnáctiletou literární abstinencí, se dozvíme pouze z trapné vzpomínky na knížečku vlastních veršů, pro naši dobu vlastně se nehodících. Vydal ji pro sebe, vlastním nákladem. Iniciativní tiskař titul vylepšil vlastním zlepšovákem. Deset kusů výtisků s tímto nešťastným poznamenáním skrývá se v hloubi knihovny.
Mnoho z promluv k sobě (i publiku) vztahuje se ke známým spisovatelům, umělcům, směřuje k architektuře, až do starověkého Řecka. Zaujmou, ale i sedí k promyšlenému celku. S blížícím se závěrem možná dost z diváků udiví, nebo vybídne k úsměvu sarkasmus s až groteskním viděním indiferentní, inertní matky přírody. Nejpěknější pohled nabízí za jízdy přes okénko automobilu. Stačí vyjít ven, člověk je dán na talíř muchám, komárům, všemožné hmyzí havěti, jako vosám s neúnavným žihadlem. (V mém vidění létající neurotické tygry středoevropského prostoru). Klidnější jsou včely, jenže… Dlouho již osamělý běžec podá ne zrovna k přání dobré chuti povzbudivý detailní popis výroby zdravého medu pracovitými včelkami, a jiné obdobné náměty k přemýšlení. Jsou snad perly milostné poezie díly činnosti hormonů či působení feromonů? Stojí snad na této bázi nejvyšší lidské city a vrcholná díla lidského ducha? Celé lidské chování řízené je zákonitostmi indiferentní přírody?
Předkládá se více výsledků behaviorálních pokusů s nižšími živočichy. Filozof polemiku s poznatky, vlastně korálky dosud nezavěšenými na jediné spojovací šňůře. Estét odmítá smířit se s pohledem na devastaci tváře, jak v okamžiku smrti dopadla na tvrdou dlažbu. Stejně na hlavu slavného spisovatele po posledním výstřelu pušky mířené do vlastních úst.
Z nitra, valí se ven nastřádaná skepse s naštvaností na celý svět, včetně zjednodušující percepce, vše dosud skryté, oč je třeba podělit se. Výsměch vyvolá vzpomínka na banální radu lékaře, jak postupně překonávat problém. – Pravidelnost, rozvrh, denní režim… S ironií se dokládá naplnění rady. Pravidelně počíná den usednutím za psací stůl s kávou a pokračováním v pravidelné nečinnosti. Ve slovníku viditelně i slyšitelně nyní rozhněvaného muže se ponejprv, zato opakovaně objeví jediná vulgarita. Na mušku bere Paretův princip 80:20. Daří se úspěšně pravidlo parodovat a podepřít vlastní skepsí. Tu je však třeba vnímat i poměřovat, též z hloubi mysli, avšak ve zcela jiné tónině. – Třeba příběh slavného scénáristy, který ne, a ne přijít na opravdu výstižný titul. Pak jednou v polospánku vynoří se nápad. Geniální. Nelení, zašmátrá po papíru a tužce, zapíše a spokojeně usne. Ráno vstane, přiloží papír k rozespalým očím a čte: Chlapec a dívka…
A když už dívka, jindy se spisovateli z paměti vynoří děvčátko ze vzdáleného dětství. Jednou se k němu připojila, když šel do cukrárny. Cukrárník se k holčičce otočí a povídá, co by sis přála? Vyjmenuje mu množství různých cukrovinek, jak závěrečných titulků v americkém filmovém trháku. Když dojde na úhradu objemného balíku, na kterou dívenka samozřejmě nemá, odpoví nevinně a přesně. – Ptal jste se, co bych si přála…
Velmi dramaticky účinné je, že spisovatel o své životní velké lásce neřekne téměř nic. Víme jen, kde a jak se náhodně potkali, a z hotelu pak společně odletí… Představitel na scéně se vícekrát odmlčí, odbočí jinam, nebo se mu zadrhne hlas, nejde o to, dál a víc. Snad, že pomlčené je příliš interní, nesdělitelné, pro jiné možná i banální. Závěr je také takový. Končí tím, co doporučoval lékař a vyvolávalo úsměšek. Šlapat dál, zabývat se tím, co alespoň zčásti naplňuje, dělat, co předtím dávalo smysl, bavilo, těšilo… Spisovatel jako každodenně usedne ráno za stůl. Tentokrát začne psát. Už ví o čem.
Autoru se podařilo z imponující šíře i tříště myšlenek, názorů, vzpomínek jen zdánlivě nesourodých předestřít kompaktní celek, kde jádrem je křehkost lidské existence i bolesti z konečnosti bytí, kdy struna k tomu natažená nečekaně praskne. To vše provází úvahy jedince a souputníka současným světem v mnohosti ambivalence i paradoxů. Divák a posluchač vnímá téměř jedním dechem jedno sto čtyřicet minut bez přestávky excelentní text ve vynikajícím podání Petra Kubese.
V německy hovořících zemích muselo být setkání s textem v provedení autora, zvlášť přitažlivé. Možností dát slovu vlastní autentický punc, dokonce případně i do textu zasáhnout. V zastoupení hercem bych rozhodně úpravy nedoporučoval. Již sám rozsáhlý a náročný text monodramatu jen k prostému zapamatování snadný není. Petr Kubes jej výborně uchopil, jak vlastní, ponořil se do něj, dal mu vlastní vystižení, obraz i výraz. Podal pozoruhodný výkon, premiérové publikum si zcela získal, jedná se o jeho velkou roli.
Malá scéna NdB je ideálním prostředím pro hru náročnou na herecký um a výkon. Klade nároky i na publikum, nepochybně má však předpoklady zaplnit mnohokrát zdejší prostor do posledního místečka. Určitě zaujme mladé diváky, představit by se určitě měla i publiku na jiných místech republiky.
