Věra Rasochová vystavuje své Cesty ve Fan klubu u lužáneckého parku
Fan klub v Brně na Pionýrské ulici je název vinárny, která kromě běžného provozu se již tradičně otevírá zajímavým a přitažlivým akcím. Je z těch osobitých vinárniček, kavárniček či hospůdek, kde nalézají tu svou nejen ti z okolí, ale za zajímavou atmosférou sem dojíždějí i z jiných částí města. Klub bývá místem schůzek s hudbou a hudebníky různých žánrů, či konání výstav a setkání s tvůrci, často z těch, obecněji méně známých, tvořících z vlastní záliby.
V podvečer 15. února se tu konala vernisáž výtvarných prací dvou brněnských autorek, členek brněnského spolku Parnas – Věry Rasochové a Blanky Hofmanové. První z jmenovaných se prezentuje souborem Cesty, druhá představuje své Světlo a stín. Na výstavu mě pozvala autorka Cest, kolegyně ze Syndikátu novinářů jižní Moravy.
Když na vernisáž, tak raději trochu s předstihem. Dává to možnost v klidu nasát atmosféru dosud neznámého místa, hlavně však pohodu k prohlídce výstavy, než se později mačkat, užívat si dojmů z pospolité tlačenice a čekat, zda na vás někdo neupustí kus obloženého chlebíčku.
Po stisku kliky a otevření dveří mám před sebou vstupní místnost. Z vysokých barových židliček pozvedne ke mně oči několik mužských tváří. Když zjistí příchod cizince, vrátí se ke svému. Z protější strany pultu mě předstihne usměvavým pozdravem černovlasá žena. Okamžitě, snad i přesně, identifikuji paní Martinu, dle hodnocení hostů na internetu vytvářející zdejší příjemnou atmosféru. Opětuji pozdrav, projdu nudlí uličky za zády mužské skupinky, vejdu do vedlejší místností. Je nevelká, pro menší „klubové“ akce a přátelská neformální setkání tak akorát.
Celou protější stěnu zaplňují pastely Věry Rasochové, krajinky menších formátů, ztvárňující místa, jež důvěrně zná, častokrát jimi prošla. Obrazy staví na tradičním realistickém ztvárnění, je však znát, jak z nich proniká cit, s nímž autorka své krajiny zachycuje, její vnímání, senzitivita. Celý název její části výstavy zní: Cesty s trochou poezie, a tu možno vnímat ze samotných obrazů a obrázků. Souběžně je na stěně zavěšeno několik autorských básní, nenásilně a volně s krajinkami korespondujícími. Sdělné verše, neseny citem, prosté bez exaltovanosti či snahy oslnit. Název dává znát snad o tom, že ony cesty více podob na obrázcích přejí si sdělit i něco víc, snad obecnějšího, symbolického.
Na protější straně jsou umístěny práce Blanky Hofmanové. Co do počtu, je jich míň, jedná se o malby na plátnech větších formátů. Autorka směřuje k abstrakci, i tak možno vnímat v rozdílnosti přístupů jistou duchovní spřízněnost tvorby těch dvou.
Výstavu precizně a zasvěceně uvedl Mgr. Richard Tribula, malíř a pedagog, který podrobně rozebral vystavené práce obou přítomných dam.
Nejde o první výstavu, na níž Věra Rasochová představila své práce. Možná, že většina kolegů ze Syndikátu novinářů o této její aktivitě a směřování neví. Je to dávno, kdy studovala výtvarný obor na střední textilní škole. Životní cesta ji zavedla k novinařině, k níž si rychle vytvořila pevné pouto, stala se nejen celoživotním zaměstnáním, ale i něčím, co si ji získalo, naplňovalo smyslem. Působila téměř dvacet let v Brněnském večerníku, pak v časopise Svět práce (později Expres magazin), závěrem ve Svobodném slově. Ráda psala reportáže a rozhovory se zajímavými osobnostmi, blízký jí byl okruh kultury a umění.
Jak čas běží, nikomu neodpustí okamžik, kdy životní povolání končí. Nějak samo sebou se seběhlo, že stará cestička ožila novým vykročením. Už i to je řádka let. Věra se vrátila k mládí, s přáním zachytit rukou na papír, co vnímá oko. Vlastní tvorba přináší jistě radost i uvolnění, zbaví tísně, jak občas přichází zvenčí, jistě potěšení z výsledku i slov těch, které její obrázky osloví. Některé z krajin jako by byly překryty lehkým závojem nostalgie uplývajícího času, přebíjenou těmi s rozzářenými korunami barev podzimního listí. Jedna z básní sděluje závěrem:
Snad pro útěchu
má tolik kouzla
podzim