
Vlastenci nepřestávají hýbat Ruskem
K nové úspěšné inscenaci činohry Národního divadla Brno
Jeden divák-nedivák napsal na facebook Národního divadla Brno ještě před uvedením hry Vlastenci od Petera Morgana trochu zmatené souvětí, z něhož vyplynulo, že očekává „politickou agitku uvědomělých svazáčků“. Po premiéře 10. ledna byl usměrněn těmi, kdo představení v Mahenově divadle viděli. Možná to tak připadalo více lidem, když se dověděli, že příběh sleduje cestu ruského diktátora Vladimira Vladimiroviče Putina k moci.
Tento motiv samozřejmě ve hře je, ale bezmála tři hodiny bez dechu sledujeme úchvatnou sondu do života množiny ruských oligarchů, vlastně „vlastenců“, kteří fakticky touto zemí vládnou, hýbou, a sondu do života skupinky vůdců země, jimiž oligarchové pohybují. Nebo se jim to vždycky nedaří, jako v případě Borise Berezovského, jenž má s Putinem zásadní spory, dramatik je zaznamenává. Ostatně Berezovskij v této hře je ústřední postavou a její představitel Tomáš Šulaj má reálnou naději minimálně na nominaci Ceny Thálie. Přesvědčivě nám podává až nechutně sebevědomého člověka s obrovským bohatstvím, který si může vše dovolit. Zlomí se až v momentě, kdy ho přestane poslouchat nový prezident Putin, dokonce krátce po svém jmenování. Šulaj bravurně vystihuje nálady oligarchy. Blahosklonnost, přetvářku, ale i rozčilení s řevem plným vulgarismů. Dovede i fyzicky napadnout… Viktor Kuzník v postavě Putina nemá tolik možností jako v loňské skvělé inscenaci NDB Sluha dvou pánů, kde exceluje jako Truffaldino. Režisér nicméně dobře vybral. Kuzník je Putinovi trochu podobný (snad se kvůli tomu neurazí) a v debatě s divadelníky po premiéře jsem se dověděl, že v rámci studia role a co největší autentičnosti nacvičoval i Putinovy pohyby.
Anglický autor Peter Morgan rozehrává pestrou podívanou s postavami, které známe z nedávné i současné historie Ruska. Jako zkušený dramatik vytváří zajímavé dialogy, jimiž odkrývá typické vlastnosti lidí této země. Těch nejbohatších, často největších zlodějů, i těch obyčejných. Tak jsme například svědky rozhovoru studenta Berezovského s profesorem matematiky Perelmanem, jehož přivádí na jeviště zkušený bard Bedřich Výtisk. Projedeme časem a sledujeme nešťastnou postavu bývalého tajného agenta Alexandera Litviněnka až po jeho konec v Londýně, nechybí u toho jeho žena Marina Litviněnková. Herci Tomáš David a nová členka souboru Anna Čonková dávají postavám punc tragiky, vychutnáte scénu s mrtvým Litviněnkem na zdravotnickém lehátku. Ponurou atmosféru prostředí dotvářejí postavy dalšího oligarchy Romana Abramoviče (Pavel Čeněk Vaculík), smutné matky Berezovského (Isabela Smečka) a dalších včetně samozřejmě Borise Jelcina. Jeho postavu představuje v civilním obleku Roman Nevěčný. Hraje také bývalého poslance Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace a osobního strážce Jelcina Alexandra Koržakova, jemuž v uniformě plné metálů dává ruskou nasupenost. Umocňuje to vojenská čepice, kterou autorka kostýmů Vladimíra Fomínová navrhla s přehnaně širokou krempou, větší než mají vyšší ruští důstojníci. Kostýmy jsou nenápadné i nápadné – kožich a klobouk Jelcinovy manželky, kožená bunda Mariny Litviněnkové a nádherné nadměrně velké kožešinové čepice Berezovského i Alexandra Vološina, šéfa prezidentské kanceláře Borise Jelcina a později Vladimira Putina. Tohoto ve skutečnosti nedostupného muže předvádí Petr Bláha jako sebevědomého tvrdého chlapa. Petra Lorenc přichází na jeviště jako noblesní Taťjana Jelcinová.
V tomto představení má důležitou úlohu dramaturg Vít Kořínek. Ve svých statích v programové brožuře odhaluje i vysvětluje souvislosti. Které sice v hrubých obrysech známe, ale asi ne příliš podrobně. První studii dramaturg nadepsal Ruští oligarchové: vládci, nebo slouhové? Začíná od kořenů Gorbačovových reforem a pokračuje přes již uvedené oligarchy k dalšímu z nich, Romanu Abramovičovi (ve hře není) až do let 1995 – 2000, kdy se oligarchové stávají pány země. Ta nemá státní pokladnu, neboť všechny státní peníze se nacházejí na účtech v bankách těchto lidí. Přečteme si o Jelcinově vztahu k oligarchům i o jejich neshodách před nastolením Putina. „Donedávna neznámého úředníčka z prezidentské kanceláře,“ o němž se Berezovskij domnívá, že „půjde o snadno manipulovatelnou loutku“. (Putin byl v roce 1998 jmenován ředitelem Federální služby bezpečnosti a pak působil v úřadu premiéra. Po Jelcinově rezignaci na konci roku 1999 se z pozice premiéra stal dočasně úřadujícím prezidentem…) Logicky se dramaturg zmiňuje o Alexeji Navalném (též není ve hře) i o dalších lidech a vůbec otaznících kolem protiputinovské opozice. Milovníci historie ocení.
Na jevišti vidíme ještě Michala Bumbálka, vytváří více postav, a Vojtěcha Blahutu v roli Berezovského asistenta. Na střízlivé modře laděné scéně Petra Vítka uvidíte postavy v sauně, ocitnete se v Putinově první prezidentské pracovně i v Londýně u soudu, který emigrant Berezovskij prohraje. Režisér Jakub Šmíd oživil představení skupinovými scénami a kamerami s jejich zvětšenými přímými záběry. Představení vrcholí – podle skutečnosti – neblahým koncem hlavního hrdiny, nápadem je použití vysokozdvižného vozíku.
Hudba Davida Hlaváče odpovídá duchu díla, je doplněna dvěma písněmi Vladimira Vysockého a básní Anny Achmatovové. Hraje se v překladu českého politika, diplomata a spisovatele Michaela Žantovského. Nepřekvapila by nominace na Cenu Thálie celé této inscenace.