Však máme slobodu
Motto:
Vy páni, kteří jste tím vinni, že bída z lidí lotry činí, že vlky z lesů žene hlad….
(Voskovec – Werich – Ježek, Balada z hadrů 1935)
Blíží se 28. říjen. Média budou se plnit vzpomínkami, rozbory, objevy zapomenutých událostí… Leckam znovu přijede i tatíček Masaryk… A novináři a politici se budou ptát, zda se náš stát udržuje těmi ideály, z nichž se zrodil…
Popravdě, někdy máme my stále mladí pozůstalí pocit, že formování národních států na troskách Rakousko-Uherska byla procházka růžovým sadem, že hrála dechovka, špacírovali Sokolové, ti nejodvážnější shodili z radnice říšské orlice a šlo se na pivo. Ale…
V Moravském zemském muzeu v Brně probíhá právě výstava nazvaná Slovácko sa búří. Nadpis je inspirován populárními knížkami Zdeňka Galušky. Ta první, Slovácko sa súdí, vyšla v roce 1947 a pak ještě mnohokrát. Moravští Slováci podle Galušky jsou přece jen trochu jiní než Pražáci nebo Hanáci. Možná jejich prudší reakce nebo temperamentnější nátura přispěla k tomu, že na podzim roku 1918 se moravskoslováčtí chlapi v hojném počtu hlásili do vojenské jednotky, kterou z pověření vojenského odboru Národního výboru Brno inicioval setník Cyril Hluchý z Moravské Nové Vsi. Vznikla Slovácká brigáda. Při přísaze 17. listopadu 1918 v Hodoníně měla asi dva tisíce mužů, celkově za dva roky jí prošlo více než osm tisíc mužů. Situace na jihu Moravy byla chaotická, krajinou se potulovali vojenští zběhové, po rozpadu rakouskouherských policejních složek a za všeobecného hladu docházelo k rabování, objevily se pogromy na židovské obyvatelstvo, formovaly se bolševické bojůvky… Obyvatelstvo mnohých obcí z valné míry rakouské protestovalo proti hranicím, které 28. října 1918 vyhlásil Národní výbor československý v podstatě podle historických hranic. (Definitivně pak je potvrdila pařížská mírová konference v lednu 1919.) Slovácká brigáda měla tedy o práci postaráno…
A vojenské vedení republiky tuto v podstatě dobrovolnickou jednotku vítalo. Dostala úkol obsadit pohraniční oblasti, už v listopadu 1918 musela zasahovat v Lednici, v prosinci 1918 v Mikulově, pak byla vyslána do Hustopečí… později na jih Slovenska do bojů s Maďary a pak i na Tešínsko proti Polákům. Že si počínala dobře stvrdila i reorganizace v červnu 1919, kdy byla změněna na Slovácký pěší pluk a začleněna do Československé armády.
Výstava v Moravském zemském muzeu připomíná tyto události, podrobně popsány je návštěvník najde ve dvou set stránkovém katalogu. Zajímavým výstavním objektem je dotekový panel, zadáte jméno a panel vám ukáže zda váš předek mohl být členem brigády, v jaké funkci a kde byl nasazen… Databáze, tak jako celá výstava, včetně katalogu byla vytvořena za podpory ministerstva kultury.
Z dějepisu násilí
Podkladem výstavy či inspirací se stala disertační práce historika Lukáše
Lexy z historického ústavu Filozofické fakulty Masarykovy univerzity s předlouhým názvem: Skupinové násilí v letech 1918 – 1920 na moravsko – slovensko – rakouském pomezí se zaměřením na pachatele a jejich motivace k násilnému jednání. Autor podrobně popisuje jednotlivé násilné události a to na základě spisů uchovaných u zemských institucí, zemského vojenského velitelství, zemského úřadu, ale i spisů krajských a divizních soudů i dobového tisku… Zmiňuje teorie, které se zabývají násilím, uveďme třeba tu, která nárůst brutality ke konci první světové války spojuje s vlivem tragických prožitků, neboť tato válka svou krutostí přesáhla veškeré meze lidského chápání… a taky uvažuje o násilí jako o neměnné součásti lidské duše, nebo chcete-li, psychy……
A protože se práce týká především moravskoslovenského pomezí, popisuje a zkoumá zda a jak se do tehdejšího chování jednotlivců, skupin i davu promítal naturel a rázovitost zdejšího obyvatelstva, a nakolik bylo podmíněno dobovou situací, rostoucí bídou i hladem… a detailně zjišťuje kdo se na něm podílel a jakou měrou: vojáci, veteráni, vojenští zběhové, ženy, mladiství, bezúhonní, stále živé antisemitské nálady, míra industrializace a bolševická propaganda a nakonec i jakou roli hraje v násilném jednání podvědomé nutkání a nakolik rozumová úvaha. A je zde i otázka živá dodnes: lze násilím dosáhnout sociální, národní či jakékoli jiné spravedlnosti?
Zrození samostatnosti
A tak si zopakujme: 18. října 1918 TGM za účasti exilových představitelů Čechů, Slováků a Rusínů podepisuje Washingtonskou deklaraci a 28. října Pražané v ulicích spontánně slaví samostatnost, mužové Října Antonín Švehla a František Soukup přebírají Obilní ústav, což byl základní předpoklad, aby se přechod k moci nezvrhl v nekoordinované násilí, a hraje dechovka a Sokolové pochodují a Švehla, Soukup, Stříbrný a Rašín navštěvují místodržitelství a jednají o předání státní správy i s úřednictvem, aby byla zajištěna kontinuita… Večer vydává Národní výbor svůj první zákon – o zřízení samostatného státu československého. Venkov a malá města ještě nevědí co a jak. Do menších jihomoravských měst se zpráva o převratu v Praze a vyhlášení Československa dostala v průběhu 29. října. Centrum domácího odboje mohlo již dříve informovat o činnosti T. G. Masaryka v USA a E. Beneše v Evropě, ale obávalo se vypustit tyto zprávy mezi obyvatelstvo předčasně, aby nedošlo ke krveprolití. Hrozilo totiž potlačení revoluce rakousko-uherským vojskem. V českých a moravských městech byly rozmístěny pluky s většinou maďarských nebo německých vojáků, kteří se měli stát zárukou, že se rakouské multietnické vojsko v případě převratu nepřipojí na stranu demonstrantů, uvádí historik Lukáš Lexa…
Ale informace se šířily rychle. V Hodoníně, Kyjově nebo Strážnici byly tyto zvěsti přijaty s nadšením. Ale v převážně německých městech Hustopečích či Mikulově se neslavilo. Začaly se zde střetávat dva státotvorné proudy – snaha o sebeurčení Čechů a Slováků a snaha o vytvoření samostatného státu rakouských Němců… Avšak svoboda se na mnoha místech zvrhla v anarchii. Na Moravských Kopanicích se říkalo: „Máme slobodu, každý móže robic, čo chce!“ V úředních záznamech byly tyto výkřiky pojmenovávány jako bolševismus… Revoluční násilí nabývalo podobných forem i v rakouském pohraničí… Obecně lze říct, že změna státního zřízení a dočasná absence závazných norem a mocenské vakuum vedly ke kriminalitě a soupeření etnik obývajících povodí Dunaje, Moravy či Váhu.
Stejně jako na periferie Moravy dorazily i do Horních Uher zprávy o vyhlášení Československa se zpožděním. Přestože Slovenská národná rada v Turčianském Svätém Martině zasedala již 30. října 1918, teprve 3. listopadu z pověření ústředí rodícího se Československa vydala pokyny pro zajištění bezpečnosti a pořádku. Ale vojenské střety o nové hranice ukončila až Trianonská mírová smlouva ze 4. června 1920.
Hlad a bída z lidí….
V oněch dnech a měsících roku 1918 všude v Rakousko-Uhersku byla bída a hlad. A tak můžeme číst třeba o Zelených kádrech, jak se říkalo vojenským zběhům a propuštěncům pohybujícím se v lesích… na Kyjovsku byli vedeni Jaroslavem Pospíšilem a Václavem Hejdou z Boršova, kteří rabovali židovské obchody a sklepy a neváhali použít ani ruční granáty… V práci Lukáše Lexy jsou uvedeny desítky podobných případů rabování židovských obchodů, útoků na hospody a bohatější sedláky, spojené s násilím… Tu a tam ovšem objeví se pochopení, např. v pamětech K. A. Medveckého: „Sú to ojedinelé prípady; musíme mať na zreteli, že to boli vojaci, ktorí už šesť rokov vojenčia a toho vojenčenia majú už po krky. Oni sa hnevajú sami na seba a na celý svet. Dlhé vojenčenie zabilo v nich všetky šľachetné city a v hneve vŕšia sa na tom, čo im pod ruky príde. […] Vniknime do duší tých ľudí a prestaneme sa diviť ich výčinom.“
Lukáš Lexa uvádí i vše důležité v bojích o hranice Československa i střety s Maďarskou republikou rad a mnoho dalšího. Pohnutkou k násilí a brutalitě byl především chaos v zásobování a bída… ale nemysleme si, že jen na moravském Slovácku. Hlad byl v celé monarchii a mnohde ještě horší a násilí větší… Zkrátka, chvil, kde se v čase vzniku republiky rozvolnily dosud pevné morální zásady nebylo málo… V pamětech mé tety Jarmily čteme jak vypadal 28. říjen ve středočeských Pečkách:
„… před 28. říjnem 1918 se ještě musím zmínit o 14. říjnu. Ať se ten den nazývá v historii jakkoliv, např. dělnickým povstáním či hladovou bouří, v Pečkách to bylo prostě rabování. Srotily se davy, táhly od obchodu k obchodu, rozbíjely výkladní skříně, rvaly se o zboží, nevadilo jim, když šlapaly v mouce a rýži. Bylo to úplné běsnění. Nejvíc byly postiženy židovské obchody. To bylo něco pro nás děti! Byl temný večer. Byla jsem svědkem vyrabování dvou obchodů. Jednoho s kožemi a druhého s textilem. Do zvuku rozbíjených plechových rolet a tříštícího se skla zazníval pokřik davu. Já jsem jen stála a pozorovala. V jednu chvíli se můj zájem soustředil na známou ženu a dcerku, mou spolužačku. Dobře jsme se s tou rodinou znali, chodila jsem k nim do bytu. Nebyli naprosto chudí, naopak zámožní. Měli dům a kupovali ještě jeden! Paní se chovala jako furie. Vrhala se mezi lidi, rozrážela lokty, vlasy jí vlály kolem hlavy, pak s celou náručí zboží se přihnala k dcerce a házela věci na hromadu. Dceruška to hlídala. Byly to ohromné kusy kůže na boty, z textilie štůčky látek, dětské šaty, krabice s nitěmi apod. Nevím jak to odtahaly domů. Když se blížila policie, lid se rozprchl, ale hned zas se ozvaly rány z jiné ulice a policajti nevěděli kam dříve. Policie už také byla ke všemu pasivní. Nedopouštěla se žádného násilí a nezatýkala. Každý věděl, že se Rakousko řítí do záhuby, nebylo už nikde žádné chuti do boje. Policajti byli také Češi, vůbec se nehnali do nějakého zakročování. To byl rozdíl proti 5.květnu 1945, kdy Němci dobře věděli, že je konec války a přesto vraždili nelítostně… Pozdě večer jsme se konečně všichni sešli doma. Amos (bratr, jako voják utekl z transportu) se už neschovával. Za chvíli k nám přišli Sokolové a žádali dva další bratry Jeníka a Amose, aby se jakožto Sokolové zúčastnili domovních prohlídek, že byl o to úřady Sokol požádán. Dopadlo to přirozeně tak, že se nikde nic nenašlo a hoši se po půlnoci vrátili domů. A tu se objevilo, že náš tichošlápek bratr Bóža přinesl domů z konfekce šatičky asi pro 4letého hocha. Rodiče se zlobili, Bóža jen vysvětloval: „Já jsem tam jen stál, najednou se zrovna u mě zřítila výkladní tabule, tak jsem jen natáhl ruku a hned jsem utíkal se šatama domů“. Rodiče to už nikam nevraceli, ale dali šaty Klocům, kteří byli chudobní, při nejbližší příležitosti… A má vzpomínka na 28. říjen? Nemuseli jsme do školy. Z jednoho konce Peček na druhý pochodovala muzika a za ní velký zástup lidu, hlavně dětí. My děti jsme vytrvale pochodovaly. Občas jsme si domů zaběhly pro krajíc. Z radnice a pošty byl strhán velký plechový říšský orel a lidmi pošlapán….“
Tak si opakuju větu TGM z úvodu, že státy se udržují těmi ideály z nichž se zrodily… No – nevím. Spíš jakoby platila věta z Kopanic: „Však máme slobodu, každý móže robic, čo chce!“
P.S.: TGM navštíví výstavu v Moravském zemském muzeu 28. října 2026.
