Winton je muzikál o ryzím člověku
Na premiéru do Městského divadla Brno přijely tři zachráněné děti
Uvést na velké jeviště muzikálovou podobu slavného příběhu Nicolase Wintona si muselo vyžádat jistou odvahu a samozřejmě sebevědomé odhodlání umělců, tvůrců. Nelehké to mají i hodnotitelé tohoto velkolepého jevištního opusu na Hudební scéně Městského divadla Brno, vždyť necitlivá kritika by se mohla dotknout samotné historické události, přinejmenším by ji mohla zlehčit. Ostatně i sami tvůrci se obávali, aby odkaz Nicolase Wintona nevylíčili jako nějaké show.
Upozornil na to před premiérou na setkání s novináři režisér Petr Gazdík, stejně se vyjadřuje i v rozhovoru v programové brožuře. „Již od začátku jsme věděli, že nechceme tvořit nějaký plochý, temný příběh, ani čítankovou oslavu hrdiny,“ říká v rozhovoru tamtéž autor libreta Luděk Kašparovský. Mluvil i za autora hudby Daniela Kyzlinka.
Žádné laciné show se opravdu nekoná, divadelníci skládají Siru Nicolasi Wintonovi důstojný hold. Libretista vychází z autentických informací, které o celém případu zachráněných 669 dětí vyšly najevo až koncem 80. let, kdy jeho manželka objevila na půdě staré seznamy dětí a další dokumenty. Připomeňme základní fakta: Mladý muž Winton přijíždí v prosinci 1938 do Prahy, kde již tehdy poznává kruté životní podmínky především Židů, vidí přímé ohrožení jejich života. K cestě ho vyzval přítel Martin Blake, člen Britského výboru pro uprchlíky z Československa. Winton brzy vidí, že německé úřady odmítají pustit do ciziny celé rodiny, zakládá proto dětskou sekci Britského výboru, aby zachránil alespoň děti. Tak, že je vlakem odveze do Anglie, kde se jich ujmou náhradní rodiny. První vlak odjíždí den před okupací zbytku Československa 14. března 1939, poslední, devátý vlak byl vypraven 1. září 1939, ale musel se vrátit, v tento den vypukla druhá světová válka.
Autor libreta dobře prezentuje veškerá protivenství, která se postavila proti Wintonovi. Především okupační německé úřady, kde sloužili i „poněmčení“ Češi. Takovou postavu nabubřelého proněmeckého hňupa jménem Horst Schweiner dobře vystihl na druhé premiéře Kristian Pekar, alternuje s Ondřejem Studénkou. V naivnější, ale v oné době existující postavičce jednoduchého Vincence se střídají skoro už dospělí Adam a Josef Gazdíkové s Jakubem Mauerem. Na druhé premiéře se do hlouposti a surovosti postavy procítěně vnořil Adam. Divák se nemusí obávat plastického líčení nějaké zvláštní hrůzy, kterou z doby německé okupace zná většina z nás naštěstí jen z dokumentů a svědectví. Přímé fyzické ubližování Židům vidíme jen v jedné scéně se zlomeným malíčkem, horší je celá situace, do které se dostává rodina podnikatele Karla Stránského. Žida s nežidovskou manželkou, jejich syn se dostává do prvního vlaku, dcera Hanička musí čekat na další… Jsou vyhnáni z bytu a nadále pronásledováni, manželce je doporučován rozvod se židovským manželem. Jeho pocity a nálady dobře vystihuje seriózní a v celé té hrůze vyrovnaný Robert Jícha, alternuje s Lukášem Janotou. Pěknou rolí, smutně dojemnou, je zmíněná dvanáctiletá Hanička Stránská. Dělí se o ni Karolína Čtveráčková (na druhé premiéře milá, přesvědčivá, nadějná budoucí herečka), Marie Juráčková a Karolina Kabele. Děj odlehčuje postava prostitutky Anny, kterou s chutí a temperamentem hraje, zpívá i tančí Eliška Horňáková, jindy Diana Velčická.
Nevidíme žádné nacistické symboly, hákenkrajc se jen mihne na rukávech podnikatele bez skrupulí Ullmana a na gestapu sloužícího Wolfa. Na druhé premiéře je uvedli na jeviště oblíbení herci Jakub Uličník (Dušan Vitázek) a Tomáš Sagher (Viktor Skála).
Dobrou ruku měl režisér a autor úpravy Petr Gazdík při výběru představitelů titulní postavy. Viděl jsem jen Daniela Rymeše, neméně skvělý musí být i Marco Salvadori. U Rymeše má člověk pocit, že vidí a slyší samotného Wintona. Nejen vzhledem k podobě. Herec se v tomto případě s postavou skutečně musel po nějakou dobu sžívat, vnořit se do ní. Ono se to často říká a píše, v tomto případě to cítila, předpokládám, většina diváků ve zcela zaplněném hledišti. Totéž platí o postavě Martina Blakeho, Wintonova přítele. Představují nám ji pánové Martin Mihál a Jiří Daniel.
Z muzikálu Winton patrně nezůstanou nějaké hity, nicméně hudba správně vystihuje i ty nejvypjatější okamžiky. Skladatel Daniel Kyzlink, jak sám říká, „volil symfonickou polohu, která je nadčasovým jazykem a zde se vyskytuje poměrně často. Občas se překlopí do rychlého jazzu charakterizujícího pulsující Londýn 30. let…“ A vzápětí dodává, že Městské divadlo Brno má „kapelu, kterou (v tomto muzikálu) tvoří 33 muzikantů, což je vlastně světový unikát. Málokterá muzikálová produkce si může tak velké obsazení dovolit…“ Symfonická i jazzová hudba dobře ilustruje obsah, příjemnou žánrovou změnou je protestsong mladé Švédky Kerstin, který bravurně zpívá, a také hraje, Lesana Krausková, alternuje s Mímou Krajčovou. Texty písní odlehčují dějové napětí romantickým popisem lepší skutečnosti, případně děj zlehčují, ale také jej přímo tvoří:
„Máme jen jediný sen
Máme jen jediné přání
Musíme dostat je ven
I když nám nepřítel brání,“
zpívá v 19. obraze sbor.
Autor scény Petr Hloušek nechává celý prostor jeviště účinkujícím, jen uprostřed je zvýšená plocha se schodištěm, kde se odehrávají některé výstupy. Změnu místa (doma v rodině Stránských, v pracovně Nicolase Wintona, v Londýně, na nádraží…) ilustrují projekce autora scény, jeho umění diváci již dlouho znají. Eliška Lupačová Ondráčková oblékla herce do dobových kostýmů; především ženám velmi slušivých, neboť všechny, alespoň na zmíněné druhé premiéře, jsou štíhlé a i prosté šaty, případně kostým, jim velmi šiknou.
Nejdojemnější je samozřejmě závěrečná scéna na hlavním nádraží v Praze při odjezdu prvního vlaku. Lokomotivu slyšíme, její páru vidíme. Srdceryvné loučení, bratr odjíždí bez sestry… Scénu připomíná na začátku a na konci inscenace replika Památníku rozloučení stojícího od roku 2017 v průchodu hlavního nádraží v Praze.
Člověk se bohužel nemůže naplno dojmout, když si uvědomí, že současný svět není takový, abychom zůstali klidní. Únosy ukrajinských dětí do Ruska, nesmyslné zabíjení na Ukrajině, umírání v Gaze, hladomor v Súdánu, Palestině, Jižním Súdánu, na Haiti, v Mali i v Africkém rohu. Ke všemu nebezpečí války.
Muzikál Winton je trochu atypický opus, nelekejte se tématu, je zpracováno velmi citlivě. Přispívají k tomu samozřejmě i výkony dětských herců, celkem jich je v každé alternaci dvanáct, každá role je alternována. Postav je mnohem víc, než v této stati. Všechny herečky, zpěvačky a herci i zpěváci vytvářejí výraznou podívanou. Pochvala patří i choreografce Haně Kratochvilové za temperamentní pohyb.
Zpravodajská douška podle ČTK:
Na sobotní premiéru muzikálu Winton navázala diskuse pořádaná festivalem Meeting Brno. „Nestát stranou, jednat altruisticky. Šířit laskavost, lásku a pomáhat druhým,“ shrnula Wintonův odkaz devětaosmdesátiletá Eva Paddocková. Ještě jí nebyly ani čtyři roky, když odcestovala do Velké Británie. Zdůraznila také odvahu, kterou projevil jak Winton sám, tak rodiče, kteří své děti poslali do neznámé země, aby je ochránili před nacistickou hrozbou. Každý člověk má odpovědnost a zmůže víc, než si třeba sám myslí, upozornil Wintonův syn. Připomněl, že jeho otec zorganizoval záchranu dětí za pouhých osm měsíců, kdy zároveň musel pracovat. Pohled na současný svět není podle Wintonových dětí příliš povzbudivý. „Pozorujeme věci, o kterých jsme si mysleli, že už je nikdy neuvidíme,“ řekl dvaadevadesátiletý Alfred Dubs, člen britské Sněmovny lordů. Účastníci debaty kritizovali také náboženskou nesnášenlivost, násilí, lhostejnost a neochotu pomáhat. Muzikál Winton je podle pamětníků, kteří jej v sobotu 18. října zhlédli, dojemný, ale hlavně důležitý. Debaty se zúčastnil rovněž režisér Matej Mináč, jenž v roce 2011 natočil dokumentární film s hranými rekonstrukcemi Nickyho rodina. Téma je stejné jako v muzikálu.
