Z hříšného bezčasí
Městské divadlo Brno se vrací k úspěšnému vizualizovanému oratoriu
Část teologů v čele se svatým Augustýnem tvrdí, že se člověk, coby hříšník, již rodí. Jejich oponenti mají za zdroj hříchů až naše každodenní bytí. Stanislav Moša spolu se Zdenkem Mertou, přestože se mezi teology sami jistě nepočítají, se divadelním titulem Bastard přidali spíše na stranu heretika Pelagia, tedy k názoru, že nás zkazí (ne všechny a ne zcela) až život. Jakkoli každý bastard je levobočkem, nezdárným míšencem, vyvrhelem už z podstaty svého jména, jejich nehrdina se bezcitným zloduchem stává teprve po střetu s vyzývavě vnadným peklem. Opojen vidinou nesmrtelnosti sice své osudové upsání odkládá, zhusta však přitažlivému zlu podléhá, čímž popírá svou lidskost, víru, víru v čistou lásku a to až do pozdního prozření, které jej dovede k „očistné“ sebevraždě.
Vizualizované oratorium Bastard (jak uvádí program) na hudební scéně Městského divadla Brno (premiéra 20. dubna 2024) je čerstvou adaptací stejnojmenné činoherní inscenace (MDB, 1993, 201 repríz). Muzikálová férie, v níž se divák vždy nemusí hned orientovat, je sestavena z jednotlivých a víceméně samostatně stojících hudebně dramatických čísel. Hlavní postavy jejich prostřednictvím posouvají vpřed nesložitý děj. Zatímco Homunkulus, stylizovaný do realistické formy umělé inteligence, (konzistentní premiérový výkon Ondřeje Studénky) nabízí kritický pohled na jednotlivá Bastardova uklouznutí, postava Černoděra jako by byla navíc. Špína a zlo je všude okolo, téměř jako norma, dobře, ale ještě uvěřitelněji by ji Oldřich Smysl prodal, byl-li by alespoň v jednom výstupu za Bastardova přímého kumpána a nikoli jeho stínovou alternací. Drama naopak dobře stupňuje Satanka ve střídmě uvěřitelném podání Viktórie Matušovové a její lehkonohé stíny, rafinovanost rusalkovsky vábných nástrah násobí skvostné kostýmy (Andrea Kučerová). Ve skutečná zjevení proměnil každý v výstupů Ducha svatého Jan Apolenář. S nesnadnou rolí éterické, opakovaně zrazované Markétky si dobře poradila neokoukaná Esther Mertová. Jejímu artistickému výstupu, žel, posléze víceméně vnějškově sekundovala dvojice akrobatek na šálách. Jedním z nejsilnějších momentů premiéry rozhodně byla árie Zory Jandové v roli Žebračky. Předělové stylizované skupinové taneční kreace k muzikálu patří, pokud ovšem nepřekročí únosnou míru nadsázky. Ve férii slepic mi sboristek bylo až líto. Dušan Vitázek v hlavní roli odvedl výtečný výkon, v závěru se skvěle porval i s technickým výpadkem portu a bravurně dohrál svého Bastarda s mikrofonem v ruce. Orchestr jako nedílná součást scény, která evokuje trosky gotického chrámu, byl skvělý především v komornějších polohách, drobné nepřesnosti v nástupech jsou premiérovou daní. Ve vypjatějších pasážích však byl zvuk a zpěv místy až přehlcen. Že méně bývá více by se mohlo týkat i světelných efektů, ne každý divák je rád oslňován, zejména na úkor jevištních hvězd. Podtrženo a sečteno, sázka na relativní jistotu se v Městském divadle Brno jeho korunnímu autorskému tandemu vyplatila. Nového Bastarda tak čeká slibná budoucnost a s ohlášenými alternacemi jistě i přebohatá divácká žeň.