Zádušní mše jako kabaret
Za Lidovými novinami na scéně Mahenova divadla
V pořadí druhé zmaření Lidových novin by si zasloužilo zádušní mši. Už proto, že také bývaly hodných pár let tiskovým orgánem lidové strany. Čtenářů věřících v pravdu a lásku loni opět ubylo a ztrátový podnik čirý altruismus nevyváží, nehledě na fakt, že vymírá i on.
Demokracie nedemokracie umělá inteligence nejspíše záhy sežere noviny včetně novinářů, část zpravodajství je již její dílo. Tedy pokud poctivá rukodělná žurnalistika dostatečně neochrání normálnost našeho světa. Pomoci ji významně v tomto úsilí může živá kultura. Což dokazuje nejnovější počin činoherního souboru NDB svou inscenací Lidovky jdou do řiti (premiéra14. 11. v Redutě). Texty osmi autorů, jimiž reagovali na dramaturgický podnět: „Lidovky jdou do stoupy“, přetavili do jedinečného kabaretního pásma, ne nepodobné popohřebnímu karu mírně „pod vlivem“.
Už jen letitým pamětníkům nadobro minulé redaktorské praxe něco říká sousloví „horká sazba“. Ta byla v každé tiskárně, včetně těch novinových, ručně a posléze strojově odlévána tavenou liteřinou mechanickým kopírováním jednotlivých kovových literek. V tuzemsku prakticky od časů Krameriových až do nástupu počítačové sazby v devadesátých letech minulého století. Velká bílá písmena, části názvu novin, tak logicky tvoří hlavní výtvarný prvek inscenace. Herci s nimi proměňují scénu i zhmotňují a ilustrují právě deklamované. Písmena poslouží jako kavárenský nábytek, řečnický pult, zastoupí vlakové kupé, propojí se i do aktuálních plnovýznamových jevištních slov. (Autor scény Jaroslav Milfajt se mi přiznal toliko ke spoluautorství oživených písmen, společně s režisérem Radovanem Lipusem, nicméně dobře znám jeho skrovnost.)
Samostatný život si pravděpodobně vyslouží živá hudební čísla (texty i hudba Martin E. Kyšperský, instrumentace Ĺenka Konkoľová a Aleš Pilgr). Jednotlivé skladby v nápaditém aranžmá povýšily hudební mezihry na plnohodnotná čísla. Texty nesou vlastní výpověď, navíc nadčasovou.
Jednotlivé skeče reagují na vybrané klíčové epizody z přebohaté historie listu. Doplněny tvořivým herectvím protagonistů, přetékají nadsázkou a ironií. Pobaví ale i poučí. Více asi uspokojí zorientovaného diváka, jemuž ovšem může chybět detailnější kontext. Například Rozhlásky spojením veršů s neilustrativní výtvarnou složkou reagovaly na tehdy nové rozhlasové vysílání. Hodně pravdivé je poselství této konkrétní skeče týkající se alkoholu. Ten byl redaktory konzumován, nikoli snad každodenně, jak dokládá nejedno dobové svědectví, ovšem daleko běžněji, než je tomu v současné redakční praxi. A to i v průběhu dne, redaktorům totiž „padla“ nikoli po uzávěrce (plus mínus v 17.00) ale až v okamžiku tisku prvního vydání (cca ve 22 hodin).
Postoje lidí, kteří neumějí číst, se dobově příliš neliší. Neumějí, rozuměj neporozumí textu. Navzdory jednotné škole jich neubývá. I dnes proto slýcháme, že noviny (nikoli Novinky!) jsou zlo a bezmála ďáblův nástroj. Viz skeč Tatínek Jarušek přináší noviny se skvělými kreacemi Zuzany Černé a Terezy Groszmannové.
Dva z výstupů sklízely, a po zásluze, nejvřelejší divácké reakce. Hitler v Brně a Zeman vs. Peroutka. Stupeň parodie byl v obou případech doveden až na samu mez námětu. V obou případech nesly rozhodující vklad exaltované polohy ústředních postav, tedy vůdce Terezy Groszmannové a dementní státník v podání Vladimíra Krátkého. Méně by zde možná bylo více, napadá člověka. Tedy nejednalo-li by se o kabaret, který už ze své podstaty má bránice vlnit na maximum. Poselství je však jasné: Kdo má momentálně v rukou moc, má i pravdu, jakkoli absurdní. Dobře také víme, že onu moc umí zastoupit i „velké“ peníze, byť pouze půjčené od bank.
Nikoli až tak vesele vyzněla skeč ilegálních Lidovek Trabant pro Zuzanu. Reálný příběh v duchu absurdní dramatiky vnesl do představení vážnější notu. Férii by možná více slušelo ztvárnění některé z úsměvnějších vzpomínek pamětníků, kteří se i při tvorbě odbojové tiskoviny dokázali královsky bavit.
Za nadčasový epilog lze považovat civilní přednes textu J. A. Pitinský si jde koupit Lidovky. Konec konců dobrý kabaret musí nabídnout i vážnější notu, aby humor nebyl samoúčelný.
PS 1.: Mohlo by se zdát, že v polistopadových Lidovkách nepůsobili coby redaktoři „velcí“ autoři. Že vesměs přijali toliko dopisovatelskou úlohu (Ivan Klíma, Karel Steigervald, Ivan Kraus, Ludvík Vaculík…). Není tomu tak. Rád stvrzuji, že u sousedních stolů v první novodobé brněnské redakci v Opletalově ulici v „devadesátkách“ spoluzasedali prozaik Jiří Kratochvil a básník František Schildberger.
PS 2.: Stoupa není řiť. Kdo si koupil vstupenku na listopadovou premiéru s dostatečným předstihem, například v rámci abonmá, měl na ní uvedeno Lidovky jdou do stoupy. Hra nakonec dostala daleko údernější a vlastně i přesnější název Lidovky jdou do řiti. Starobyle znějící termín stoupa je pro většinu současníků neprůhledný. Ještě v devatenáctém století přitom označoval běžně užívané zařízení, ve kterém se cokoli drtilo, například dřevěná vlákna při výrobě papíru nebo obilí, čímž se oddělovalo zrno od plev. Století dvacáté význam posunulo na drtič zejména knih a písemností. Normalizátoři poslali po srpnové okupaci v roce 1968 do stoupy celá vydání knih. Dodnes tamtéž putují dokumenty vyřazené ke skartaci. Jazyk, který nejpřesněji reflektuje společenský vývoj, zná jak historismy (slova pojmenovávající již minulou skutečnost) tak i archaismy (zastaralé termíny a vazby slov nahrazené novými). Stoupa je tedy historismem i archaismem.