Zastavení nad knihou Přepište dějiny
Již po páté. Tentokrát cíleně na místní události
Michal Stehlík (*1976), historik, věnující se našim moderním dějinám a Martin Groman (*1976), novinář a publicista, jsou nejen vrstevníky, blízkými si stejným zaměřením. Také spoluautory, současně průvodci vlastních, rozhlasových podcastů. Ty, s lehce i provokujícím názvem Přepište dějiny získaly oblibu a ohlas posluchačů již ve svých počátcích v roce 2020, také ocenění Objev roku. Dvojice autorů, současně spíkrů, vzájemně se vtipně a s ironickým nadhledem doplňujících, zaujala uváděním na pravou míru různých příkladů národních mýtů, falešných výkladů či zkreslení historických událostí. Úspěch inspiroval ke knižní podobě, vydané brněnským nakladatelstvím JOTA (2021). V obdobném pojetí další knihy: Přepište dějiny podruhé a potřetí.
Autoři původně počítali maximálně se třemi knihami a připouštějí, že „jak ta čtvrtá (nejen k maturitě), tak pátá, jsou přece jen jiné“. Čtvrtá se odchýlila od původního pojetí, zachovala však autorský svěží styl, současně vybízející čtenáře k vlastnímu přemýšlení. Kniha je obsahově kompaktním celkem. Dvanáct kapitol nabízí chronologicky přehled dějin od vzniku Československa až k jeho zániku a vzniku České republiky. Je výbornou pomůckou nejen pro studenty, má co říct i dříve narozeným, a povedla se.
Dosud poslední z cyklu je kniha pátá (2025), s názvem Přepište dějiny (místní) jako předchozí vydána týmž nakladatelstvím. Má rozsah 422 stran, včetně jmenného a místního rejstříku, poznámek a informací k publikovaným fotografiím. Text je členěn do sedmi kapitol. Autoři uvádějí, že „léta jezdí do terénu, hovoří s pamětníky místních událostí“. Význam podtrhují rčením „není malých dějin.“ Čtenářům nabízejí příběhy s přesahem do tzv. velkých dějin.Prezentované události pojí volná, avšak patrná autorská linka. Autoři se snaží z různých aspektů přiblížit, jak se nedávná historie v různé podobě promítla do různých lokalit, jak daná místa zasáhla, proměnila či traumaticky poznamenala.
Některým událostem z nedávné historie byla v období po roce 1990 právem věnována zvlášť velká pozornost, a to nejen historiků. Platí to zejména o událostech kolem doby před koncem války a po porážce nacistického Německa, a snad ještě víc o excesech provázejících zejména divoké odsuny německých obyvatel. O násilnostech na civilním obyvatelstvu se za minulého režimu mlčelo. Viníci zůstali nepotrestáni. Autoři v úvodních dvou kapitolách (Tragické květnové dny a Vyhnání) seznamují s několika zvlášť tragickými příběhy. Pro některé, zejména s blízkostí k místu budou známé, jiným odkryjí zvlášť dramatické a tragické události, o nichž nevěděli. Měly by vést k přemýšlení nad nesmyslností a hrůzyplností válek a jejich důsledků. Autoři se zamýšlí nad vysídlením německých obyvatel obecnou a závažnou úvahou: – „To, co se každopádně vznáší nad tímto historickým traumatem, které nezmizelo ani osm dekád po konci druhé světové války, je otázka identity vysídlených míst.“
Myslím, že značná část dnešních starousedlíků je s místem, kde žije, srostlá, ke svému kraji má těsný vztah, jako ti v jiných regionech. Dost je příkladů, kdy místní opravují a ošetřují památky minulosti po těch, kteří museli opustit domovy po dosud nejstrašnější válce světových dějin. Vztahy České republiky se sousedy se výrazně zlepšily. Dnes záleží na mladých generacích, na obou stranách otevřených hranic, s možností navazování kontaktů, spolupráce a přátelství bez zátěže minulosti, kterou sami jako dospělí neprožili, nenesou za ni žádnou vinu, mají však svůj díl odpovědností za udržování a rozvoj současných dobrých vztahů. Sám si kladu otázku, jak je možné, že pohraničním oblastem, chybí dosud podmínky a možnosti obdobné vnitrozemí? V naší republice, nevelké rozlohy, by to snad neměl být neřešitelný problém. Spíš priorita. A zanedlouho období demokratických vlád předstihne čas trvání vlády jedné strany.
V knize nechybí kapitoly z míst spojených těsně s příběhy z persekuce komunistickým režimem několika míst, v nejtvrdším období jeho vlády: v padesátých letech. Období pronásledování církve se soustředí na likvidaci církevních řádů, k příběhům k vyhnání řádových sester a řeholníků z míst jejich působení, k internaci v těžkých podmínkách. (Kapitola VI. Víra na Vidrholci). Zajímavě, až symbolicky se otevírá setkáním spisovatele Jana Drdy s řádovou, ale i vlastní sestrou v klášterní chodbě, v roce 1970. Dnes starý unavený muž, komunista, tvrdě postupující proti kolegům jiného názoru, zvlášť proti katolickým autorům. V roce 1968 ostře vystoupil proti sovětské okupaci. Z redakce i ze strany ho vyhodili, je u konce sil. Jeho sestra v padesátých letech odmítla zbavit se roucha, položí bratru nepříjemnou otázku: jak je možné, že nepochopil dřív… Několik týdnů poté mladší ze sourozenců umírá. Za volantem auta na infarkt. Podle kalendáře starý vlastně nebyl. Měl padesát pět let.
Místa trestu (Kapitola IV.) vede čtenáře do několika z někdejších rakouských těžkých věznic. Byla i místy věznění a poprav odpůrců německého nacismu, pak komunistického režimu. Valdice v blízkosti Jičína jsou dnes věznicí se zvýšenou ostrahou. Brněnská na Cejlu má dlouhou historii. Areál se postupně upravuje, stává se společenským a kulturním centrem, uprostřed čtvrti, které se říká brněnský Bronx. Rozsáhlá věznice v Uherském Hradišti také neslouží původnímu účelu. Připraven je projekt víceúčelového užití prostor. Součástí bude památník připomínající minulost. Tomu má sloužit i brněnský areál.
Šlechta se do 1. republiky moc nehodila, po 2. světové válce ještě míň, po únoru 1948 vůbec ne. „Šlechtu nechceme“, zní název VII. závěrečné kapitoly. Majetky byly zčásti zestátněny, pak zcela znárodněny, majitelé včas emigrovali, o těch, co zůstali, proslýchalo se ústním podáním, že ten pracuje jak obyčejný dělňas, a onoho prý zavřeli. Šlechta, jak vyzmizíkována, snad i z paměti. Několik zajímavých příběhů a osudů nabízí se čtenářům i zde. Téma je pro čtenáře i diváky zvlášť zajímavé a přitažlivé, je mu věnována zvlášť velká mediální pozornost.
Za zvlášť zajímavou považuji kapitolu III. – Laboratoře dějin. Přibližuje lokality, které proměnil výrazný zásah do krajiny (zpravidla průmyslový) a změnil tvářnost místa. Přinesl příliv obyvatel, změnil životní prostředí i sociální strukturu, byl vlomem do předchozí kultury, tradic, obyčejů atd. Expanze průmyslu přinesla radikální zásahy a změny již v 19. století. Pokračovaly za 1. republiky a pak v období komunismu. Zřejmě nejradikálnější proměnou prošel severočeský Most. Na Moravě jednu z velkých proměn zažila Třebíč a okolí (sub kapitolka: Třebíč: Ve stínu jádra). Historické město obdrželo nejeden necitlivý direkt, nevzhledné, šedivé paneláky, na kráse též nepřidaly. V devadesátkách vysmívané výškáče, dnes modernizované, mají barevnější, usměvavější vzhled, pokud je nějaký byt k mání, již i zde za docela horentní sumy. Staví se dnes kvalitní, moderní byty, rodinné domky. Jenže málo. Pro mladé dvojice bez movitého zázemí, téměř nedostupné, a jedna z příčin klesající porodnosti s perspektivou vážných celospolečenských důsledků.
Naše první atomová elektrárna na Třebíčsku byla obrovskou změnou pro město a obce v okolí JE. Vlastně skok do neznáma. Přispěl však k rozvoji a obyvatelé si na svou elektrárnu zvykli. Vlastní připomenutí, spíš současné, doplním druhým Temelínem, stavbou zahájenou roku 1987. Po listopadu 1989 nebylo jasné, jak dál. Do roku 1993, kdy se rozhodlo pokračovat dle modernizovaného projektu. První blok zahájil pokusný provoz v roce 2002, druhý roku 2023. (Původní záměr počítal s čtyřmi bloky a s výhledem výstavby dvou JE na severu i s cílem nahradit dosluhující uhelné elektrárny.) Nynější výstavba prvního bloku v Dukovanech má být zahájena v roce 2029 a dokončena po sedmi letech…
Sám bych závěrem podtrhl kapitolu pátou – Úspěšní a zapomenutí. Pro její pozitivní poslání, byť druhé slovo z dané dvojice titulku takto nevyznívá. Autoři nezapomněli a přibližují řadu jmen osobností, z těch, které založily a rozvinuly úspěšnou firmu, prosadily se na domácím trhu, často i v zahraničí. Nebyl jen Baťa, zdůrazňují. Je na místě vzpomenout a nést v paměti jména všech, kteří se zasloužili o rozvoj místa svého působiště, svou činností a významem se zapsali do zdejších dějin.
