Ztratili jsme Stalina,
máme však dobré Divadlo Bolka Polívky, kde se o diktátorovi ledacos dozvíme
V politicky docela napjaté době přichází Divadlo Bolka Polívky s navýsost politickou inscenací nezaměnitelného názvu: Ztratili jsme Stalina. Možná znáte stejnojmenný britsko-francouzsko-belgicko-kanadský film z roku 2017; stejně jako nynější hra pochází z komiksového románu francouzské autorské dvojice Fabien Nury (1976) a Thierry Robin (1958). Správně je film označený jako komedie i drama. Plné hlediště Bolkova divadla při obou premiérách skutečně vidělo velmi zdařilou komedii a zároveň drama. Drama velké země soustředěné na její čelné představitele.
V textově i kostýmově karikovaných postavách tak před divákem defilují členové strany a vlády někdejšího Sovětského svazu – z doby po smrti Josifa Vissarionoviče. Ve hře je množství absurdních, až neuvěřitelných komických i dramatických situací, které ovšem vycházejí ze skutečnosti. Hned v úvodu vidíme – a tady je společná legrace i řekněme vážnost – umírá Stalin. Chroptí, nedýchá, dýchá, válí se v „chcánkách“ (ano, to slovo slyšíme). Kolem pobíhají vysocí funkcionáři, aniž by byli schopni zavolat pomoc, nakonec přivádějí „doktora Špatného“, odněkud ze sklepení, zjevně utrápeného politického vězně sotva stojícího na nohou. Vůdci už nepomůže. Ve skutečnosti k umírajícímu Stalinovi v jeho dači dopravili lékaře až příliš pozdě… Na jevišti se ocitáme v Kremlu.
A pak začíná herecký koncert osob, které ti starší pamatují, mladší by mohli znát. Nejodpornější figurou, podle skutečnosti, je Lavrentij Pavlovič Berija, jehož bravurně vystihuje Jan Kolařík. Je studeným bezskrupulózním aparátčíkem vědom si své převahy nad ostatními díky svým funkcím šéfa NKVD a lidového komisaře vnitra. Jeho potměšilost, úlisnost, intrikánství a pohrdání lidmi Kolařík dobře prezentuje. Mrazí, když v naprostém klidu pronáší tvrdá slova Stalinově dceři Světlaně, že její milý již nežije, byl zastřelen na útěku z trestanecké kolonie kdesi na Sibiři. Beztak se o Světlanu ucházel jen aby se dostal k jejímu otci, byl přece špiónem! Jako náhradu nechává přivést plačící Světlaně mladého svalnatého muže, náhradního milence. Vidíme ho v plné kráse… Na svoji postavu má Kolařík jasný názor: „Nebyl to člověk, ale monstrum. Již ve svých pětadvaceti letech měl na svědomí tisíce poprav,“ říká o Berijovi a dodává, že dnes se můžeme takovým bizarním obludám vysmát. Buďme rádi, pokračuje, že nežijeme o 600 kilometrů dál na východ.
Nikitu Sergejeviče Chruščova jsme my starší znali už jako napohled rozšafného dědu, ale on takový milý nebyl. Na jevišti se v jeho roli střídají Michal Isteník a Ctirad Götz. Ve druhé premiéře, kterou jsem navštívil, hrál Isteník. Chruščova předvádí jako ještě mladšího funkcionáře, snad jediného, jenž si dovolí oponovat Berijovi a připomíná mu jeho poklesky. Třeba podíl na masakru v Katyni, znásilňování mladých dívek a následné vyvraždění jejich rodin… Isteník dává Chruščovovi ruskou nabubřelost, ale také sebevědomí a odvahu při likvidaci Beriji. (Pro Michala Isteníka je Chruščov druhá velká role na začátku divadelní sezóny, v Městském divadle Brno vytváří postavu Lazebníka sevillského – viz též na tomto webu.)
„Na každého z vás něco mám,“ říká posměšně Berija a vysmívá se všem ostatním. Malenkovovi, Molotovovi, Bulganinovi, Kaganovičovi, Mikojanovi. Tedy lidem zosobňujícím tvrdé výslechy, mučení, gulagy, velký teror v letech 1937 a 1938. Přinejmenším byli, jako třeba Bulganin, úzkými spolupracovníky Stalina. A na rozhovorech a scénách těchto postav stojí komika inscenace. Přispívá k ní významná slovenská sopranistka Linda Ballová, jejíž zpěv slyšíme hned na začátku. Své dialogy s funkcionáři také zpívá za doprovodu reprodukované hudby. Je zpěvačkou Judinovou, která jediná označuje Stalina příjmením Džugašvili a připomíná jeho zásadní podíl na obětech.
Režisérovi Romanu Polákovi se dobře pracovalo s herci tak zvučných jmen jako Jaromír Dulava, Jakub Uličník, Radim Fiala, Martin Siničák, Tereza Marečková (Světlana). Z postav jsme ještě nepřipomněli vojenského velitele a politika Georgije Konstantinoviče Žukova, tady karikovaného na muže ve vojenské uniformě s metály, jenž nakonec zastřelí Beriju. S chutí jej předvádí Petr Halberstadt. V dobré pohodě hraje všech patnáct protagonistů včetně děvčátka, v této roli se střídají Magdaléna Šildová a Maya Zedníčková.
Režisér Polák před novináři připustil, že Bolkovi Polívkovi nejdříve tuto nabídku odmítl, pak se začetl do textu a režírování přijal. „Nebylo však jednoduché hledat formu,“ prohlásil. Vše dobře dopadlo, inscenace je, jak říká dramaturg Vladimír Procházka, brutální komediální nadsázka. Nesmíme tolik myslet na hrůzy v pozadí původních protagonistů, spíše vychutnejme vtipné dialogy a gagy. Autor scény Tomáš Rusín vytvořil velký stůl s vysokými kovovými židlemi zdobené rudou hvězdou na pozadí prosklených stěn s budovatelskými motivy, odkud vycházejí postavy. Kostýmy odpovídající době jsou dílem Kataríny Hollé, hudbu napsal Marko Ivanovič. Hraje se v překladu Evy Sukové, do divadelní podoby převedl Daniel Majling.
Režisér Polák před novináři jen naznačil aktuálnost inscenace a dodal, že jednu normalizaci na Slovensku již prožil, nyní tam prožívá druhou. Nikoho nejmenoval. Vyzval, aby do divadla přišli „hlavně komunisté, fašisté, rusofilové, kteří mají rádi diktaturu. Ať se přijdou pobavit o tom, kam by to mohlo směřovat.“
