Druhé město, scény z paralelního světa
K další opeře skladatele Ondřeje Kyase na scéně Divadla na Orlí
V pátek 22. listopadu jsme navštívili v Komorní opeře JAMU vyprodané představení opery Ondřeje Kyase nazvané Druhé město. Bylo součástí 9. mezinárodního operního a hudebního festivalu Janáček Brno 2024. „Festival dává příležitost mladým umělcům, aby uvedli své inovativní a zajímavé programy,“ napsala Karla Hofmannová ve své odborné recenzi na portálu o klasické hudbě Klasika Plus.cz. Spolu s námi byl na představení také další člen Syndikátu novinářů Jihomoravského kraje Jaroslav Štěpaník. Navzájem jsme si dávali s Jardou přednost, kdo napíše postřehy z pozice hudebně nevzdělaných. Nakonec mně Jarda poslal své postřehy, jen tak lehce nahozené, které zařazuji do tohoto textu. Včetně úryvků kolegyně Karly.
Druhé město nastudoval brněnský soubor profesionálních hudebníků a zpěváků Ensemble Opera Diversa, jehož zakladatelem a dvorním skladatelem je právě Ondřej Kyas. Tato opera, z jeho dílny jedna z mnoha, má úžasný námět. Podle motivů stejnojmenného románu Michala Ajvaze. Ocitáme se ve snovém prostředí, tak trochu kafkovsky laděném – hlavní hrdina „se jmenuje“ A., podobně jako bankovní úředník Josef K. ve slavném Procesu. Jen hlavní obrysy libreta, napsal je sám skladatel: Zmíněný A. objeví v pražském antikvariátu tajemnou knihu v tmavě fialové vazbě psanou neznámým písmem. Ignoruje varování vědeckého pracovníka, že podobné knihy mohou způsobit zkázu a noří se do záhad kolem knihy. (Podobnost barvy knihy se současnou politickou situací v souvislosti s příjmením premiéra je čistě náhodná.) A následuje zajímavý děj se snovými prvky a celkem s jednadvaceti postavami vytvářenými osmi pěvci a jedním činohercem.
Zásadním sdělením pro zájemce o operu je technické pojetí. Na jevišti je velké plátno, na němž průběžně vidíme detail ze stolku, u něhož sedí A. V ruce má minikameru, kterou snímá detaily včetně zápisníku s částmi textu opery. Jsou to jeho zápisky ze snových zážitků. Do toho jsou na velké plátno promítány další doplňující obrazy. V pravém pozadí jeviště visí menší plátno, kde inscenátoři průběžně oznamují zpívající (či mluvící) postavu. Vlevo nad jevištěm cizinci sledují text v angličtině. Pokud něco přeslechneme, máme hnedle anglickou verzi. Činoherec v roli A., Lukáš Rieger, je protějškem pěvci Aleši Janigovi ve stejné postavě. Režisérka Kateřina Křivánková zvolila poloscénické provedení, kdy pěvci stojí vpravo na malém pódiu a jindy se pohybují po zbylé ploše jeviště. V pozadí sedí členové orchestru; zády či bokem k obecenstvu, zatímco dirigentka Gabriela Tardonová, s ansámblem dávno skvěle srostlá, stojí čelem k divákům. Pěvci sledují její pokyny na obrazovce mimo jeviště. „Polokoncertní provedení zbavuje nutnosti zpěváky učit se part zpaměti, což je největší dřina, a mně je jich vždycky hrozně líto, když vidím, kolik v tom nechají energie a času kvůli pár provedením. Některé scény ale kvůli akci zpaměti zpívají,“ citujeme skladatele z jeho rozhovoru. Poloscénické – polokoncertní bude patrně synonymum.
Kolega Štěpaník to viděl takto: „Myslím, že jde zřejmě o nejrozsáhlejší a možná dosud největší Kyasovo operní dílo. Znám jeho dřívější velmi zajímavé miniopery, vtipné, s až absurdním humorem, také poslední trojici jeho „celovečerních“. Zde mě zaujal velmi zajímavý autorský nápad, atmosféra operního zpracování nabuzující tajemství, napětí, očekávání rozuzlení děje, i otazníky, balance mezi snem a skutečností. Vnímám dobře fungující, někdy až groteskně vtipný kontrast mezi předmětnými vhodně volenými objekty reálného světa a imaginativními prvky druhého ,světa´. V souhře s textem je nápaditá a fungující volba dvojice postav pro ztvárnění protagonisty (vyprávěč a pěvec). První část působila podle mého názoru silněji, přirozeně i proto, že teprve tajemný děj poutavě i napínavě rozevíral. Druhá část mohla být sevřenější, hutnější, rychleji směřující k závěru. Pěvecké a současně herecké výkony byly velmi dobré, často s výborně zvládnutým dramatickým projevem, ocenění náleží scéně a kostýmům koncipovaným v souladu s námětem a posilujícím celkového ducha hudebního dramatu. (Myslím, že závěrečný potlesk byl zasloužený, ne však tak silný, jak by zasluhoval, trochu možná poznamenaný délkou druhé části, kde nejeden divák možná dřív očekával již závěr.) Pochvala náleží režii, celému realizačnímu týmu, hereckému souboru a orchestru.
Podobně napsala v recenzi pro Klasika Plus.cz Karla Hofmannová: „Rozvláčné je zejména druhé jednání, kde se v podstatě již jen rozmělňují dříve popsané situace, ale bylo by škoda ho nehrát, neboť je hudba ve druhém jednání daleko hodnotnější a zajímavější. Obsazení menšího orchestru zahrnuje smyčce, dřevěné nástroje, lesní roh, trubku, trombon, klavír a velké množství různých druhů bicích, které tvoří základ barevnosti orchestru. Hudba je někdy impresionistická, někdy expresivní, vždy vzdušná, srozumitelná, a někdy překvapivě tvrdá a disharmonická, když přináší drama.“ Výkony pěvců i činoherce (kromě již jmenovaných také Jany Vondrů, Pavla Slivky, Tomáše Chloupka, Anety Podracké Bendové, Michaela Robotky, Alžběty Symerské a Libora Skokana) hodnotí Hofmannová vysoko, více čtěte v uvedeném portálu. Tam také najdete zajímavý rozhovor se skladatelem Kyasem z pera Tamary Bláhové.
Uvedení Druhého města v Divadle na Orlí bylo skvělým nápadem. Už proto, že tamní dramaturgie dává příležitosti současné opeře (viz mj. článek Tři skladatelky, tři jednoaktovky na tomto webu). Stejně tak je vstřícný festival Janáček Brno, nejen 2024.
