Stoletá Liška Bystrouška, stále svěží. Okouzlila při slavnostním závěru
Ještě k festivalu Janáček Brno 2024
Tou nejlepší tečkou za festivalem Janáček Brno 2024 bylo připomenout stoleté narozeniny Janáčkovy Lišky Bystroušky, a to zařazením úspěšné inscenace, kterou zahajovala brněnský janáčkovský festival v roce 2018.
Nemám rád módní slova, která se rychle ujmou a dokolečka, kde jen trochu jde, opakují. Učiním výjimku. Dalo by se říct, že opera o Bystroušce je pro Brno, až „ikonickou“.
Autor původního příběhu, Rudolf Těsnohlídek, situoval děj, vycházející na pokračování v Lidovkách do bílovických lesů v nejtěsnější blízkosti Brna. Kde jinak by se Bystrouška mohla rozezpívat coby operní pěvkyně, a hned v titulní roli, jak zde. To bylo o světové premiéře před vzpomenutou stovkou let, na scéně dnešního Mahenova divadla. Možná nejslavnější liška snad na světě, otevírala v roce 1965 „nové divadlo“, dnes Janáčkovo. (Docela dlouho se v Brně říkalo, jdeme do „nového“). Zahajovala, jak již řečeno, festival v roce 2018, kdy se divadlo, opět jako nové otevíralo po velké rekonstrukci. Režisérem inscenace byl Jiří Heřman, umělecký šéf opery, dirigentem Marko Ivanovič, šéfdirigent, též brněnské opery. Oba a další i při letošní – závěrečné. Jenže závěr to tak docela nebyl, festivalové dozvuky přinesly možnost návštěvu repríz. Jistě z důvodů provozních, snad i z příčin hlubších, totiž, že Bystrouškou koloběh ani obyvatel lesa nekončí. V příběhu zůstává přece její malá, ta příští, kterou si tentokrát pan revírník opravdu ochočí (a liščátko si tentokrát ochočí jej a na svou stranu získá snad i paní revírníkovou).
Bystrouška, jak ji vnímám, a není v tom pranic originálního, není tím jasně vyhraněným, až klasickým dramatem jako například Její pastorkyňa. Janáček při své hudbě, velmi hutným, sporým slovem vystihuje věčný koloběh lidského bytí a existence v příbuznosti i spjatosti s tím v lesní volnosti, člověkem ovšem spravovanou. Janáčkova síla je zde nejen v tomto šťastném propojení do jisté míry daném původní předlohou, ale především jeho meditativností nad lidskou sudbou, ovšem i všeho živého, nejpůsobivěji s jistou nostalgií v závěru díla, prolínající však celým dějem opery. Nejen síla a sdělnost hudby, ale i přiléhavé, velmi vážené slovní výrazivo promítá do dějů, prostých lidí zrcadlícím však drama všelidské v podstatě téhož vnímaného bytí, ono plynutí pryč a neznámo kam, dosud jsoucí, již však s vědomím mizícího, uplývajícího.
Poslední dosud brněnská inscenace otevírá děj v brněnské vile Dagmar postavené dle projektu Bohuslava Fuchse (bez nároku na honorář). Evokuje známý příběh spisovatele Těsnohlídka, který před Vánoci roku 1919, s přáteli procházkou v lese u Bílovic nalezli opuštěné malé děvčátko. Pro spisovatele to byl podnět ke sbírce pod vánočním stromem republiky v roce 1924. Těsnohlídek se inspiroval příkladem z Dánska a přenesl tento zvyk na náměstí našich měst. Z výtěžku sbírky byl postaven domov pro opuštěné děti – Dagmar, dle dobrotivé dánské královny, dcery Přemysla Otakara I. Jako dětský domov funguje nepřetržitě, a třeba říct, že i v minulosti, kdy převažovala větší zařízení, byl Dagmar s menším počtem dětí i přístupem blízký domovům rodinného typu.
Scéna v úvodu opery přibližuje krátce filmovou projekcí vznik dětského domova, živě na scéně množství děti s četnými pěknými hračkami, vychovatele a dospělý personál. Vše se rychle mění v prostředí, v němž se odehrává vlastní děj, dospělí i děti se mění v aktéry Janáčkova hudebního i slovního ztvárnění příběhu. V souladu s tím živé bytostí, ať již lidské dospělé, tak dětské, využití hraček, masek a celkově pěkného a čitelného ztvárnění podob obyvatel lesa je často pestrou i akční podívanou. V některých chvílích je na velkém jevišti docela nahuštěno. Děti se v inscenaci velmi dobře uplatňují, a inscenátoři počítají také s dětskými diváky. (Samozřejmě, doprovod a výklad dospělého těm menším je na místě).
Ocenění zaslouží celý inscenační tým v čele s režisérem a šéfdirigentem, vyzvedl bych výraznou scénu, dotvářející děj i vystihující převažující ladění, atmosféru. Výborný je orchestr a sbory. Samozřejmě, velkým magnetem závěrečného festivalového představení (ale i následných repríz) jsou hosté v hlavních rolích. Roli Lišky Bystroušky si Kateřina Kněžíková splnila přání sehrát ji a zazpívat, výborně je naplnila hlasově, pohybově, celkovým hereckým uchopením. Velmi známým jménem ve světě opery je manžel pěvkyně, zde revírník, – Adam Plachetka, basbarytonista pravidelně hostující ve slavných operních domech. Jeho pěvecký fundament a nosný basbaryton byl i zde zážitkem. Malou Bystroušku pěkně přiblížila Adélka Plachetková. Potlesk náležel i jí. Velmi dobré výkony podali všichni sólisté. Rád bych alespoň jmenovitě podtrhl výkony těch v přece jen větších či dvojích rolích. – Václava krejčí Housková (Zlatohřbítek), Petr Levíček (Rechtor/Komár), Jan Šťáva (Farář/Jezevec), Daniela Straková-Šedrlová (Revírníková/Sova), Tadeáš Hoza (Harašta).
Potlesk náleží i všem ostatním z realizačního týmu a pěveckého souboru opery Národního divadla Brno. Brněnská inscenace Lišky Bystroušky, která uvedla Mezinárodní hudební a operní festival Janáček v roce 2018 a uzavřela ročník 2024, se nepochybně řadí k těm, které zůstanou dlouhodobě v paměti inscenátorů, aktérů, diváků a posluchačů.
Po představení v pátek 24. listopadu, v závěrečném festivalovém setkání, spíše víc neformálním, poděkoval ředitel NdB Martin Glaser všem, a je to opravdu dlouhá řada, těm, kteří se zasloužili o úspěch festivalového ročníku, stejně tak jmenovitě všem institucím i sponzorům, bez jejichž pomoci a podpory by takto významná a rozsahem mimořádná akce mezinárodního dosahu nemohla být realizována.
(Viz též Festival Janáček Brno 2024 zbořil hranice.)
