Brněnské metro konečně otevřeno
Ke ztřeštěné komedii v Redutě s přídavkem o brněnských snech
Brňané jsou patrioti žijící i nejedním velkým snem, často neuskutečněným. Náleží sem i představa brněnské podzemní dráhy.
Dost již pamatuji, tedy i dobu, kdy se vtipkovalo o Hříbku čili Gamplu, nazývaném takto přiléhavě dle tvaru stavby, jisté dominanty tehdejšího centrálního náměstí. V přízemí nevelké veřejně prospěšné budovy se nacházela trafika s nabídkou cigaret, převážně Partyzánek pro dělňase (solvíny), a úřednických Líp pro inkousty. Současně také prodej novin a časopisů moderním způsobem „přes okénko“. U gamplu byla tramvajová zastávka, již tehdy evokující přestupní stanici k podzemní dráze. Jako vstup do brněnského metra byl označován vchod, přesněji sestup do podzemní části budovy, kde se nalézalo veřejné WC. Odtud snad vzešel sen o metru.
V brněnské Redutě se od premiéry 6. prosince 2024 v plně vyprodaném hledišti konala již čtvrtá repríza původní crazy komedie Brněnské metro Tomáše Svobody, současně režiséra inscenace. Známý režisér a dramatik vsadil do brněnského podzemí místo posmrtného bytí slavných osobností města, současně stejně fiktivní metro s několika málo stanicemi. Nabídka projížďky a setkání s některými z věhlasných se nabízí ústřednímu hrdinovi hry, čerstvě zesnulému dirigentu Bohatému – v podání Romana Blumaiera s průvodci zásvětím (Jan Grygar, Martin Veselý a Jana Štvrtecká). Stejná možnost se otevírá i všem v hledišti.
Opřít bláznivý příběh o fiktivní existenci brněnského metra a pozoruhodné obyvatele, užívajících si zde záhrobní existenci, byla dobrým autorským nápadem. Umožňuje odpíchnout se k rozvinutí děje ve ztřeštěnou komedii, až do absurdity, dát mu oživnout šťavnatým soustem nevázané fantazie a humoru. Zapojeno je leccos z brněnského koloritu, uplatní se i satirické vpichy. Celý kus, možno říct, před otevírá povedený vtip. Vyslechl jsem poprvé, parafrázuji: Jak poznáte Brňáka v Praze? – V metru stojí u okna a kouká. Brňáci, jak známo, mají rádi pěkné hlášky na svou adresu, zvláště ty z Prahy dokážou ocenit. A opravdu, na místě reagovali pobaveně smíchem, a ten se ozýval v průběhu celé hry často.
Komedie má mnohdy blízko ke kabaretu, výrazivo je poměrně jadrné a peprné, k žánru však vcelku sedne, diváci se baví. „Je to bláznivá, ale zcela a totálně bláznivá komedie. Nejedna zákonitost vyprávění nebo pravidlo divadelnictví ustoupilo do pozadí, aby udělalo místo fóru,“ vystihl přesně dramaturg Jaroslav Jurečka. Místo si však najdei na jemný humor, k tomu s odpovídajícím postřehem. Tak například úvaha, že Brno by se podle množství institucí nesoucích jméno jedné a téže osoby, mohlo docela dobře jmenovat Mahenov.
Děj otevírá kuriozní úmrtí dirigenta Bohatého při návštěvě jistého brněnského vykřičeného domu. Bohatý miluje a obdivuje svou ženu, operní pěvkyni. Natolik, že jejím jménem oslovuje v nevěstinci i zaměstnankyni při pracovním výkonu. Párem aktérů (Kateřina Liďáková a R. Blumaier) je vše předvedeno synchronizovanou groteskní etudou. Smrt přichází nečekaně, a zvlášť nečekaně přihodí se zde dirigentu, ne však vlastního života a jeho završení. Ženská část je v šoku, něco takového dosud ani ona při svém povolání nezažila. Když se o úmrtí chotě z médií dozví manželka pěvkyně, chvátá na místo činu, kde si obě ženy mohou společně poplakat a vyměnit názory. Ta místní neváhá a požádá pozůstalou o honorář za neuhrazenou službu. Pohřební obřad se odehrává v kulisách vily Tugendhat. A pak již nastává jízda brněnským zásvětím – metrem. Předčasně a náhle zesnulý dirigent obdrží cestovní kufřík, s úkolem ke splnění na jednotlivých stanicích. Tou první je Janáčkova, kde se setkává se samotným nositelem významného jména.
Děj netřeba dál přibližovat, každý si raději užije sám. Z herců bych vyzvedl operní pěvkyni Andreu Bohatou v podání Hany Briešťanské. Ta již v roli má, že ostatní vytěsňuje a hvězdně proniká do středu dění. Daří se jí to v poměrně široké škále bláznivě komediálních i parodických výstupů. Zvlášť je však třeba ocenit pěvecký výkon, kterým upoutala a mnohé diváky svým hlasem a přednesem jistě velmi příjemně překvapila. Opera jako umění na zvlášť vysokém piedestalu zde trochu poslouží parodii i satirickému šlehu na adresu snobů a snobismu. Na druhé straně, když opera, tak hudba chybět nemůže, a to přímo na scéně Reduty, živě v podání šesti hudebníků. Pochvala náleží jim, autoru hudby (Jiří Hájek), a hudebnímu nastudování Petrem Svozílkem. Dobře řešená scéna, včetně jednoduché cesty k nástupu a výstupu, když se dveře zavírají a otevírají nese podpis Nikoly Tempíra, autorkou kostýmů je Markéta Kaplanová.
Opomenout nelze přínos hostující Anny Polívkové v roli Daniely Špinar, zejména v perfektním pantomimickém zpodobnění nejvýznamnější režisérky z Prahy, vlastně jediné živoucí bytosti v podzemním světě neživých. Byla výborná, nejen neverbálním projevu, vícekrát mi napadlo, jak by se sama úspěšně mohla pustit do ztvárnění některé ze slavných her a rolí otce z doby, kdy prožíval éru světové uznávaného mima. Škoda, že dcera neměla v metru víc prostoru. (Uplatnila se však při pohybové spolupráci úvodní scény popsané výše.)
Bláznivá komedie z brněnského prostředí a světa fyzicky již nejsoucích naplňuje daný žánr, tím i očekávání diváků. K pochopení všech vtípků a špilců určitě prospěje znalost města, kulturního dění i podhoubí. Ke vzniku bláznivé komedie, která jistě ještě vícekrát naplní hlediště Reduty, autor a režisér Tomáš Svoboda sdělil: „Oslovil mě umělecký šéf Činohry Milan Šotek, abych pro ně napsal hru. A já si uvědomil, že Brnu nejvíc chybí metro. A říkal si, kdo jiný by v něm měl jezdit, než mrtví lidé. A rozhodl se udělat v podzemí celé dějiny Brna“.
A já bych navázal na naučný úvod závěrečným slovem, jak dál s brněnským metrem.
I když Brno je Brno, Praha to není, podzemní vlak by se na tom plácku pořádně ani nerozjel, říkali oponenti. Tak přišla myšlenka rychlé tramvaje s úseky pod zemí, zvlášť potřebnými v historickém centru přehuštěném chodci, rychlými tramvajemi a osobními vozítky všeho druhu. Mezitím vzniklo podzemí historické, atraktivní i pro návštěvníky města. Sen o metru však žije dál. V podzemí se vše jednou nějak poskládá: místní, turisté, všechny kabely, co tudy vedou, třeba i podmořské, metro taky. Vše zůstává v pohybu, je tu i první vlaštovka z prosince 2022: Nejdelší tramvajový tunel má Brno. Od zastávky Osová k Fakultní nemocnici a univerzitnímu kampusu. Dlouhý je 602 metrů, hovoří se o něm jako o „brněnském metru“. Přicházejí i jiné zajímavé podněty (viz výše), také některé další signály, o nichž zatím pomlčím.
