Šanson na scéně Městského divadla Brno
K první novoroční návštěvě MdB mě nabudila též první tisková zpráva. S informací o koncertu šansonů, jehož „hvězdami bude umělecké duo Alena Antalová a Alex Anders.“
Koncert má název Ali, že se inspiruje jmény obou není těžké uhádnout.
První náleží výborné herečce a zpěvačce, stálici a opoře souboru Městského divadla Brno. Druhé, které je pseudonymem, mi známé nebylo, což vypovídá pouze o neznalosti mé. O nositeli se říká, „že je vlastně takový Hapka-Horáček v jednom… pokračuje v tradici českého šansonu a navazuje tak na odkaz paní Hany Hegerové…“ Tu vzpomněl při koncertu sám vzpomínkou na osobní setkání. První dámě českého šansonu měl možnost přehrát několik svých skladeb, i když ke spolupráci již nedošlo.
Anders, klavírista, skladatel, textař (má i další umělecké zájmy) je zřejmě jedním z těch, kterým klapla společenská změna v dobrý osobní čas, aby se jako mnozí vydal do otevřeného světa, ozkusit, jaký je, a jak se v něm sám uplatní. „Jako pianista působil třicet let v zahraničí, kde hrál i takovým osobnostem jako anglická královna Alžběta II., Michail Gorbačov, Dustin Hoffman a mnoha dalším,“ dozvěděl jsem se z tiskové zprávy.
Po návratu domů vystupuje s vlastními šansony, doprovází se na klavír. Dlouho pro své texty hledá interpretku, až ji náhoda či osud přece jen přivane. Společně mají za sebou již šňůru úspěšných koncertů po republice, první vydané CD Nanečisto. Jak jsem zjistil po návratu z koncertu, některé z nahrávek možno vyhledat a vyslechnout ze záznamů na internetu. Dvojice vystoupila s ukázkami své spolupráce také v doprovodném programu festivalu Dokořán pro hudební divadlo v roce 2023.
Koncert Ali 11. ledna 2025 není tedy tak zcela prvním vystoupením dua na půdě Městského divadla Brno. Tentokrát se hrálo a zpívalo na činoherní scéně. Režisérem byl Petr Gazdík, hudební provedení, samozřejmě s Andersem u klavíru, se zde představilo v součinnosti s komorní hudební sestavou pod taktovkou Dana Kalouska a jeho hudebním nastudováním, za aranžmá Františka Štěrbáka. Za hudební režii a zvuk odpovídal Jiří Topol Novotný. Umělecký záznam a střih představení zajistil Dalibor Černák.
Koncert bez pauzy trval přibližně sto minut. Vypůjčím si ze slovníku současných meteorologů: pocitově byl kratší, uběhl rychleji. O průvodní slovo se podělili oba účinkující. A. Antalová vzala na sebe úkol představit hudebníky, poděkovala vedení divadla za možnost uvést koncert na domácí scéně v podobě dané možnostmi hudebního divadla. Zaujala i vzpomínkou, jak se k šansonu dostala. Zprvu odmítala či nechávala nabídku tak nějak odplynout. Jako herečka zvyklá ztvárnit svěřenou postavu, s jejím místem a určením ve hře, přijímala nabídku jako trochu z „jiného světa“. Neměla představu či snad tužbu stát a zpívat za mikrofonem. Tím, jak silně ji později oslovil a vtáhl hudbou s textem šanson, je stále překvapována. Možná, že ten dobrý v souznění textu s hudbou, je vlastně intenzivním, koncentrovaným, zhuštěným příběhem, osobní reflexí či vyznáním. O co si přeje s čtenářem podělit beletrista příběhem za pomoci mnoha slov, dramatik řadou postav a vztahů ztvárněných herci přes konflikt k vyvrcholení, šanson, když se podaří, posluchače strhne blízkostí pocitu či příběhu, a to za pouhých pár minut. Na osobním přístupu a vkladu interpreta, způsobu přijetí a uchopení zhudebněného textu záleží nejvíc. Profesionalita je vždy a všude nezbytná, zpěvák stavící však jen na kultivovaném pěveckém projevu a technice v šansonu obstát nemusí.
Alena Antalová při výborných pěveckých dispozicích jako šansoniérka jednoznačně přesvědčila. Ty, kteří ji v této roli viděli ponejprv, jistě zvlášť příjemně i překvapila.
Texty a hudba A. Anderse jsou výborné, na domácí půdu vrací šanson v podobě, vystihující specifiku žánru. Šanson je šanson, proto bylo snad slovo převzato do češtiny, aby nepozbylo specifiku písně, co z něj šanson činí.
Anders klavírista je se svým nástrojem srostlý, jako interpret vlastních textů uvolněný, přesvědčivý, disponuje mužným hlasem s příjemným témbrem. V duetech, které byly součástí koncertu, oba hlasy souzněly i kontrastně se doplňovaly.
Možno říct, že koncert neměl hluché místo, sestava skladeb působila vyrovnaně, blízké ladění, nivó všech velmi dobré. Šanson zasluhuje, aby byl vícekrát slyšen, pak zpravidla posluchač nachází či adoptuje za ten svůj jeden, nebo hned několik. Volby se mohou lišit. Duo šansoniérů, ale i všichni účinkující v závěru koncertu sklidili zasloužený dlouhý aplaus diváků ve stoje. Zvláštní potlesk náležel hudebnímu aranžmá. Úspěšný koncert může být i příslibem oživení žánru, který po odchodu Petra Hapky a Hany Hegerové jako by jaksi ztichl. O zájmu posluchačů není pochyb. Nemálo z nich ve foyeru využilo i nabídku k zakoupení cédéčka. Celkově – pěkný i podmanivý večer s šansonem na úvod nové sezóny v Městském divadle Brno.
