Pohádka o živé vodě
Desátá inscenace tvůrčího tandemu Moša – Merta
„Každá civilizovaná bytost vyrostla na pohádkách a když pozoruji svět kolem sebe, nelze si nevšimnout obecné víry ve šťastné konce, ve vítězství dobra a lásky,“ vyjádřil se k původnímu pohádkovému muzikálu ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša, autor veršovaného textu, současně režisér inscenace. Ta je spolu se skladatelem Zdenkem Mertou jejich desátým, společným dílem pro MdB. Autor hudby se v rozhovoru s dramaturgyní inscenace Klárou Latzkovou vyslovil obdobně. – „Svět není v dobré kondici, to je jasné, určitě potřebujeme víc radosti a světla. A možná víc pohádek, kde zabijeme draky, zachráníme princezny a oživíme krále a psy.“
S. Moša doplnil, že tentokrát přišel s nezvyklým množstvím nároků a vnesl do hry i neobvyklý počet bytostí z různých říší či končin. Ocenil „báječné spolupracovníky, kteří umožnili převést scénář při maximálně dosažitelné úrovni na jeviště.“
Premiéra 25. ledna 2025 nabízí ve zdařilé muzikálové podobě „klasický“ příběh s dějem a posláním, tradiční českou pohádku, jak ji od dětství máme v paměti, snad až pod kůží. Z české pohádky koření možná i naše Pravda vítězí! Kdy zvítězí, chytře a s českým skepticismem neupřesňujeme. Svár dobra se zlem je holt, vypůjčím si současný slovník plný příměrů, během na dlouhou trať. Při tomto běhu vznikaly zřejmě ságy o nezlomných hrdinech, báje, pověsti i české pohádky.
Také zde na velké hudební scéně musí hrdina, má-li se jím stát, překonat množství překážek a protivenství. Být silný, odvážný a vytrvalý, dobrými činy a skutky ve prospěch jiných získat přátele a věrné druhy na dlouhé cestě k vítězství nad zlem.
V naší pohádce je hrdinou nejmladší z trojice bratrů kraleviců. Jeden po druhém, od nejstaršího se vypraví hledat živou vodu, jen ta dává naději k uzdravení churavého krále. Jeden i druhý se nevrací, žádný z nich nedojde cíle, z vlastní nabubřelosti a pýchy v hazardní hře prohrají vše, včetně sebe sama. Na třetího úskoky a svody neplatí, jde dál, kam ti dva nedošli, kde může, potřebným pomůže, získává kamarády a pomocníky, kde by nečekal. Nepoddá se strachu v začarovaném lese oživlých stromů a démonů, ve vzdušném souboji v sedle kamaráda orla přemůže trojhlavého draka, osvobodí princezny… I proradné bratry.
Inscenaci české pohádky stojící na tradičním syžetu žánru se zažitým dějovým stereotypem dodává na působnosti „soudobé balení“ vhodně využívající prostředky moderní scény a přístupy, na které jsou dnes i malí diváci, možná i víc, jak nejeden dospělý, zvyklí. Technika, přispívá ke spádu a dynamice děje, zajímavě se prosazuje v kombinaci s divadelní tradicí – s loutkami, zde na prvý pohled vzbuzující pozornost ztvárněním i nápaditým technickým řešením.
První, co diváka zaujme, je opona s patinou starobylosti. Na prvý pohled evokuje barvotisky, jak zdobívaly přední desky vazeb starých vydání pohádkových knih. Majitel mohl se těšit na řadu dalších obrazů skrytých uvnitř knihy. Do děje je divák rychle uveden a vtažen, hra má spád, obrazy se rychle střídají, často kontrastně. Komorní obraz se smutným přemítáním a smutkem, jak nemocnému králi pomoci, či jak dál, když pomoc nepřichází, střídá dynamická scéna plná osob v pohybu. Obdobný kontrast posiluje a akceleruje děj při sledování cesty každého ze tří kraleviců za živou vodou. Technické prostředky dotváří či přímo vytváří „historické“ pozadí a prostředí, v němž je děj situován a probíhá. Součinnost v interakci s živými herci v pěkných historických kostýmech je přirozená, kompaktní, společně ladí a tvoří atmosféru starých zašlých časů.
Projekce dodávají místy podobu až filmovou, vtahují sugestivně do dění, v některých momentech navozují blízkost téměř k iluzi, že spolu s hrdinou, nejmladším z bratrů procházíme hrozivým nebezpečným lesem, a pak, jako bychom téměř s ním, na křídlech orla vznášeli se vstříc boji s vícehlavou dračí příšerou.
U zmíněných již loutek je na místě pochválit i ty, kteří propůjčili osobitý řečový projev. Oblibu diváků jistě získal impozantní orel, stejně dobrácký medvěd, udivující velikostí, zajímavě řešený koník i milý, malý, bílý psík. Zde mnoha přátelům domácích čtvernožců nejspíš zatrnulo, když měl posloužit k ochutnávce vody, zda je živá, nebo mrtvá. Jak zákeřník uchystal, byla mrtvá. Psík zatřepal packami, pak bezvládně žuchl o zem… (Bezděky jsem vzpomněl Horákova laboratorního psa z dávno již prošlého atlasu psů. Dnes jsou tito strakáči vyhledávanými, přátelskými domácími psy.) Oklamaný, podstatou však dobrotivý král, neváhal podělit se o lok živé vody z čutory. Psík radostně vyskočil na všechny čtyři. Jak živý.
Cesta nejmladšího kralevice za pomocí otci směřuje ke splnění dalšího pohádkového snu o živé vodě, uzdravující, k životu navracející. Vlastně blízký alchymistům při hledání elixíru života. Zatímco vítězství dobrého nad zlým dává jistou možnost troškou toho lepšího přispět k věčnému souboji dvou protipólů, představa věčnosti lidského bytí je až příliš fantaskní a hrůzostrašná, že některá strašidla bychom potkávali věčně.
Hudba je výtečná, střídá polohy temperamentní, dynamické, s těmi plnými naděje a citu, zní a hraje přiléhavě se slovem a dějem. K nejpůsobivějším určitě náleží v sólu, v duetu s nejmladším z princů i v triu vil jemné procítěné podání Esther Mertové – Lísteček za lístečkem do vody padá… Určitě byla hvězdičkou večera. Sympatickou roli prince, který se proklestil všemi nástrahami k pravdě a lásce ztvárnil Libor Matouš. Krále zosobnil na premiéře Igor Ondříček. Všechny klíčové role jsou alternovány, v kralování se bude střídat s Dušanem Vitázkem. Oba jsou i asistenty režie, což mohlo prospět růzností pohledů dvou typově odlišných osobností i herců, s vlastními režijními zkušenostmi. Výkony všech na scéně přiléhavě ztvárnily typické pohádkově postavy. Nesporně zaujala královna Ivany Vaňkové, přesvědčivým a působivým pěveckým podáním. Příležitost danou scénářem skvěle využilo trio ve složení Tereza Navrátilová, Dagmar Křížová, Esther Mertová. Byly zakletými princeznami, vlastními duchy a žebračkami, zejména však povedeným trojlístkem dovedně i démonicky svádějícím a vtahujícím k prohře vlastního já dvojici povýšeneckých, proradných princů. (Padouši, jak známo, hrají se líp. Kristian Pekar s Ondřejem Studénkou dané figury přiměřeně vybarvili.)
Opakující se scéna v hostinci, kam vstupuje neznámý příchozí, obklopen tichem, sledován mlčenlivými pohledy, patří k nejzajímavějším. Atmosféra se rychle mění houstnoucím napětím při hře v kostky. Když sebejistý lehkomyslník prohraje vše, ostatní se mění v dav, který se na poraženého nelítostně vrhá. Důležitou roli v pohádkovém příběhu hrají sborová vystoupení. Ženy měly do jisté míry snad trochu více prostoru k probarvení rolí. Orchestr skrytý v pozadí na jevišti byl tradičně výborný, tentokrát pod taktovkou Matěje Vody. Herecký soubor, jímž MdB disponuje, je zárukou, že představení v alternaci bude stejně kvalitní a zdařilé.
Městské divadlo v Brně nezapomíná na dětské diváky, do programu neopomíjí zařazovat rodinná představení, oslovující děti i dospělý doprovod. Často jde o osvědčené světové „hity“. Zde třeba ocenit myšlenku přivést na scénu původní muzikálovou pohádku, opírající se o domácí klenotnici tradiční české pohádky v podobě muzikálu za přiléhavého využití prostředků moderního divadla. Z odezvy a reakcí dětských i dospělých diváků možno očekávat, že Pohádka o živé vodě oslovila a osloví další. Zajímavé by mohlo být, jak by český pohádkový muzikál přijalo publikum v zahraničí. Za pokus by stálo.
