Divadelní stand-up aneb smrt je jen slovo
K premiéře hry podle místního autora v Městském divadle Brno
„O svých problémech mluvím otevřeně, ale lidé se tomu smějí,“ říká o podstatné části své tvorby spisovatel, stand-up komik, copywriter a exžurnalista Pavel Tomeš. V pořadí druhou jeho knihu Až na ten konec dobrý převedli na jeviště Městského divadla Brno (premiéry 1. a 2. 2. 2025) dramaturgové Miroslav Ondra a Jan Šotkovský se spoluautorstvím a pod režijním vedením Stanislava Slováka.
V úspěšném literárním titulu (Magnesia Litera za rok 2022) autor zúročil nejen vlastní redakční zkušenosti (editor Rovnosti), ale především znalost specifického podhoubí prožívaného města, horečně zachycovaného a zpodobňovaného prostřednictvím autenticky hlubokých lidských příběhů. Těm lidé z branže říkají zkratkou „há el péčka“ či prostě „story“. Honba za tímto soudobým pseudozpravodajským fenoménem dovede na radnici (k oltáři) titulní postavy základního příběhu, tedy Dědka, takto ovdovělého prarodiče čerstvě teenagerského sirotka Luny, a černokronikovou redaktorku regionálního plátku Konečnou. Košatý děj se důmyslně točí okolo citlivého děvčete, vyspívajícího pod nenásilným a chápavým poručnictvím stárnoucího muže, jehož prožitky, pohnutky a komentáře zhusta úsměvně ilustrují minulou i současnou tvář explicitně nejmenovaného města.
Inscenátorům se povedlo, navzdory nezbytnému zúžení, vytěžit z předlohy maximum. Kde hrozilo neakční vakuum (nemocniční dialog Dědka s Panem Nováčkem), uplatnil režisér vtipně loutkohereckou etudu. Stroze jednoduchou trojtočnovou scénu (Jaroslav Milfait) inovativně zaplnil třináctičlenným komparsem „šedého divadla“ (v programu dostali název Brno). Jeho členové hrají drobné role (že není malých, jako Učitelka připomněla Pavla Vitázková), coby kulisáci scénu proměňují, navíc glosují i prezentují okolnosti a pozadí právě deklamovaného. Vedle profesionálů – ryzí Dědek Ladislava Koláře, postaršený Karlos Petra Halberštata, parkinsonový Pokorňák Patrika Bořeckého, přímočará Konečná Andrey Zeťové (druhá premiéra), logicky neunikla premiérové trémě Karolína Šildová, ostře sledovaná Luna. Její nedětský výkon přesto a plným právem sklízel zasloužený obdiv.
Komično účinně podněcuje sebereflexi. Divák rád a vděčně spoluprožívá dobře převyprávěné trapasy a nezdary. Vtažen do humorného děje přijímá za svůj i docela nelichotivý úděl. Je vskutku očistné, když nejdou žerty stranou, ani je-li řeč o neodkladném finále života. Škarohlíd možná namítne, že takové stand-up divadlo vlastně mnoho neřeší. Jenomže smát se celé dvě hodiny i sami sobě, kdo na to dnes bez dobrých komediantů má?
Poznámka pod čarou: Jednou z aplaudovaných replik byla pohrůžka péčí pro Lunu od tety Ivany z České Kamenice. O Ivaně do té chvíle nebyla řeč. To se nějak zásadně liší ono severočeské město od toho mezi Rosicemi a Rousínovem? Kladu si otázku, až nacházím v novinové reportáži (Deník, HLP!): „Člověk se tu dá do křížku s jedním a hned na něj vyjede dvacet dalších…“