Maryša Dodo Gombára není klasická ani příliš moderní
Činohra Národního divadla Brno může být hrdá na svoji další inscenaci
Po úspěšných opusech Vlastenci a Mešita přichází činohra Národního divadla Brno s Maryšou Aloise a Viléma Mrštíků. Kdo by se obával, že uvidí snad už přežitou klasiku ve slováckých krojích, mýlil by se. Stejně tak jsou zbytečné obavy z přílišné modernizace, režisér a též autor úpravy Dodo Gombár nezatahuje děj do současnosti nijak násilně. I když samozřejmě současný je, až příliš. Pro vnímavého diváka opět silný zážitek.
Autorka scény a kostýmů Eva Zezula oblékla postavy do prostého civilního oblečení inspirovaného lidovými prvky, snad kromě Stařenky, ta zůstala v kroji. Nedlouho po začátku se spouští po stranách dekorace napodobující vysoké mramorové stěny. Strohá studená prostora evokuje bezútěšný chlad, který prožívá hlavní představitelka. Vzadu uprostřed scény stojí – a pro diváka naprosto nečekaně – varhanní pozitiv a za ním stylizované velké varhanní píšťaly. Různé výšky, aby bylo jasné, že jde jen o dekoraci. Varhanní pozitiv, poprvé v Maryši, ovšem funguje a na něj hraje Maryša, tedy její představitelka Zuzana Černá. Z rozhovoru v programové brožuře se dozvíte, že jako klavíristka začala před třemi roky hrát i na varhany. Pěkně tiše preluduje i přechází do slavnostního chorálu. Varhany ovšem slyšíme jen v prvním jednání. Podkreslují situaci, kdy je Maryša ještě svobodné děvče toužící po plnohodnotnějším životě než mají její rodiče a její teta, která se též vdávala z donucení. Ve druhém dějství už varhany několikrát obtočí jedna z vedlejších postav žlutočernou fólií. Za chvilku úplně zmizí a objeví se až ke konci, kdy se celý varhanní pozitiv otočí a promění ve skříň s loveckými puškami. Se zmizením varhan skončila idyla mladosti, pokračuje děsivé přemlouvání ke svatbě se šedesátiletým vdovcem.
Ve zmíněné brožuře není slovo o hudbě ani její autorce, Gabriele Vermelho. Přitom její hudba je velmi působivá. Napsala i noty pro dvě kytary (také jen improvizující), housle a bicí. Až na samém konci zazní z reprodukce uklidňující i žalující akordy klavíru. Paní Vermelho známe v Brně mj. z provázkovské inscenace Velice modrý pták z roku 2009; hrála na kvinton (jedna z mála u nás) a zpívala. Po představení Maryša jsme u sklenky probírali, zda by nebyla vhodnější lidová hudba nežli umělá, byť s lidovými prvky. Starší kolegové byli pro lidové tóny, převážil však názor, že lidová muzika tady nechyběla. Nevadilo to ani při divokém tanci rekrutů. Působivá je úvodní všemi účinkujícími zpívaná píseň a také závěrečná známá S pánom bohom, idem od vás, proslavená Vladimírem Mečiarem v roce 2012. Hudební kulisu doplňuje od samého začátku zrychlené hluboké dýchání Maryši a objevuje se též v průběhu děje. Zesílený zvuk ze všech reproduktorů evokuje hrůzu, kterou hlavní postava prožívá.
Současná první brněnská činohra má skvělé protagonisty. Zuzana Černá je v „Mahence“, jak sama říká, v půlce šesté sezóny a má za sebou řadu velkých rolí. Její Maryša je taková, jakou si většina z nás představuje. Mladá, krásná, inteligentní, sebevědomá, vnitřně silná. Přesto si uvědomující své bezvýchodné postavení, když nakonec, utrápená, dává souhlas k nerovné svatbě. Černá dobře vystihuje všechny Maryšiny nálady, pocity. Diváky si získává též hrou na varhany. Další tragickou postavu vdovce Vávry bravurně zvládá výrazný Tomáš Šulaj. Zatímco Maryšu přemlouvá ke svatbě řekněme klidně a své vášně a někdy i vztek skrývá, tak rodiče Maryši, Lízal a Lízalka (Michal Bumbálek a Tereza Groszmannová), vytvářejí spolu s Janou Štvrteckou coby Maryšinou tetou Strouhalkou trojici záporáků tvrdě a soustředěně působících na Maryšu. Jejich sveřepé výrazy, gesta, skvělá mimika, nenechávají na pochybách, že Maryša nemá proti nim šanci. Věří tomu i diváci. Méně tvrdý je Strouhal ztělesněný Janem Grygarem. Zatímco Strouhalka Maryše bez úsměvu opakuje mantru o poslušnosti ženy a o mladistvé hlouposti své neteře, on vnáší do smutné hry humorné prvky. Nešťastnému Franckovi dává Jakub Svojanovský potřebnou dávku milostné touhy i nenávisti k Vávrovi a Maryšiným rodičům. Dobře si vede Anna Čonková jako aktivní Hospodská. Scénografka jí postavila do hospody nikoli stoly, nýbrž vyšší bufetové pulty. Hosté tak nesedí, zato mají větší akční radius. A postavy se v hospodě rychle střídají a pohybují. Zároveň s láhvemi kořalky a skleničkami. Na jevišti se neztratí ani Anna Glässnerová jako poslušná i trpící děvečka Rozára. Méně příležitostí má hostující Eva Jelínková v postavě přívětivé a uklidňující Stařenky. Jeviště neustále zaplňuje rekrutstvo – dvě mladé ženy a čtyři mladí mužové. Michal Bumbálek dává svému Lízalovi ještě druhou, nešťastnou polohu, když pochopí tragiku nuceného sňatku – jako jediný ze skupiny tvrdě útočících na Maryšu. V obou polohách je přesvědčivý až uhrančivý. Stejně tak Maryša. Údernou sílu útočníků na Maryšu zdůrazňují mohutné příčesky Lízalky a Strouhalky. Nejsou příliš slušivé, zato posilují aroganci Maryšiny máti a tety.
Do současnosti Maryša samozřejmě zasahuje. Nařizovaných sňatků snad už ve vyspělých zemích není, ale domácího násilí máme dost. Ve zmíněné brožuře najdete tvrdou obžalobu Nejvyššího soudu z pera Lukáše Houdka z dubna 2021. Pro web Heroina.cz se věnuje kauze ženy odsouzené na deset let za vraždu manžela, přičemž bylo u soudů prokazováno, že ji manžel týral. Ještě hůř než Vávra Maryšu. Ústavní soudci, a nejen tito soudci, podle autora „stále ještě neumí porozumět mechanismům domácího násilí“.
A současnost pan režisér promítl ještě dalším účinným způsobem. Nechal v ulicích Brna natočit rozhovory s lidmi, co říkají na násilí ve společnosti, na mezilidské vztahy a podobně. Odpovědi jsou zajímavé, pobaví. Je promítáno na velké plátno na jevišti na začátku druhého jednání, které vrcholí dalším režijním nápadem. Když vše směřuje k tragickému konci a na jevišti stojí všechny postavy, začnou jedna po druhé deklamovat věty z prvního jednání, konkrétně pasáže z tvrdého přemlouvání Maryši ke sňatku s Vávrou. Potom se opakují věty z druhého jednání, až vše dospěje k závěru. Je trochu jiný, než na jaký jsme zvyklí, vždyť tato inscenace Maryši je v brněnském Národním již devatenáctá. Poprvé se tady hrála v roce 1894, krátce po premiéře v pražském Národním. A naposledy v roce 2001 se Zuzanou Slavíkovou. Nicméně autoři nejvíce ocenili až druhou brněnskou inscenaci z roku 1900, z jejíhož textu vychází i současné pojetí. A onen závěr oba bratři později rozšířili na více variant. V jedné dokonce končí Maryša sebevraždou skokem ze srázu po hádce s Vávrou. Nyní je to ještě malinko jinak, kdo neviděl a přijde, uvidí.
Drama Maryša patří k českým nejpřekládanějším a bývá srovnáváno s antickými tragédiemi. Nekonečný smutek trochu stírá autentická informace, že „autoři při vzniku divadelní hry vycházeli z životních osudů Marie Horákové z Těšan, která se jako dvacetiletá provdala za Felixe Turka, o patnáct let staršího vdovce se třemi dětmi. Ve skutečnosti ho však neotrávila, ale naopak s ním prožila 39 let společného života a vychovali čtyři další děti. Je pohřbena se svým manželem ve společném hrobě, na kterém je nápis: Napsáno drama, prožito větší.“ (Z Wikipedie.)
