A je nutno vystoupat na kopec nad Brnem, odkud je vidět moře
Vzpomínám na knížku, kterou vydal Moravskoslezský kruh před pěti lety. Jmenovala se nikterak záživně: S Nečasem v čase nečasu… Charlie Notime vypráví a vzpomíná. S Karlem Nečasem ji sepsal Antonín Hošťálek. Vznikla v koronavirovém období od března do podzimu roku 2020, kdy k sedánkám u počítače byl vhodný čas.
Karel Nečas, alias Charlie Notime, strojvedoucí, diskžokej, vězeň, pacient, ošetřovatel na psychiatrii v Brně-Černovicích a ve vídeňském pensionistenheimu v jednadvacátém vídeňském okrsku, fejetonista a důchodce vyprávěl o své pestré životní pouti…:
„Byl jsem zrozen v Brně – Jirchářích před sedmdesáti lety… Jircháře jsou na Oltecu, neboli na Starém Brně, v místech dávných koželužen, jircha, to je vydělaná kůže… poblíž legendárního domu U Sedmi švábů z 19. století. V pawlatschen Häuser, jak se v Brně říkalo pavlačákům, žili velmi chudí lidé, zchátralí alkoholici, rozvažeči uhlí, někdy i tři generace s umírajícími starými rodiči. Taková paleta autsajdrů života. Takové panoptikum bídy. Můj děd byl frizér a o nedělích tam holil nepohyblivé, párkrát i mrtvé před odvozem, a občas mě vzal s sebou. Byt na Jirchářích byl malý, žili jsme tam spolu s babičkou a dědou, tři generace ve dvou malých pokojících…“
No, nebudu pokračovat. Snad se vám vzpomínky na Brno jednoho z nás, jednoho z vás… podaří ve vaší knihovně sehnat… Vzpomínky, které končí nádhernou, všechno zahrnující větou, vhodnou jako epitaf na náhrobní kámen: A bylo nutné vystoupat na kopec nad Brnem, odkud je vidět moře…
Karel Nečas neboli Charlie Notime, student železničního učiliště, který o večerech na mixážním pultu v Šelepce protáčel vzácné zahraniční beatové desky, dnes v poklidu tráví chvíle odpočinku na Vysočině a píše. Jeho fejetonky, postřehy a vtipné glosy ze života důchodce zdobí tištěné noviny nazvané Pečujeme doma, které vydává Moravskoslezský kruh, spolek, jehož duší je pradávný sociálně cítící novinář, kdysi Mladé fronty, Svobodného slova, Rovnosti, Lidové demokracie, časopisů Bariéry a Konec konců a dalších dávno zapomenutých tiskovin, Antonín Hošťálek…
Toto povídání jej chce připomenout, svérázného novináře, který se vždy snad jaksi z principu stranil oficialit všeho druhu, který místo setrvalého a zabydleného pobytu v teple prosperujících listů neúnavně zakládal osobité a nezávislé tiskoviny, jež neskýtaly naději na přežití…
Teprve poslední dvě desítky let nalezl Antonín Hošťálek stabilnější prostředí, umožňující mu nezávislost… oblast sociální… Se svými druhy založili v tom dávnověku Moravskoslezský kruh, spolek s vydavatelskou a školící náplní. Nejprve ve spolupráci s Kontem Bariéry a Nadací Charty 77 připravoval časopis Bariéry, pak revui Konec konců, noviny Můžeš a nyní tedy vydává noviny Pečujeme doma. A v nich nejen fejetonky Karla Nečase, ale třeba i povídky Ivana Jergla, který vypráví citlivě a často s humorem o životě na vozíku, ale dává i rozhovory a úvahy Jaroslava Štěpaníka, Ladislava Vencálka a dalších, či třeba cvičení s Leou… Avšak hlavní náplní jsou rady pečujícím, pomoc těmto obětavým, a jsou to převážně ženy, v jejich činnosti, rady zdravotní, právní, psychologické… Nejen teoretické, ale i hmatatelné, Moravskoslezský kruh pořádá praktické kurzy ošetřování a péče, natáčí krátké filmy i dokumenty, najdete je na YouTube, dotazy a rady k péči a ošetřování a sociální poradenství na webových stránkách mskruhu.cz… Tedy najdete zatím…
„Toníku,“ povídám, „prý uvažuješ o ukončení práce Moravskoslezského kruhu včetně vydávání novin Pečujeme doma… Proč? To by byla škoda…“
„Popravdě, takové chvilky mne napadají… To když člověk musí překonávat, řekněme, různé nepřízně osudu. Ale zatím končit ještě nechceme ani nemůžeme, máme dlouhodobé projekty a z nich vyplývající povinnost udržet některé aktivity. Naše poradenství je celostátní, opravdu rozsáhlé… A náš kanál na YouTube s téměř 1 500 sledovateli, anebo web s mnoha informacemi – to vše budeme provozovat dál. Ale otázkou jsou právě ty papírové noviny. Mám dojem, že tam úplně neplníme, co bychom měli. Jistě, radíme, pomáháme, snažíme se dopomoci žadatelům například k odpovídajícímu příspěvku na péči či stupni invalidního důchodu, ale tohle děláme i jinde, k tomu nemusí být noviny… Noviny totiž – dříve dávaly větší prostor sociální politice… Nezapomenutelná se mi dnes jeví vláda Jiřího Paroubka se sociálně cítícím ministrem Škromachem, která zavedla například finanční příspěvek na domácí péči… Ale pak se to postupně měnilo a dnes už zdravotně postižené či pečující osoby, nebo senioři nemají tu podporu společnosti ani médií a jsou, navzdory různým líbivým proklamacím vlády, na vedlejší koleji… A pokud je úkolem novin přispívat k řešení takových problémů a vyvolávat o nich diskusi, tak to média, ani ta meinstreamová ani ta alternativní, neplní. Konec konců, vidíš to, s prominutím, na Brnožurnálu. Možná by bylo dobré pro názornost vyjmenovat problémy, které se za Fialova vládnutí nepodařilo rozřešit, přičemž mnohé naopak se ještě prohloubily. Ale BrnoŽurnál není na to asi vhodná platforma. Žijete jinými tématy, zejména kulturními. My se snažíme cílit tam, kde potřeby postižených, nemocných a slabých nejsou uspokojovány a naplňovány. Ale z tohoto pohledu, ruku na srdce, jsme skoro ničeho nedosáhli. Žádnou zásadnější diskuzi jsme myslím nikdy nevyvolali. Proto přemýšlíme, jaký smysl ty naše noviny vlastně mají. Ale – uvidíme ještě… jak jsem říkal, zatím vycházíme…“
Dodejme, že právě teď, 23. dubna, kdy zalamujeme tuto stať, vychází nové číslo s dvěma přílohami; stačí vlastně jen jednou kliknout… třeba: https://www.mskruh.cz/publikace/. A na ty fejetony Nečase, povídky Jergla a rozcvičky s Leou zase tady: www.youtube.com/@moravskoslezskykruh8409.
