Dirigent Marko Ivanovič se rozloučil s Brnem s Jenůfou
Brněnská opera se v pátek 16. května loučila se svým šéfdirigentem Marko Ivanovičem. Působil za dirigentským pultem v Janáčkově divadle od roku 2015 a uvedl zde řadu operních inscenací. Dokonce i dvě, u kterých působil autorsky. Operu pro děti Čarokraj viděli nejprve pražské děti, poté i brněnské. A opera Monument, kterou vytvořil spolu s Davidem Radokem, mu získala řadu ocenění.
Janáčkova hudba zůstává však jeho hlavní láskou a inscenaci Její Pastorkyně, která se na jevišti Janáčkova hraje již deset let, vytvořili společně s režisérem Martinem Glaserem, ředitelem divadla. Je to půvabná, čistá a silná inscenace a za deset let neztratila nic na své síle. Marko Ivanovič vedl orchestr s veškerou úctou a obdivem k autorovi, zvlášť vyznívaly barevné a melodické plochy a orchestr hrál soustředěně a spolehlivě. Vyznívala krásná sóla prvních houslí i lesního rohu a společně orchestr zněl velmi vyváženě, i když v některých místech kryl sólisty.
Obsazení se za dobu deseti let trvání inscenace příliš nezměnilo. Stále stejně křehká a odhodlaná byla Jenůfa Pavly Vykopalové, s jasným a průrazným sopránem, se sladkým témbrem. Laca Klemeň v podání Jaroslava Březiny dojímal upřímností a emočním nasazením, pěvecky se mu ale ten večer dařilo méně, než jsme u něho zvyklí. Števa Burya díky podání Petera Bergera měl mnoho uvěřitelných emočních poloh v hereckém výrazu a především úderný a znělý tenor. Stařenku Buryovku si už snad v Brně nedokáže nikdo představit jinak, než v podání Jitky Zerhauové. Stále stejný spolehlivý a přesvědčivý výkon, a to jak po stránce herecké, tak především pěvecké.
Největším překvapením inscenace ale byla Kostelnička, v podání Katariny Karnéus. Švédská mezzosopranistka jí dala syrovost a až vznešenou sílu venkovské zbožné ženy, která se střetla s osudem s vášnivostí a se smyslem pro realitu. Ale především uchvátila publikum silou a témbrem svého sonorního tmavého hlasu, vyrovnaného v barvě až do krajních poloh, které zvládala s urputností a s technickou bravurou. Zcela hodna obdivu je také její perfektní výslovnost češtiny. Nepoznáte, že není rodilá Češka.
Ostatní postavy, které doplňují příběh, byly vzácně hlasově i herecky vyrovnané, ať to byl Stárek Jiřího Sulženka, Rychtář Jana Šťávy, Karolka Evy Svozilové, Rychtářka Václavy Krejčí Houskové, Pastuchyňa Evy Klečanské, Barena Jany Hrochové či Jana Martiny Mádlové. Nebylo malých rolí, bylo jen velké nadšení a radost z Janáčkovy hudby a z povedené inscenace, která by měla dostat možnost setrvat na scéně Janáčkova divadla i v dalších sezónách. Dokonale totiž ilustruje, jak by se měla hrát Janáčkova opera. Jsme přece v Brně a tak Janáčka umíme nejlépe!