Tváři v tvář panu profesoru Absolonovi
(Podkást z tiskové konference)
„Dobrý den pane profesore Absolone,“ povídá kolega novinář v. v. Jaroslav Štěpaník, „během svého života jste získal mnohá ocenění za svůj přínos vědám paleontologickým, geologickým a archeologickým, i za nové, byť razantní metody, jimiž jste doplnil speleologická bádání, ale setkal jste se někdy také s nepřízní či nepochopením kolegů nebo i širší veřejností?“
Pan profesor Absolon po chvilce váhání odpovídá: „Ano, setkal, ať už za své vědecké názory, či v občanském životě, zejména za protektorátu, ale já jsem se, pokud možno, pohyboval vždy jen na poli vědeckém, na poli faktů a nevyhledával jsem se svými kolegy půtek, jež by směřovaly do veřejného, společenského či politického života,“ říká pan profesor. Kolega Štěpaník mne svým dotazem povzbudil: „A jak jste pane profesore zejména v první polovině dvacátého století vycházel se svými německými vědeckými kolegy, Brno bylo dosti německé, řada ústavů měla německé či rakouské zakladatele, až do roku 1945 zde působila německá Vysoká škola technická a v oboru geologickém jste se možná setkal s významným geologem prof. Antonem Rzehakem z Nikolčic (1855 – 1923)…“
„Mé vztahy s německými kolegy byly vždy korektní a naše rozhovory se vždy týkaly v podstatě jen problémů vědeckých, na nichž jsme začasté spolupracovali…“, odvětil pan profesor.
„Pane profesore Absolone, kdo jste…?“ zeptala se pak razantně mladá kolegyně z televize…
Mladé kolegyni z televize dostalo se odpovědi mnohem obšírnější:
„Jsem Karel Absolon, archeolog, geograf a speleolog. Narodil jsem se v Boskovicích 16. června roku 1877 a zemřel 4. října roku 1960 v Brně. Jsem vnukem speleologa, archeologa a lékaře Jindřicha Wankela (1821–1897), který jako jeden z prvních začal v druhé polovině 19. století systematicky mapovat jeskyně Moravského krasu. K průzkumům propasti Macocha s sebou v roce 1888 poprvé vzal mne, tehdy jedenáctiletého, kterého po smrti mého otce vychovával… Už od konce 19. století jsem se věnoval výzkumu Sloupských jeskyní a jeskynního hmyzu, po studiích na Karlově univerzitě v Praze v roce 1908 jsem nastoupil do Moravského zemského muzea v Brně jako kustod zoologických sbírek. Probádal a zdokumentoval jsem většinu jeskyní severní části Moravského krasu a Rudické propadání, za pomoci dynamitu jsem vnikl do Punkevních jeskyní a připravil pro návštěvníky cestu lodičkami od dna Macochy do Punkevních jeskyní, působil jsem ve Francii, Anglii či v Dinárském krasu na Balkáně, v Bosně a Hercegovině… Ve dvacátých letech jsem přesvědčil zlínského podnikatele pana Baťu, aby financoval rekonstrukci mamuta pro výstavu soudobé kultury v Brně a po roce 1945 jsem se zasloužil o vybudování pavilonu Anthropos v Brně-Pisárkách… V sídlišti lovců mamutů u Dolních Věstonic v roce 1925 objevil můj tým slavnou Věstonickou venuši…“
Tu otázala se jedna mně neznámá paní redaktorka:
Promiňte pane profesore, myslíte, že Věstonickou venuši mohla stvořit žena?
Tuto vědeckou otázku nechávám zde bez odpovědi. Přijďte ji položit a případně vyslechnout si odpověď pana profesora do prvního patra Moravského zemského muzea. Otázka je zásadní. Nepochybně odráží moderní genderová hloubání. V této souvislosti ale mohu upozornit na další možnost: V roce 2001 vyšel v Univerzitních novinách článek autorů Králíka, Novotného a Olivy o otiscích prstů na Věstonické Venuši. Doc. MUDr. Vladimír Novotný, CSc., antropolog a anatom dokonce tvrdil, že jeden z prstů patří dítěti. Mohlo venuši z hlíny a otrub uplácat dítě? Kterému pak soška upadla do ohniště? A vznikla první diluviální keramika?
I s touto myšlenkou můžete za panem profesorem Absolonem do muzea. Jako exponát je zde umístěna jeho pracovna, přenesená sem z posledního jeho brněnského bydliště ve Všetičkově ulici. U jejích dveří stojí AVATAR – avatarem je v tomto případě orámovaná fotografie pana profesora. Vedení muzea předpokládá, že zvídavý návštěvník si na avatara sáhne, tím jej probere k životu a položí mu otázku. „Avatar je vybaven umělou inteligencí. Na základě fotografie je schopen mimikou a gesty imitovat v podstatě libovolnou historickou postavu. Řeč zobrazuje i písmem, což je vhodné pro neslyšící…,“ říká ing. Tomáš Ondráček, PhD., zástupce firmy aReception.ai., která muzejního avatara uvedla v život. Data, údaje a informace, které avatar využívá, čerpá především z publikace Karel Absolon – objevitel, manažer, vědec autorů Martina Olivy, Petra Kostrhuna a Petra Zajíčka, vydané vydavatelstvím Academia v roce 2021. „Věříme, že pokud má avatar tuto knihu v hlavě, bude schopen relevantně odpovědět na opravdu široký okruh otázek týkajících se života, díla a odkazu pana profesora,“ dodává kurátor expozice Petr Kostrhun. Josef Dohnal, IT specialista Moravského zemského muzea dodává: „Hlavu panu profesoru onou knihou naplnil výše uvedený ing. Ondráček, pro ten účel směstnal jejích 432 stran do stravitelné podoby… A pan profesor své povídání doplňuje samozřejmě, jako každá tato správná člověčí nápodoba, z veřejných zdrojů.“
Tak jako já, který jsem doplnil tento text o kolegu Jaroslava Štěpaníka. Je zachycen při smysluplném hovoru s panem prof. Karlem Absolonem, nejznamenitějším ze znamenitých zoologů, paleontologů, archeologů, speleologů a manažerů…
Jak já Jardovi závidím…
