Přijeďte, je to malebná podívaná
Chorvati na jižní Moravě obnovují své tradice
V sobotu 6. září proběhl v Jevišovce Kiritof. Jevišovka je jedna z obcí na Břeclavsku, kde se ještě udržuje povědomí o pětisetleté přítomnosti Chorvatů na Moravě. Ba, kde ještě Chorvaté či jejich potomci žijí, s českým občanstvím, ale s chorvatskou krví, byť třeba jenom na půl či čtvrt…
A Kiritof?
Chorvatské hody. Dumal jsem, od čeho je toto podivně neslovanské pojmenování odvozeno. Napadl mne Kyril, resp. sv. Cyril… a pak řecké Kyrie eleison… neboli Pane smiluj se, Chorvati jsou přece katolíci.. Ale pak jsem v odborné literatuře načetl, jak se dnes hezky říká, že je to zkomolené německé Kirchentag, den kostela, též Den svěcení kostelů, zkrátka slavnost, kdy se několik dní před tím všude uklízí, bílí se stavení uvnitř i venku, pečou se koláče a bábovky a bude znamenitá jevišovská husa se zelím a kačeny a kuřata a fazolová polévka a v bohatších staveních prý i vepřové a telecí, a pak se všichni oblečou do svátečního a jde se do kostela a pak je průvod, jemuž vévodí koza… Dnes koza, kdysi to byl kozel nebo beran… Proč koza? Snad jako připomínka, že koza nebo kozel je základem hospodaření. Kozu měla každá, i ta nejchudší chorvatská rodina… Koza, co vévodila průvodu nedávnou sobotu se jmenovala Anička a vedla ji stárka Romanka… Ale to není jen tak, stárka se musí o kozu několik dní starat a musí jí uplést na záda dečku s chorvatskými lidovými motivy… kozu pak mládenci připoutají k májce – a v neděli, kdy i zde probíhají hodky, z ní připraví guláš…
Tak se aspoň píše v bohaté literatuře o Moravských Chorvatech či Charvátech… Žili i v nedalekém Dobrém Poli, nebo v Novém Přerově, nebo třeba Charvátské Nové Vsi, která splynula s Břeclaví, ale i leckde na Slovensku, v Rakousku i Maďarsku. Naše dědiny jsou nejsevernější enklávou onoho exodu Chorvatů na Balkáně, který začal po roce 1526, po prohrané bitvě vojska vedeného česko-uherským králem Ludvíkem Jagellonským s Turky… Chorvaté přišli na Moravu dík pozvání Lichtenštejnů, kterým zdejší, tehdy husitským vojskem zpustošená Morava, patřila.
Dnes už u nás žije jen několik stovek Moravských Chorvatů ale jejich zvyky, kroje, výšivky, pořekadla, písně i tance jsou zaznamenány v bohaté míře. Začal s tím na přelomu 19. a 20. století pan farář Alois Malec v Dobrém Poli, pokračovali mnozí, třeba prvorepublikový kurátor Etnografického oddělení Moravského zemského muzea František Pospíšil, celoživotně se moravsko-chorvatským lidovým tradicím věnovala pedagožka a folkloristka Zdeňka Jelínková, z čerstvé doby jmenujme Stanislavu Vrbkovou a její publikaci Chorvaté na Mikulovsku, nebo Lenku Kopřivovou a Elišku Leisserovou a jejich pozoruhodné Barvy chorvatské Moravy, knížku v roce 2017 vydalo Sdružení občanů chorvatské národnosti ve spolupráci s chorvatským muzeem v Jevišovce. Významným zachráncem tradic je jevišovský rodák a Vídeňák, sběratel a pamětník, pan Josef Lawitschka, díky jemuž se do Jevišovky po roce 1989 zvolna vracelo a vrací chorvatské povědomí. A jeho činnost a všechny, i ty současné obrazové i filmové dokumenty se opírají o pozoruhodné výtvarné dílo rakouského malíře s českými kořeny Othmara Ruzicky (1877 – 1962). Na sobotním Kiritofu byly vystaveny jeho fotografie. Ruzicka totiž nebyl jen akademickými malířem, absolventem vídeňské Akademie, ale i fotografem. Do plenéru nevyrážel s paletou nebo skicářem, ale jak na přelomu století začalo být moderní, s fotoaparátem. A nevytvářel skupinová sousoší a nepohyblivé podobizny krojovaných domorodců, jak bylo tehdy v etnografii zvykem, lidé na jeho fotografiích žili… pracovali, tancovali… hovořili spolu… Ruzicka si v Jevišovce v roce 1930 dokonce koupil dům. A v pětačtyřicátém jej musel nedobrovolně opustit… Jeho dílo zůstává rozseto v muzeích a soukromých rukou, nezmapováno a nezpracováno…
I proto mám ještě jedno doporučení: najděte si v archivu ČT 2 dokument ostravského studia Moravští Chorvaté, zrazený národ. Dozvíte se všechno o jedné z ostudných epizod naší nedávné minulosti, o záměrné likvidaci Moravských Chorvatů jako etnika. Došlo k ní krátce po Vítězném únoru…: Po mnichovské dohodě byly v říjnu 1938 celé Mikulovsko, Znojemsko a další oblasti připojeny k Říši. Chorvatští mládenci, už jako němečtí občané, museli po vyhlášení války narukovat… Několik set jich zemřelo. Po válce si nesli všichni punc fašistických nepřátel… Mnozí odešli na Západ, ale většina zůstala a byli by se rádi vrátili k dávnému životu, k půdě, k vinohradům… Ale provázela je nálepka nepřítele… A záhy přibylo i nové označení: kulak… Chorvati totiž uměli hospodařit. Kdysi o nich historik a benediktinský mnich Beda Dudik (1815 – 1890) napsal, že jsou jedni z nejbohatších zemědělců v Říši. A ve volbách v roce 1947 všichni volili lidovce… To bylo neodpustitelné. V roce 1947 proběhl Kiritov naposledy… Po Vítězném únoru začala jejich cílená likvidace. Byli přinuceni opustit své domovy, svou půdu. Nákladními auty a ve vagonech pro dobytek byli rozváženi do okresů v podhůří Jeseníků a dalších nehostinných míst, opuštěných odsunutými… V osmašedesátém se někteří vrátili a koupili si své vlastní domy… Ani po roce 1989 se nekonalo odškodnění, vrácení půdy nebo domů, ani omluva…
Dnes se do Jevišovky a jihu Moravy vracejí děti a vnoučata vystěhovalců. Někteří trvale, někteří hledají své kořeny… Dík chorvatskému velvyslanectví zřídili v bývalé jevišovské faře muzeum. V devadesátých letech obnovili Kiritof… Přijeďte příští rok. Je to malebná podívaná.
