Prozíravý továrník Engelsmann
Jeho vilu v Brně-Pisárkách koupil „kouzelný dědeček“, starají se o ni potomci
Brno se po revoluci začalo slibně rozvíjet. Postupně se daří do centra vracet kromě architektury i zeleň a další prvky městského mobiliáře. Je krásné, jen některé objekty v sobě nesou jizvy minulosti. Připomínají tragický osud vrstvy populace, která v určitém období neměla žádné právo na vlastní domov a později ani na život. Vyznačovala se totiž zajímavými vlastnostmi jako je chytrost, skromnost a smysl pro efektivní nakládání s penězi. A to se moc nehodilo.
Do tohoto kontextu spadá i budova stojící na adrese Hlinky 100. Vůči svému okolí se tváří shovívavě. Zajímavý je zejména kontrast s blízkým výstavištěm, typologicky trochu zvláštním komplexem objektů z roku 1928, který ještě doslova září novotou, jako by chtěl říct: továrníci, vraťte se do hrobu se svými vilami, vilkami a zámečky s věžičkami, svět už patří nám!
Obydlí kapitánů brněnského průmyslu však musí snést ještě jeden kontrast, a sice s brněnskou čtvrtí zvanou Kamenná kolonie, která je postavena na dně vytěženého lomu na zasypaném rybníce hned za řekou, těsně vedle výstaviště. Přivandrovalci v nenaplněné snaze v Brně rychle zbohatnout tu bydlí v minidomcích slepených jako vlaštovčí hnízda z roztodivných materiálů včetně bedýnek na pomeranče ze skládky, jejichž chuť nikdy nepoznali.
Jako by se domky „z kolonky“ styděly za zpackaný život, tisknou se k sobě tak, že mezi nimi těžko projede jakýkoli automobil. Jejich malá okna volají: však na vás taky dojde! A došlo.
V okolí ulice Hlinky se tak začátkem 20. stolení potkávají tři zcela vyhraněné světy. Svět konzervativních boháčů, svět chudých a svět progresivních. Podobnou kombinaci v Brně jen tak nenajdete.
Část vyšší společenské vrstvy brněnské podnikatelské sféry představují Židé. Co je vedlo k tomu usadit se právě zde? Dnes se tomu říká Dobrá adresa. Je pro ni typická blízkost nějakého významného objektu přírodního i umělého původu, jenž může různým způsobem zlepšit kvalitu bydlení (blízkost rekreačního areálu, vodní plochy, městské centrum, nebo naopak tichá lokalita). Ale výstaviště? Vždyť se ani neví, co tato obří investice Brnu v budoucnu přinese. Úspěch i problémy. Dobrá adresa – Hlinky byla příslibem úspěšné budoucnosti. Volné parcely záhy zaplnily malé i velké vily, honosné nájemní domy na malém či věším pozemku, se zahradou či bez. Každá z budov prožila svůj příběh, který byl většinou tragický. Jenže lidé odcházejí a jejich domy zůstávají. Pojďme se vrátit o sto let dozadu a ponořit se do jednoho z nich.
Vilu připomínající zámeček si nechal postavit v ulici Hlinky známý brněnský průmyslník židovského původu Felix Engelsmann. Využil přitom parcely vedlejších domů, které před zahájením stavby prozíravě přikoupil. Architekt, jehož jméno není známé, mohl objekt situovat na spodním konci svažitého terénu, aniž by musel bojovat s prostorem. Uliční průčelí budovy je symetricky rozdělené do tří částí, tím objekt získal komornější vzhled. Dalším vizuálním prvkem je střední hmota zvýrazněná sedmi okenními otvory a mansardová střecha, boční části jsou zakončeny střechou sedlovou.
Prozíravost úspěšného podnikatele vlastnícího továrnu na Cejlu v Brně mu zřejmě nedovolila dávat příliš najevo svoje bohatství. Oč se zdál exteriér budovy pohledem z ulice poněkud skromným, tím opulentněji byl zařízen interiér.
Přítomnost funkcionalistického výstaviště v bezprostředním sousedství, i když vizuálně odděleném parkovou úpravou s kaštanovou alejí, naznačovala nástup nové éry naplněné očekáváním, co přinese nový styl upřednostňující funkci před estetikou. Engelsmann už jistě ve své hlavě kul plány, jak toto zvláštní sousedství využije ve prospěch své podnikatelské činnosti.
Vila znamenala zvýšenou prestiž firmy. Zažila situace, které patřily ke společenskému ale i rodinnému životu. O pohodlí všech pečoval personál, který využíval ubytovací kapacitu se služebním vchodem. K vile patřil i řidič s automobilem, k zahradě tenisový kurt. Všechno by bylo zalito sluncem, kdyby bezprostřední ohrožení života kvůli žluté hvězdě nepřinutilo Felixe a jeho ženu svůj domov bleskově opustit. Po sedmi příjemných letech se rozhodli ze dne na den pro útěk do Anglie. Udělali dobře. Druhý den republiku obsadili nacisté.
Vilu zabavilo na pár let gestapo pro svoje důstojníky a ti ji rozhodně nešetřili. Francouzský seriál o sedmé rotě by jim mohl být vzorem, kdyby už býval natočen. Scénka jak opilí náckové „tancovali“ na židlích v nekonečném hadovi trošku připomínajícím francouzskou farandolu patří do zlatého fondu světové kinematografie stejně jako scénka z filmu Obsluhoval jsem anglického krále, kde se polonahá slečna otáčela na obrovském talíři vedle naaranžovaných pokrmů.
Po válce se zestátnění vily jevilo jako jediné vhodné řešení. Objekt získala První brněnská strojírna jako nejstarší hráč s dobrým umístěním na mezinárodním poli tentokrát už socialistického byznysu. Původně ze Šlapanic, na Hlinkách mohla profitovat ze strategického umístění v blízkosti výstaviště. Byli zde přijímáni diplomaté, konaly se zde tiskové konference, koktaily, večírky, slavily se tu narozeniny, i když si nějak neumím představit soudruha generálního ředitele, jak se se svou oblíbenou soudružkou lehce vznáší po parketové podlaze, která se zde zachovala stejně jako torzo stavebních prvků a bytových doplňků. Soudruzi se tak mohli pyšnit něčím, co jim samo spadlo do klína.
S novým režimem, i když až v roce 2000, byla vila vrácena rodině původních majitelů. Ti mají v úmyslu vilu rekonstruovat a zpřístupnit veřejnosti, což probíhá už dnes formou komentovaných prohlídek.
A aktuální stav objektu? Už samotný vstup do objektu je ohromující, interiér se jeví mnohem větší, než si člověk venku může představit. Přízemí je určeno k privátnímu využití a tvoří technické zázemí, dominantou vstupní haly je dechberoucí dřevěné vyřezávané schodiště s černým lustrem rovněž ze dřeva spojující obě podlaží vily. Zde jsou umístěny společenské prostory včetně jídelny a karetního salonu řazené v enfiládě.
Schodiště se zachovalo díky tomu, že bylo součástí stavby stejně jako dřevěné parkety, vestavěné skříně nebo vnitřní mechanismus ovládání venkovních okenic. Obložení stěn je nové stejně jako zlacení štukových stropů a tapety. Původ kachlových kamen a čínských váz jsem nezjistila.
Původní nábytek Engelsmannových se nezachoval, i když je vila celkem „mladá“. Aby mohla fungovat, byl zde umístěn nábytek „nový“ – čalouněné sedací prvky – židle, křesla a pohovky v historizujícím slohu 2. rokoka a empíru. Harmonický interiér tak je funkční a o jeho vysokou estetickou úroveň se postaraly i tapety, kachlová kamna a obrazy převážně holandských mistrů, i když větší část sbírky je umístěna v Moravské galerii.
Až si vila finančně trochu uleví, zcela jistě bude podrobena různým analýzám prvků interiéru, které určí jejich stáří a původ. Aby k tomu mohlo dojít co nejdříve, musí už dnes vila fungovat jako aktivní prvek brněnského kulturního dědictví. Konají se zde i jiné akce jako svatební hostiny, promoce či výstavy. V době návštěvy členů Syndikátu novinářů zde probíhala vernisáž výstavy známého úspěšného brněnského floristy. Pro svoje velkolepé „zboží“ nemohl najít vhodnější místo.
A nakonec hned dvě zajímavosti:
Vila Engelsmann byla během své existence z neznámých důvodů několikrát přejmenována, aby se nakonec vrátila k původnímu názvu. Budeme jí přát, aby jí to už zůstalo.
LULU
Dovětek Syndikátu novinářů jižní Moravy: Engelsmannovu vilu jsme skutečně navštívil, jak píše naše kolegyně skrývající se pod značkou LULU. Bylo to v úterý 25. listopadu za pošmourného počasí, přesto nás paní Petra Dovala provedla i po rozsáhlé zahradě. Od ní jsme se dověděli mnoho zajímavostí včetně toho, co jste právě četli v článku. K tomu řadu pikantností z rodiny Engelsmannových. Vilu skutečně opustili vpředvečer obsazení Československa německými vojsky, bezpochyby už tenkrát museli mít důvěrné a spolehlivé informace. Kdyby se opozdili o několik hodin, byli by ve vážném ohrožení.
Manžel paní Petry Dovala je potomkem Engelsmannových, alespoň podle jejího sdělení. Řekla nám však ještě další zajímavost, která není uvedena (do data vzniku tohoto textu – 7. 12. 2025) na žádném webu Engelsmannovy vily, ani na stránkách dalších institucí, které o vile informují. Buď je psáno, že majiteli jsou Dovalovi, nebo že je objekt v soukromém majetku. To druhé je pravdivé, ale netýká se Dovalových. Členové Syndikátu novinářů jm se dověděli, že manželé spolu s dalšími příbuznými ve vile několik let hospodařili, snažili se ji zvelebit (První brněnská se údržbě věnovala hodně málo, řečeno mírně), ale seznali, že by se upracovali a nestačili by finančně. Do toho najednou přišel „kouzelný dědeček“, majitel větší prosperující firmy, jenž si dům prošel, prohlédl a koupil. Jeho jméno nezveřejníme, nedal k tomu nikdo souhlas, ani jsme o to nežádali. Důležité je, že do vily hodlá investovat. Jsme patrně první, kdo o této změně informuje. Rozhodně doporučujeme vilu Engelsmann k návštěvě, paní Doval je skvělá průvodkyně. S manželem zůstávají ve vile bydlet a starají se o ni. Bez finančních starostí.
(tr)
