K brněnské výstavě Srpen 68 varující…
Jaro roku 1968 bylo obdobím velkých nadějí. Nové vedení země mělo obrovskou podporu naprosté většiny obyvatel Československa v reformách, které měly vést k ekonomické prosperitě a demokracii. Všechna očekávání zmařil noční ozbrojený vpád pěti „spojeneckých armád“, vedený početnými silami armády sovětské. „Tato noc nebude krátká“, predikoval přesně Karel Kryl písní, z níž při poslechu dodnes mrazí.
Od noci z dvacátého na jednadvacátý srpen 1968 uplynulo již 54 let. Zůstává však v živé paměti všech, kteří prožili. Dnešními pamětníky jsou ti tehdy mladí. Následující „normalizace“ zasáhla do mnoha osudů všech generací. Mladé zastihla na prahu dospělosti, v počátcích vlastní profesní dráhy. Různými způsoby se mnohým negativně promítla do životní cesty, možností uplatnění, seberealizace. Do jisté míry by se o těch tehdy mladých dalo hovořit jako o „vynechané generaci“.
Třebaže letošní výročí není kulaté, média mu věnovala značnou pozornost. Bezprostředním podnětem se stala válka na Ukrajině, která nutně oživuje vzpomínky na dávné události v Československu.
V Brně, z iniciativy skupiny tehdy mladých lidí, kteří byli svědky a účastníky zdejších demonstrací a odporu proti sovětské okupaci, byla otevřena výstava s výstižným názvem „Srpen 68 varující…“ Za jeden z cílů si kladla oslovit především dnešní mladé. Tím, který se o realizaci nejvíce zasloužil, je známý brněnský výtvarník – scénograf, grafik a ilustrátor František Borovec (1940), spolu s bratrem a také pamětníkem, Daliborem Borovcem. Původně zamýšleli rozsáhlejší výstavu, současně důstojnou vzpomínku na významnou brněnskou fotografku Aničku Peckovou (1940–2021). Ta bezprostředně po obsazení města okupanty byla v centru dění, zaostřovala a tiskla spoušť, bez ohledu na nebezpečí. Její dokumentární snímky jsou důležitou součástí sbírek Moravské galerie. S ohledem na možnosti prostoru vystavena byla jen menší část fotografií. I tak se staly nosnou částí zajímavé výstavy, přehledně a účinně koncipované. Součástí byly dobové novinové zprávy a reportáže, karikatury, letáky s výzvami k odchodu okupantů, vyjádření na podporu tehdejšího vedení.
Výstava, přibližující vypjaté srpnové dny, se konala v zadním traktu Galerie 13, na Dominikánském náměstí 6/7 v Brně. Uskutečněna byla ve spolupráci s Pamětí národa, Spolu za brněnskou kulturu z. s. a s Galerií 13, za mediální podpory Studia Brno ČT. Vernisáž dne 18. srpna proběhla za účasti významných hostů, včetně bývalých primátorů města, po současnou paní Markétu Vaňkovou. Zúčastnili se i někteří z pamětníků a účastníků brněnských demonstrací proti okupaci. Hudebním vystoupením uvedl vernisáž Jiří Vondrák, známý i jako výtvarník, scénárista a spisovatel. Kurátor výstavy Fr. Borovec, nebo některý z jeho spolupracovníků, provázeli galerií i v následujících dnech, kdy se otevřela širší veřejnosti. Úspěšná výstava připomněla tehdejší obrovské společenské vzepjetí, sílu vlasteneckého cítění a celospolečenského odporu proti agresi zvenčí.
O klíčových momentech novodobé historie se hodně diskutuje, vyskytne se i názor, že zatímco Ukrajinci se brání se zbraní v ruce, my jsme se před silnějším sklonili. Nemám v oblibě srovnání opírající se o některé styčné body, opomíjející přitom řadu podstatných rozdílů, počínaje geografickými a geopolitickými. Někdy vedou k ničemu neprospívajícímu národnímu sebemrskačství.
Srpen 1968 nebyl prohrou většiny národa a občanů republiky. Byl selháním tehdejších politických vůdců. Ustupovali krůček po krůčku, až se ocitli na opačné straně. Postupně opouštěli vše, čím si předtím získali obdiv a podporu. Vynucená „dohoda“ byla pro národ šokem a těžkým zklamáním. Mnohem horší však byly následné ústupné krůčky a kroky. Přesto se ještě celý rok národ nevzdával, všemi dostupnými prostředky dával spontánně najevo nesouhlas s okupací.
Temnou a krvavou tečkou byly události o prvním výročí 21. srpna. Zprvu pokojná, masová demonstrace mladých i velmi mladých, se změnila v otevřený střet. Nebývale tvrdou represi zastaly naše domácí ozbrojené síly. Otcové versus děti, naši proti našim… Následná „normalizace“ zejména sedmdesátých let zavedla společenské poměry a celkovou atmosféru hlouběji do minulosti. Tak, že bylo možno nostalgicky vzpomínat i naše „zlatá šedesátá“, s poměrně uvolněnou atmosférou za vlády Antonína Novotného, z něhož si národ rád tropil legraci.
Každé lidské společenství nutně a za všech dob potřebuje v čele osobnosti, kterým důvěřuje. Kompetentní a znalé, ale i zralé, rozvážné, současně rozhodné i statečné. Takové, které vstup do nejvyšších pater politiky vnímají a přijímají především jako službu své zemi a jejím obyvatelům. Nikdy nelze vyloučit hraniční situaci něčím podobnou srpnovým událostem a tlaku, jemuž byli vystaveni vůdcové pražského jara. Nebo ti, třicet let předtím, v roce 1938.
Brněnská výstava již svým názvem přesně vystihla srpen před padesáti čtyřmi lety jako „varující“. Varovného obsahuje víc, selhání a ústupky těch v čele však byly tím, co zasáhlo celou společnost.
Po prohlídce výstavy jsem se ptal Františka Borovce na dojmy návštěvníků, a zda ho něco překvapilo.
„Myslím, že dnešní době chybí víc tehdejšího vlastenectví. Zarazilo mě, že mezi návštěvníky bylo hodně těch, kteří o osmašedesátém nevěděli skoro, nebo vůbec nic. Nejen mladí, ale i lidé kolem padesátky.“
„Žijeme dlouho,“ řekl jsem. A dodal trochu s humorem na jejich obranu: „No bylo to přece čtyři roky předtím, než se stihli narodit.“
Rozešli jsme se s konstatováním, jak řekl někdo, dávno před námi, a na koho jsme si zrovna přesně neuměli vzpomenout, totiž: že, „kdo nezná vlastní historii, asi si ji bude muset znovu zopakovat“.
Jaroslav Štěpaník
