1. máj, SVÁTEK PRÁCE. At žije Absurdistán!
První Máj nás starší doprovází celý život. Nemuseli jsme do práce, zato se ale očekávala stoprocentní účast v prvomájovém průvodu. Ti otrlejší to ignorovali a v případě pěkného počasí už dávno byli na chatách a chalupách, ti, co nechtěli riskovat problém s kádrovým oddělením, jen čekali za zvuku budovatelských písní na vhodnou chvíli, aby se nenápadně oddělili od průvodu a pelášili domů.
Chalupaření – typicky česká činnost, vyžadovalo dokonalou přípravu. Během týdne bylo třeba zajistit veškerý materiál a o původním významu tohoto svátku nikdo nepřemýšlel.
Horší to měli nosiči transparentů, museli je po průvodu vrátit ve firmě , takže den v pytli… Malou kompenzací byla občerstvovací zastávka na Moravském náměstí. Za tribunou bylo před zraky veřejnosti diskrétně ukryto vybudované zařízení, kde si mohl každý koupit čaj. Některé vyvolené prodavač s potutelným úsměvem oslovil otázkou „S“? Jen osel by nepochopil, že jde o rum. Vítejte v Absurdistánu!.
Druhého dne se život vrátil do svých kolejí. „S ani bez S“ zmizelo, transparenty vráceny, velkoplošné fotografie se soudruhy Leninem, Marxem, Husákem a dalšími hybateli planety byly pečlivě uloženy, vždy připraveny k jinému významnému použití, budovatelské písně nahradil rozhlas po drátě.
Nastal běžný den. Zahájil ho proces „cviknutí“, což bylo označení času příchodu a odchodu každého úředníka na tzv. „cvikačce“ – cedulce z kartonu, která se opatrně, aby nedošlo k poškození, vyjmula z jakéhosi pořadače s nápisem příchod a vložila se do značkovače s hodinami, podle kterých by se mohli řídit sovětští kosmonauti, bouchlo se do páčky vpravo, která za zvuku optimistického zvonečku cvikačku označila přesným časem, aby tato posléze mohla být uložena do pořadače s nápisem odchod. Právě si zpětně uvědomuji, že páčku rozhodně nešlo označit jako demokratický design – tedy design pro každého. Přístroj byl vyroben pouze pro praváky. Už si nepamatuji, jak to dělali leváci, vím ale, že se někteří s cvikačkami doslova mazlili! Rovnali je s inženýrskou přesností, aby onen časový údaj byl umístěn na cvikačce ve přesně vymezeném prostoru..
Případná manipulace s touto posvátnou kartou s cílem zahladit stopy nepovolených úkonů provedených s nejdůležitějším firemním dokumentem vyvolala dozvuky na kádrovém oddělení. I když kolegyně tvrdila, že zná tři způsoby, jak cvikačky obelstít, já sama jsem si nikdy nedovolila přijít pozdě. Když hrozil stav ohrožení, jela jsem raději se svým nástupním platem 1700 Kčs do práce taxíkem. Co bych neobětovala ve prospěch socialistické pracovní morálky!
Vrátný měl funkci jakéhosi supervizora, který díky důmyslnému systému evidence pracujících měl v libovolnou dobu přesný přehled lidí na pracovišti. Že uměl jen česky, to nikoho nepřekvapilo, kdo jiný by sem chodil, vždyť veškerou komunikaci se Západem prováděl osobně obchodní ředitel. Před odjezdem na služebku si vždy našel čas, aby podal ruku všem zaměstnancům včetně paní na telefonní ústředně. Asi jsme si měli vtisknout do paměti, že zase letí do Finska s listinou požadavků místních papalášů na kožený nábytek. Součástí rituálu firemních návštěv a zdůraznění důležitosti vrátného byl zápis do knihy hostů. Můj přítel s velkou oblibou uváděl jako cíl návštěvy „zabít ředitele“. Nikdy si nikdo ničeho nevšiml, i když nebylo zcela jasné, zda kožené pouzdro za pasem náhodou neukrývá pistoli a zda je či není nabitá.
Čemu se lidé věnovali v době mezi uložením cvikačky z pořadače s nápisem příchod do pořadače s nápisem odchod, to vše pod dohledem pistolníka, to ví jen Pámbu. Jeden kolega (a nejen on) zajištoval denní zásobování potravinami pro celou rodinu… Když šel pro chléb, který přiváželi do tamního pekařství v určitou dobu, nosil ho za zády, aby kolegové, nebo nedej bože vedoucí, neviděli, co nese…
Pracoviště rovněž fungovalo jako telefonní ústředna. Vzduchem létaly dotazy na nedostatkové zboží typu italské obkladačky, české dlaždice, tzv. „kůže“, kosmetika „Old spice“ pro muže, „FA“ pro ženy, ale také banány nebo mandarinky. Marně se snažil být nenápadný, zřejmě se bál, že bychom se chtěli na jeho „byznysu“ podílet. Nám ale působilo přímo rozkoš převádět jeho mystická slůvka do češtiny. Když se snažil být nenápadný, smáli jsme se jako děti v kině na Mrazíkovi.
Nejhorší období bylo před Vánoci. Když se rozhodl uvolnit z rozpočtu peníze na barevný televizor, měli jsme o zábavu postaráno. Byl to těžký překladatelský oříšek. Záhada skončila, až když už celý zapařený tiše pronesl s velkým odporem klíčové slovo FAREBNÉ. Všichni hned věděli, že volá na Slovensko, kde se toto zboží vyrábělo. Těžká neforemná tmavá bedna dokončena hnědou folií, s háčkovanou dečkou pro pocit zabydlenosti pak získala prestižní umístění v bytě – osazena do bytové stěny pak zajišťovala celé rodině „OBJEKTIVNÍ ZPRAVODAJSTVÍ“. At žije Absurdistán!
Když si člověk projde naše opulentní obchody, nejde mu do hlavy další z tajenky naší deformované společnosti. Žádal po svém protějšku to žluté, kulaté? Už víte, na čem si pochutnali?
