Únik do klidného světa, který už se ale mění
Nad první premiérou sezóny na Činoherní scéně Městského divadla Brno
Miroslava Hlauča znali před rokem 2024 spíše lidé z oblasti medicínského výzkumu a vývoje buněčných technologií, kde působí jako manažer. V tom roce vyšel v nakladatelství Paseka jeho román Letnice, který v roce 2025 získal prestižní ocenění Magnesia Litera Kniha roku. Stal se také vítězem ocenění DILIA Litera za debut roku. Román jsem zatím nestačil přečíst, o jeho kvalitách jistě nelze pochybovat. Byl již přeložen do čtrnácti jazyků, další dva překlady se připravují. Devětapadesátiletý autor, jak sám říká v rozhovoru pro programovou brožuru i v kratší verzi pro časopis Dokořán, absolvoval dosud přes sedmdesát besed se čtenáři. Rodák z Bobrovce na Slovensku zavádí do „zapadlého horského městečka počátku 20. století, v němž dosud fungují zázraky a čas tu plyne rozvážně a pomalu podle dávného řádu a tradic,“ stojí ve zdůvodnění ocenění na webu Magnesia Litera.
Oceňme pružnost Městského divadla Brno, jehož dramaturgové Miroslav Ondra a Jan Šotkovský spolu s hercem a režisérem Stanislavem Slovákem vytvořili (první v nové sezóně) činoherní inscenaci pod stejným titulem. Navázali na svoji mimořádně úspěšnou úpravu prózy brněnského autora Pavla Tomeše, diváci znají pod titulem Až na ten konec dobrý. Tentokrát nejde o klasickou komedii, byť se občas také zasmějeme. Skutečně se hned ocitáme v uvedené vesnici Svatý Jiří, podrobnější líčení děje si odpustím, poznáte sami. Scénograf Jaroslav Milfajt nechává jeviště v temnějším provedení, dominují sochy sv. Cecilie a sv. Jiří s drakem. Prozradím jen, že divák sleduje postoje a názory obyvatel oné zapadlé vísky. Jejich údiv nad nečekaným návratem bližního, což pokládají za zmrtvýchvstání. Jejich romantickou víru, že si mohou krátit cestu přes hladinu rybníka, že myslivci loví zvěř bez pušky a rybáři že rybaří bez prutu. Zmíněné sochy promlouvají k lidem ústy skutečných živých postav (Lenka Jelínková a Ondřej Halámek). Dojemným zvykem je zapálení svíce na návsi každým odešedším obyvatelem. Pokud svíce zhasne, zapíše farář Metoděj (Igor Ondříček) jeho jméno do matriky jako zesnulého a nikdy se nezmýlí. Do děje zasahuje představitelka lidu Anežka od Kříže (Eva Jedličková), když oznamuje faráři za přítomnosti okresního matrikáře (Petr Halberstadt): „Šla jsem … a vidím, že Odysseus Pastýř má zhaslou svíčku. Ráno ještě hořela“. Onen nositel jména ze starých řeckých bájí, hlavní postava (Dušan Vitázek), se skutečně v přesdalším obraze nečekaně objevuje, nastává zápletka s dívkou a jeho bratrem, následně přichází komická figura nového vrchního notáře Franze (Patrik Možíš)…
Je na co se dívat, podívanou oživuje větší loutka draka, podobnou vidíme na přebalu knihy, vodí a mluví Marek Hurák. Tradičně nápadité a kvalitní projekce Petra Hlouška nad postavami v dobových kostýmech Andrey a Adély Kučerových, parádní kštici řezníka Fausta Bourala (Zdeněk Junák) musela vytvořit jedna z pěti šikovných vlásenkářek. Zpestřením jsou jízdy na koňském povozu. Postav jsou tři desítky, někteří herci zvládají více rolí. Omlouvám se všem, které nejmenuji, zmíním se ještě alespoň o Martinu Mihálovi (Tomáš, Odysseův bratr), o Julii (Alžběta Janíčková), o Jakubu Przebindovi (přísný a komický kapitán četnictva, též asistent režie). Kus práce na jevišti odvádějí mladé ženy Míma Krejčová, Markéta Bílková, Eliška Horňáková, také Lenka Janíková. Role Mojžíše Krčmáře sedne Ladislavu Kolářovi, hraje též Rabbiho Löwa. Herecké výkony jako obvykle na vysoké úrovni. Hudba Mirka Vuksanoviče polohlasitě prostupuje celým představením. Režisér a spolutvůrce textu Stanislav Slovák zdůrazňuje lpění obyvatel vesnice na tradicích, jejich údiv nad novinkami.
Možná tady je alespoň částečná odpověď na otázku co chtěl autor říci. Možná by byl mnohem menší ohlas, kdybychom nežili v rozhárané době, kdy si vjíždíme do vlasů kvůli nějakému přesvědčení či odmítání něčeho, kdy je rozbitý a nebezpečný celý svět. Unikáme do klidného venkovského světa, i když pomalu se proměňujícího a podléhajícího nové době, která mj. posílá na faru kontrolora matriky. A název Letnice? Není na první pohled pochopitelný, velmi podrobně a se zajímavými detaily seznamuje P. T. obecenstvo Jan Šotkovský v programové brožuře pod titulkem Velikonoce a Letnice. Sděluje, že děj knihy i její dramatizace se odehrává převážně v čase dvou významných církevních svátků. Škoda, že diváci se k prodejnímu pultu příliš nehrnou. Kdybych kandidoval na primátora, slíbil bych poskytování těchto brožur v obou velkých brněnských divadlech, a možná i v těch menších, divákům grátis. Dozvěděli by se o viděném a slyšeném na jevišti mnohem víc. Ostatně na sobotní premiéře údajně byl jeden z kandidátů na primátora, my byli až v neděli.
A ještě doušku: Jdete-li do divadla a jste závislí na MHD, zjistěte si odjezdy ze své zastávky. Po nedělní premiéře jsme kráčeli desítky metrů od projíždějící šestky směrem ke Starému Lískovci. Šaliny obvykle nedobíháme, jinak se však rozhodla 73letá paní Marie, když na vyšších šteklích tuto šalinku dobíhala. Kus přede mnou zakopla a v pekelné rychlosti vletěla na tvrdé kostky. Krev na hlavě, rozbitý nos, pošramocená ruka, možná ještě něco víc. Korunu všemu nasadil mladý muž na 155, když se mě ptal na číslo popisné na Moravském náměstí. Službu tehdy měli na centrále někde daleko od Brna. Tož tak.
