Folk Team forever
Dobře tuším, proč jsem si vzpomněl 19. října večer v Mahenově divadle na živý koncert Leonarda Cohena před bezmála dvaceti lety. Vidět a slyšet důvěrně známé v autenticky prožívané a snad i hlubší a poučenější interpretaci se prostě do paměti vryje nesmazatelně. Navíc, lze-li to zpětně vyvolat, jak se mi poštěstí při přehrávání DVD LC Live in London.
Brněnský křest čerstvého alba skupiny Folk Team Na konci světa v místní vyprodané zlaté kapličce měl všechny parametry pro „vytesání“ do stříbrného kotouče. Tedy pokud byl v permanenci souběžně s vyváženou světelnou a obrazovou show stejně profesionální záznam. Což se ovšem zdaleka netýká pouze druhé poloviny večera, v níž zazněl výběr z FT ewergreenů.
Kterak lze dobrou poezii nejen deklamovat, přesvědčuje své (a nejen ty věrné) posluchače parta muzikantů pod neměnnou značkou více než půlstoletí. V pořadí sedmým albem jako by se bezmála výhradní autoři nejnovějších skladeb Huvar/Venclovský cíleně vraceli ke svým nejpovedenějším kompozicím. Stoprocentní poezie, schopná a ochotná žít i samostatně, což potvrdilo Huvarovo nedávné souborné ohlédnutí I ty v tom filmu musíš hrát: Písňové texty (Novela bohemika 2021). Není také běžné, že se většina novinek automaticky stává součástí profilového soundu kapely. Jistě tomu tak bude i nyní. Písničky Na konci světa nebo Mám na onom světě známý či Valkýry rozhodně nezapadnou. Podobně jako Rohypnol a viagra nebo Teplý pivo, studený párky se organicky vřadí do kolekce specificky interpretovaných šansonů Romana Venclovského.
Kapelník Pavel Kopřiva odehrál a moderoval křestní večer jako o život, bojoval přitom i se šňůrou od mikrofonu, protože jeho „skřipkový bezdrát“ chytal vazbu. Chvílemi přímo inovativně improvizoval, až se zdálo, že mu housle očaroval Honza Hrubý. Přesto mi pár valérů chybělo, například v baladách Velký vůz nebo Když se nám maminka bych býval rád slyšel odmlklé cello Vráti Lukáše. Nejenom díky promítaným snímkům jsem si vybavil syrové perkuse pod prsty Richarda Laška. Jak by takové nemírně alarmující „vojenské“ staccato v podkresu povýšilo vyznění Medvídka Pú!
Kapelník Kopřiva svými tradičními promluvami: „Přátelé, …“ rád odděluje přední a druhou „lajnu“ na pódiu. Hezkých pár let už to neplatí. Zakladatelskou a stavovskou čest stranou. Roman Jež zdědil klávesy po Tomáši Úlehlovi a spolu s nevtíravými bicími Petra Šuplera a basovou jistotou Petra Sládka dnes tvoří zemitý základ zvuku kapely. Zářivým svorníkem je bezesporu i kytarista Martin Kostaš. Nejenže „odelektrizoval“ Ivana Huvara a uvolnil ruce Romanu Venclovskému, navíc osvobodil Pavla Kopřivu od držení melodických linek, čímž povýšil doprovodný i sólový nástroj na nevysychající zdroj posluchačského prožitku.
Hosty večera a interprety, kteří svým dílem přispěli ke kvalitě nejnovějšího alba (LP i CD, FT Records, 2026) byli zpěvačka Monika Eichmeier, Martin Kudlička a Roman Horký. Pohanský „křest“ alba, tedy polévání nosiče sektem se v Brně nekonal, ohlášenou Hanku Ulrychovou zradil chřipkový virus, takže si společně s muzikanty na scéně přiťukli pouze majitelé hudebních studií Michael Vašíček a Roman Kašník, u nichž se nahrávalo a míchalo.
Skvělou budoucnost desce přející sudičkou se stala herečka Michaela Eichmaierová, dříve Maláčová, která s Folk Teamem spolupracuje už nějaký ten rok a zažila ledasco. Martin Kudlička a Roman Horký dostali prostor pro své dvě „sólové“ skladby, v nichž „zadní lajna“ jen stvrdila svou hráčskou profesionalitu. Předvedli se v plné parádě ve finálním čísle křtěného souboru, písni Armáda temnot (Higwayman, Jimmy Webb),jejíž původní text o převtělování zla, proslavený Willie Nelsonem o další patro povýšil Ivan Huvar. Škoda, že nepřipsal ještě jednu sloku, mohl svou barvou z temnot vyklenuté duhy přispět i Roman Venclovský…
Cenné zážitky je dobré si pro udržení v paměti čas od času připomínat. Vracet se spolu s nimi do jedinečných okamžiků, kterým opakování přidává na pestrosti. Dvorní fotograf Vladimír Halm se celý večer pilně činil současným obsluhováním tří aparátů. Spoléhám na to, že také u technického pultu v hledišti souběžně vznikl dostatek obrazového i zvukového materiálu.
Nepochybuji, že FT Records , stejně jako kapela ještě mají co říci. Nehledě na fakt, že uteklo neuvěřitelných čtrnáct let od vydání předešlého opusu pod mírně rouhačským názvem Nebudu.
