Cesty Michala Halvy
Galerie Bělohradská sýpka nabízí průřez dosavadní tvorbou známého malíře z Brna
V sobotu 7. listopadu 2026 se v Bělohradské sýpce města Lázně Bělohrad konala vernisáž výstavy známého brněnského malíře Michala Halvy (*1964). Výstava potrvá do 8. ledna 2027, od čtvrtka do neděle, od 10 do 19 hodin. Je mimořádná tím, že malíř vystavuje ponejprv své práce souborně od roku 1993 do současnosti. Návštěvníci mají možnost zhlédnout celkem 57 obrazů a nahlédnout tak do jednotlivých období tvorby autora a jeho cesty výtvarným uměním.

Než přikročím k vlastní výstavě, je na místě zmínit se o Bělohradské sýpce. Náležela k tzv. kontribučenským (kontribučním), budovaných za vlády Josefa II. Byly zásobárnami pro zlé časy, krizové situace. Barokní stavba z konce osmnáctého století, značně poznamenaná nepřízní času, po celkové a citlivé rekonstrukci, dokončené roku 2024, změnila se při respektu k historii v moderní multifunkční společenské a kulturní centrum. Přízemí s klenutým stropem je dnes vyhledávanou, příjemnou kavárnu s terasou, jíž se v létě otevírá do zámeckého parku. Unikátem sýpky je stropní klenutí v druhém podlaží. Zde jsou výstavní prostory, imponující též rozlehlostí a členěním celku. Umístěn je tu i víceúčelový soudobě vybavený sál.
Zásluhu na záchraně historické budovy téměř v „hodině dvanácté“ má Leoš Vrbata, majitel logistické a výrobní firmy, zaměstnávající stovky zdravotně handicapovaných pracovníků. Prosperující podnik vznikl z někdejší malé chráněné dílny. L. Vrbata věnuje své úsilí i záchraně historického dědictví Podkrkonoší. Bělohradská sýpka není jedinou z jeho úspěšných snah. Sýpka, jako doklad dobové architektury, je zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek ČR. Dnešní společenské středisko otevírá se místním, lázeňským hostům, turistům a všem přijíždějícím do Podkrkonoší za historií, památkami i půvaby české krajiny a přírody.

Nyní však k M. Halvovi a jeho cestě k malířství. Ta začíná od malička, inspirací mu byl jistě otec. Ten, jak mu čas po zaměstnání trochu jen dovolil, rád se pouštěl do kreslení a malby. Syn vykročil týmž směrem, po otci jistě získal i předpoklady – vlohy. Pozdějšímu rozhodnutí vydat se na nesnadnou dráhu umělce na volné noze, předchází jiné. Překvapivé, atypické. Při viditelném talentu dalo by se, po ukončení základní školy čekat, že podá přihlášku na příslušnou střední uměleckou. Nestalo se. Zvolil učební obor, vyučil se strojním zámečníkem, několik let pracoval v Královopolské strojírně. Dobře jistě věděl, že je zručný, v zaměstnání se bez problémů uplatní. První krok byl pragmatický, racionální, nejspíš podepřený názory rodičů, také vlastními vnitřními pochybami. Sám talent nezaručoval přijetí na „šuřku“, a na další stupeň dostat se bývá mnohem nesnadnější. A uživit se v oboru? Stává se často, že v dospívání nejeden i velmi nadaný ve složitém období dospívání opustí ke škodě dosavadní nadějné směřování. Někdy sám čas napoví, jak dál. Manuální a řemeslná dovednost se neztratí, bude naopak ku prospěchu. Předejdu zde trochu poukazem, že dnes známý, mnohými obdivovaný malíř pro své obrazy sám zhotovuje rámy. Říká se, že obraz bez rámu je jaksi neúplný, cosi mu chybí. Zde se volí nejvhodnější dřevo, upravuje a zdobí s cílem dotvořit dílo v jeden výtvarný celek. A v životě, stejně tak v umění nelze vyloučit nic. Třeba, že náš malíř někdy zpestří tvorbu z oblíbené materie (či z arzenálu kovů zámečníků) trojrozměrným kusem.
O Michalu Halvovi možno říct, že je autodidaktem, sám to nijak neskrývá. Ostatně, dost dlouho nežijeme v době, kdy bychom kvalitu výtvarníka posuzovali v prvé řadě dle dosažené míry vzdělání, ne především dle jeho díla. Tím nemíním ani v nejmenším význam vzdělání a vědomostí podceňovat či snižovat. Poctivé samostudium může být výsledky zcela srovnatelné se školským a má i své přednosti a výhody, např. soustředit se na podstatné a pro vlastní cestu a vývoj zásadní.
M. Halva se mohl opřít o základy, jak je získával od profesorky H. Heindlové, také o systematické samostudium. Vzdělával se z odborné literatury, z historie a trendů moderního výtvarného umění. Při svém původním zaměstnání intenzivně pokračoval ve svétvorbě, kde mnohé ověřoval, experimentoval v práci s barvou, nacházel svou cestu, byl v kontaktu s generačními druhy a kolegy. Pro kreativního umělce je v rámci sebevzdělání a dalšího vývoje zvlášť významné nabývání znalostí, dovedností, technik, tradičních a současných postupů, včetně ověřování vlastní praxí. Halva nejen výborné zvládl klasické techniky, ale vlastně trvale dokáže přidávat své vlastní, v kombinovaných technikách volí např. velmi rozmanitou podkladovou materii akcentující strukturu povrchu obrazu.
Za první etapu jeho tvorby možno považovat devadesátá léta, kdy se již představil veřejnosti. Myslím, že jeho původní pochyby, zda se uplatní v silné konkurenci zavedených jmen, potlačil či zahnal silný pozitivní podnět přicházející se zájmem a koupí jeho akvarelů, často s brněnskými motivy, obrazy starých budov a městských zákoutí, také pohledy do blízkých obcí. Několik z nich je vstupních, na bělohradské výstavě Cesty Michala Halvy. Obrazy z let 1993–2026. Velmi důležitým stimulem, v půli devadesátek, bylo navázání spolupráce s japonským galeristou Kenji Hirasawou s následnou úspěšnou účastí v řadě skupinových i samostatných výstav

Úvodním slovem zajímavě, výstižně i neformálně přiblížil malíře Ondřej Zemina (1963). V dnešním Brně je málo již pamětníků na zdejší působení jeho otce Jaromíra Zeminu (1930). Ten zde vystudoval, působil jako vysokoškolský pedagog. Jako teoretik umění, byl např. jedním ze zakladatelů významné umělecké skupiny Brno 57. Z umělců to byli Bohumír Matal, Jánuš Kubíček, Josef Kubíček, Pavel Navrátil i někteří z jihomoravského regionu. Z teoretiků také Zdeněk Kudělka a Petr Spielman. Prof. PhDr. J. Zemina je uznávaným znalcem českého moderního umění 20. století, řadu let pracoval v NG v Praze, kde vedl Sbírku moderního umění. Je autorem odborných i beletristických knih, znám je také jako malíř a básník. Brňany, kteří ho pamatují, jistě potěší, že si zachovává stálou aktivitu v hlavním oboru svého životního zaměření a působení. Syn Ondřej Zemina jako galerista navazuje na otce a starší umělecké kořeny v rodině. K výstavě vyšla publikace, obsahující barevné reprodukce prezentovaných děl. Je výsledkem spolupráce Bělohradské sýpky Café Gallery Art s Gallery Czech Art. Zahajuje úvodem O. Zeminy, závěrem přináší stručný přehled dosavadní cesty malíře, jemuž je věnována. Text je členěn do odstavců, přibližujících jednotlivé etapy či milníky tvorby. Nechybí doprovodné foto umělce. Knihu uzavírá výčet dosud realizovaných samostatných i skupinových výstav a zastoupení v soukromých sbírkách.
Michal Halva má za sebou úctyhodnou řadu úspěšných výstav v různých místech republiky, ale i v zahraničí. Ta současná, jak již bylo řečeno, je svým pojetím výjimečná. Ponejprv představuje průřez dosavadní tvorbou malíře, který je veřejnosti znám již několik desetiletí a náleží dnes k výrazným osobnostem domácí výtvarné scény. Jeho díla jsou součástí řady soukromých sbírek. Mimořádný ohlas sklidil v Japonsku, kde jeho obrazy silně oslovují, jak se podařilo asi málokomu z našich malířů. Autorovo výtvarné cítění a obrazné zpracování obsahuje často velké množství drobných rozličných, velmi rozmanitých objektů, ať již reálných či fantaskních, snad jakýchsi „vrátek“, vstupů do světa skrytých tajemství a záhad. Porůznu rozprostraněné objekty, ať již náznaky živoucího bytí či známé předměty se mísí nimi neznámou symbolikou, provázenou někdy fiktivním písmem, na němž by si i dnes vylámala zuby i Enigma. To vše a mnohé další podněcuje percipienta k pátrání a odhalování neznáma, nabízí prostor obrazotvornosti, k vhledu, k „dotvoření obrazu“ pro sebe sama, k vlastní interpretaci. Halvovy obrazy se v Japonsku setkaly s příznivou rezonancí. Domnívám se, že zvlášť může platit u jeho „japonerií“. Zvolený termín neodpovídá tradičnímu obsahu slova, užívám zde pouze jako pracovní označení i pomůckou. Vypovídá o spojení, jistém souzvuku mezi duchem a pojetím obrazu a specifiky percepce konkrétní národní entity, opřené o kořeny vlastní historie a kultury. Ať je již jakkoliv, malíř se svým dílem šťastně potkal s vnímavostí obyvatel, nám na dlouhé míle vzdálené ostrovní země. Obraz, a dobrý zvlášť, je vždy nositelem nonverbální komunikace. Zde úspěšné a rozhodně velmi zajímavé.
Když už jsem zvolil slůvko „japonerie“, z vystavených zcela subjektivně zařadím Ostrov 2008. Není to vlastně celá naše Země, plná barev, věcí i jevů k údivu i růzností překvapení, až je z toho všeho krapet připláclá? Sen o Hokkaidu 2008, zde se zasní i našinec, Krajina s klínem 2011, kde na nevítaného, až se bude divit, číhají ostré zuby, domácím pro jistotu loďka s napnutou plachtou. Duše motýla 2021 Přeskočím k posledním datovaným. – Přívětivý ostrov 2023–2025, Večerní panorama II. 2025, Horký den 2025, Sediment 2025, Ideální konstelace 2025…
„Japonerie“, jak jsem si je svévolně vybral jsou často zobrazeny na světlejší, bílé či světlemodré základní ploše. Ale ony snad „vstupy“ či „vrátka“ jsou součástí velké části všech Halvových obrazů a vyzývají k pátrání s pomocí vlastní obrazotvorností obdobně na domácí výstavě, jakož i v „Zemi vycházejícího slunce“. Z výše vzpomenutých jsou některé „japonerie“ z posledního zatím období kontrastně i kompaktně vsazeny v působivý komplementární celek abstraktně pojaté krajiny. Upozornil bych také např. na Souostroví 2023, či oko přitahující Sloky pro Jaroslava Seiferta 2024. Být básník nějak přítomen, jistě by nápovědu z blízké branže ocenil a zdařilý podkresový decentní humor doprovodil přátelským smíchem. Humor je častým a dobrým průvodcem malíře a dobře tak, že jeho fantaskní svět nenabuzuje úzkost či děs, když už, tak smíšen s humorem. Co bylo uvedeno k „japoneriím“, platí obecně pro celou Halvovu tvorbu, to hlavní a typické jí prolíná. Po svých začátcích přešel k výrazné barevnosti s převahou teplých barev k experimentování a využití kombinovaných technik. Jeho fantaskní obrazy svérázně a osobitě přibližují rozmanitost tvorstva živé přírody, včetně člověka, často antropocentrika, domněle nad vším. Smích nabudí až groteskní pojetí např. kombinací spojení člověka a stroje, nebo přímo člověka – stroje. Obrazy s představiteli různých živočišných druhů, včetně oblíbených domestikovaných zvířat bývají vtipné a výstižné. Vtipná nadsázka, humor a pozitivní ladění do Halvova malířského umu neodmyslitelně patří.

K výstavě vybíral pečlivě, to charakteristické z dosavadní dráhy, myslím také s pozorností k dílům nosným a k zamyšlení. Obojí nalezneme již od devadesátých let. Např. zajímavá plavidla. Nutně zaujme a napruží pozornost originální zpracování Poslední večeře 1996. –Na lodi v plné pohotovosti. Připravené odplout, dokonce při možnosti volit i jiný způsob úniku… Bylo by možné, ale možné to není… Ukázkou preciznosti malby, při dokonalosti sladění obrazu s propracovaným rámem, může být Strom na podzim 2001. Humor proniká, jaksi samozřejmě do mnoha Halvových obrazů, je mu vlastní. Má i obrazy, co rozesmějí bezprostředně, okamžitě, téměř direktivně. Na výstavě vernisážovými návštěvníky řádně zaplněné, je takovým reprezentantem direktivního úderu humorem prostřednictvím malby např. pěkně výtvarně provedený i povedený Poseidon zase řádí – Vodnář 2018. Vlastně rozšafný, roztomilý, hračička. Při hře s papírovou lodičkou si ani nepřipustí, jak zase jednou rozbouřil až k nepříčetnosti všechna moře a oceány. Dareba přitom neprožil chvilku na palubě jediné z potápějících se lodí, nemusel prchat před rozdychtěnou Tsunami v zádech…
Závěrem závěr z úvodu Ondřeje Zeminy: výstava je skromným pokusem o pohled na dosavadní tvorbu brněnského malíře Michala Halvy. Umělce, který si více než kdo jiný v současném českém výtvarném umění uvědomuje, že umění nás nejen má činit lepšími, ale především nám má dělat radost…