GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 33)

V nedávných únorových dnech jsme si připomněli sto let od narození Jaromíra Nečase, hudebního redaktora brněnského studia Českého rozhlasu. Tento rozhovor vznikl v čase jeho třiaosmdesátin… Rád bych jím vzpomněl starou gardu tehdejších brněnských rozhlasových tvůrců Vlastimila Pantůčka, Miroslava Skálu, Vladimíra Fuxe, Karla Tachovského, Antonína Přidala, Ladislava Kozderku, Maxe Wittmanna a všechny další…

JAKO KDYŽ SE VÍTR O MNE OPŘE

V drobné publikaci Sešlost u Nečasů píše umělecký vedoucí cimbálky Jaroslava Čecha a pracovník Klubu kultury v Uherském Hradišti Jan Maděrič: V roce 1922 zpívala Karolína Gergelová z Ludkovic: Fijalový kořeň převelice voní, švarný šohajíček NEČAS to k nám chodí, NEČAS to k nám chodí, ej, ráda ho vidím, a dyž ho uvidím, dycky sa zastydím.

Píseň pochází z Luhačovického Zálesí… Zdá se, že Jaromír Nečas má své jméno zakódováno v moravském folkloru už od okamžiku svého narození v roce 1922…

O osmdesát let později rýmuje Antonín Přidal: Nečasu, Nečasu, všeho je do času, ale ty buď přes čas, buď a hraj a těš nás, ty rozmilý Nečasu, za každého nečasu, ať jde nečas do frasa, a nechá nám Nečasa, hudebního redaktora, režiséra, cimbalistu, skladatele, folkloristu a publicistu.

A vzpomínají i sourozenci Ulrychovi: V roce 1964 se koná jedno z prvních veřejných vystoupení Hany a Petra  Ulrychových. Já devatenáctiletý, Hana patnáctiletá zpíváme s nezměrnou trémou ve hře Paronautikum brněnského studentského Divadla bez tradic. Po představení za námi přichází muž, který napadá na nohu, ale pohybuje se a vůbec působí nesmírně vitálně. Představuje se jako Jaromír Nečas, redaktor brněnského rozhlasu. Se zatajeným dechem nasloucháme jeho pozvání k naší první rozhlasové nahrávce. A se zatajeným dechem pak posloucháme doma v kuchyni naše první účinkování v éteru. Pocit čítankového idealismu šedesátých let, kdy rozhlasový redaktor samozřejmě a nezištně pečuje o vše, co se jeví kulturním přínosem, nám Jaromír Nečas zosobňoval při všech setkáních od té doby až do dneška…

Sourozenci Ulrychovi vystihli na Jaromíru Nečasoví to, co dnes abys pohledal: hudební redaktor není ten, kdo objevuje skupiny a zpěváky pro komerční využití, ale pro hudbu a pro ně samé.

Od té doby uplynuly čtyři roky.

Sedíme u Jaromíra Nečase v jeho bytě nad rušnou křižovatkou ulic Údolní a Úvozu. Přes starobylá příhradová okna sem doléhá šum a všeliké kvaltování aut, autobusů a tramvají. Je to jako moderní hudba, rozumuju: Hudba všelijakých stenů, šramotů, lupanců, hudba z laptopů, hudba digitální a post-digitální. Jak se ti vlastně líbí počítačová hudba, snese srovnání se syrovou cimbálkou z Hrubé Vrbky, s klasikou velkých orchestrů, nebo aspoň s dechovkou? — ptám se.

Na to ti rád odpovím, povídá Jaromír, ale musíš chvíli počkat. Zrovna jsem od syna dostal starší počítač a ve středu jdu už do druhé hodiny základů na počítači do univerzity třetího věku. Tak až tomu přijdu na kloub, tak si zase popovídáme…

Jaromír Nečas tedy disciplinovaně chodí na školení a taky skoro každý večer na nějakou hudební nebo divadelní produkci. Stihne klasiku, cimbálku i etnohudbu.

V polovině května  (píše se rok 2006) proběhla v Brně Muzejní noc. Muzea a výstavní síně zadarmo, lidí všude neurekom. S Jaromírem jsme v Etnografickém ústavu na Kobližné. Cimbálka vervně sází verbuňky a točené, housle výskají a zpěváci silnými hlasy oznamují, že se vojny ani své milé nebojí, a Jaromír povídá: Víš, že jsem v jižních Čechách potkal pepku?

To nevím, povídám.

A jaké to bylo?

Jako když vítr se o mě opře… pohnul jsem hlavou a pohnul se svět. Nalevo, napravo. Pak už nevím. Pak jsem se našel v nemocnici v Českém Krumlově. Z okna jsem viděl ten přenáramný zámek, jak se zvedá k nebi…

Chvíli dumám, jak to říct… tož: Myslíš, že moravská lidová písnička utone v tom moři hudby populární, beatové, drnčivé, podbízivé a vesměs komerční, až odejdou staří sběratelé, cimbalisté, gajdoši… a rozhlasoví redaktoři? – ptám se:

Chlapče, už František Bartoš na začátku minulého století napsal, že lidová píseň vyhyne. A podívej a poslúchaj… Ale máš pravdu, byla taková doba, v padesátých letech a mnoho let potom, kdy se v rádiu nehrálo skoro nic než dechovka a tak zvaná lidová píseň v podání byť znamenitých cimbálek. To už lidem lezlo na nervy. Rozhlas tehdy naplňoval heslo k lidu blíž, s lidem výš. Naštěstí jsme to přežili… Ale zároveň to, aspoň na Moravě, pomohlo k uchování obrovských pokladů, ke kterým se dnes zase vracejí desítky souborů, ať už tradičních, nebo těch, co čerpají inspiraci pro etnohudbu a world muziku… To už ve světě málokde najdeš. V Anglii se lidová hudba udržuje už jen na severu Skotska nebo v Irsku…

Proč jsi vlastně v roce 1947 odjel do Anglie a proč jsi tam nezůstal? V osmačtyřicátém bylo právě po smrti Jana Masaryka…

Odjel jsem tam z nešťastné lásky. Chodil jsem tady s děvčicou a tu mi přebral tehdy začínající režisér Evžen Sokolovský. V Anglii jsem měl přes celou válku sestru, její muž byl Žid a utekli tam a u nich jsem bydlel a studoval jsem tam a taky jsem pomáhal na poli, občas přespával u nějaké anglické kamarádky a přemýšlel, jestli se mám vrátit, nebo ne. Vrátil jsem se za rodiči a za moravskou hudbou.

Během letošního vánočního času jsem přemýšlela o Nečasu…, napsala později Lucie Uhlíková, etnografka a folkloristka:

Venku byl nečas, že bys psa nevyhnal. Trápila jsem se nad prázdným papírem, okusovala tužku a přemýšlela, jak poděkovat člověku, kterého i přes značný věkový rozdíl považuji za svého blízkého přítele. Chtěla jsem napsat o tom, jak neustále žasnu nad jeho mladým duchem, jak mne inspiruje a někdy až deptá – to když si uvědomím, že občas jsem v názorech na folklorní hudbu a její využití konzervativnější než on. Pak přišel Silvestr, Nový rok a nastal normální pracovní týden. Času už na přemýšlení tolik nezbývalo. Ani jsem velice neměla chuť lámat si hlavu. Venku byl totiž zase nečas. (…) A pak jsem na to přišla. Nečas – to je taky pohoda, klid, večery u sklenky vína a dobrot, kvalitní muzika všech žánrů, příjemně plynoucí hovor, vzpomínání i plánování… prostě, snesitelná lehkost jinak těžkého bytí (…) takže vlastně Nečas je ten nejlepší čas. Prostě, můj životní vzor…

A to stačí.

Časopis Konec konců 2006/3

Jaromír Nečas, rodák z Kyjova, publicista, skladatel, zakladatel Brněnského orchestru lidových nástrojů, dramaturg a režisér strážnických a jiných slavností, nálezce a laskavý propagátor mnoha talentů, spolupracovník Hradišťanu, třiatřicet let redaktor brněnského rádia, nositel Ceny města Brna odešel 25. 7. 2015.

V únoru roku 2022 si připomínáme sto let od jeho narození.

Ladislav Vencálek

Převzato z Divadelních novin

Jaromír Nečas
Autor článku: Fotografie:
archív autora

Štítky

2023anketaarcheoskanzenarchitekturaarmádaarmáda ČRastronomiebaletbásněbásníkbibleBoskoviceBrnoČeská filharmonieČeská televizeČeské BudějoviceČeský rozhlas BrnocestováníChorvatičinohracizinciČTKCzech Press PhotodětidivadloDivadlo BarkaDivadlo Bolka PolívkyDivadlo Husa na provázkuDivadlo na OrlíDivadlo PolárkaDivadlo RadostdopravaekonomikaelektroexkurzefestivalFilharmonieFilharmonie BrnofilmfinancefolklórfotografiefotožurnalismusGlosaGrand PrixGrand Prix BrnohantechasičiHasičský záchranný sborhistorieHodonínhokejHorácká galeriehrad Veveříhrady a zámkyhudbahudba JanáčekJAMUJanáčekJanáčkova akademie múzických uměníjazzjubilantjubilantkakabaretKarel OurodaKlub LeitnerovaknihakočkykomedieKomorní opera HF JAMUkoncertkonferencekritikakvětinyléčbalidové uměníliteraturalodní dopravaLuhačoviceMagistrát města BrnaMasarykova univerzitamaso uzeninyMendelova univerzitaměstská částMěstské divadlo BrnoMládežmódamoderní technologieMoravská galerieMoravské zemské muzeummotosportMuzeum města BrnamuzikálNárodní divadlo BrnoNejvyšší soudnekrolognová výstavbaNové Město na MoravěnovinářobranaobuvochotnícioperaosobnostpamátkapamátkyPamětnícipietní aktpodcastpodnikánípoetická kavárnapoeziepolitikapotravinářstvípozvánkaPrahapřednáškapřehradaRadio ProglasRakouskorecenzeřemeslaRovnostrozhovorsamosprávasborový zpěvseniořishowškolstvíslavnostní aktsociální politikasociální problematikasociální tematikasoutěžsoutěžeŠpilberkSportstavebnictvístrojírenstvíSyndikátSyndikát na výletěSyndikát novinářů jižní Moravytechnická památkaTechnické muzeumtelevizeTip na výlettrampingučňovské školstvíUkrajinaumělecké školstvíÚstavní soudVánoceVědaveletrhyVeletrhy BrnoVelikonoceVěstonická venuševila Löw-Beervínovodní hospodářstvíVýletvýročíVysoké učení technickévýstavavýtvarné uměnívzdělávánívzpomínkazdravízdravotnictvízemědělstvíživotní prostředíZoo Brnožurnalistika