Oči moře
„Ďjó, moře! – Proč nebydlíme u moře!“ – to v Nerudově povídce Hastrman říkal pan Rybář cizincům obdivujícím krásy Prahy. Vyjádření prastaré touhy nás suchozemců po moři, jak známo, uspokojil, i když nevědomky, William Shakespeare tím, že umístil část děje své Zimní pohádky do Bohemie, tedy do Čech, země to na břehu mořském, kde se prý zdržuje hodně dravých šelem (ostatně medvěd sežere jednu z postav této pohádkové hry). Jenže Shakespearovi šlo o neurčitý mytický čas a prostor, ne o striktní zeměpis. A ve 20. století básník Nezval lká: „Ó moře, moře, život pospíchá, / ó moře, čím je ti mé hoře.“
Tím, že je nám moře odepřeno, mnohé ztrácíme. Ale můžeme po něm toužit. Můžeme k němu jezdit na dovolenou, můžeme si o něm číst, opájet se jím ve filmech, televizi, v obrazech i hudbě.
Sochy z lodních přídí
Nyní nám slavný italský spisovatel Claudio Magris (*1939) připravil skutečnou lahůdku – knihu Oči moře. Sochy z lodních přídí (v překladu Kateřiny Vinšové vydala v roce 2022 Academia v edici Europa). Je to sugestivní vyprávění o moři a plachetních lodích s galionovými figurami, tedy vyřezávanými alegorickými sochami na přídi. Ty představují většinou polozahalenou, nahou, či zcela zahalenou ženu, v menší míře pak muže – od alegorických postav, antických bohů a vojevůdců až po různé exoty a obyčejné lidi; a taky všelijaká monstra. Ba vyskytl se prý i ojedinělý případ: francouzská fregata Carmagnole měla na příďovém zobci gilotinu. Ale tento případ – jak poznamenává Magris – zůstal bez odezvy.
V románu Poslepu tento autor z Terstu konstatuje: „Miloval jsem moře víc než ženu, dokud jsem nepochopil, že je to totéž.“ Ano, smyslné tvary ženských figur fascinovaly nejen námořníky a obyvatele přístavů, ale často i samy pygmalionské tvůrce oněch figur, natožpak pozdější autory literárních, výtvarných a hudebních děl. Všechny ty dřevěné bohyně (včetně Panny Marie), Sirény, mořské panny, věštkyně, bojovnice, svůdkyně a často i realisticky zobrazené skutečné ženy, manželky či dcery sochařů, vstupovaly do hlav mužům, kteří je měli dlouhodobě na očích, a ovlivňovaly jejich osudy. Tajemné kouzlo galionových figur se stalo předmětem mnoha bájí a pověr. Magris uvádí, že v některých pověstech ty sochy obživly a přivedly ke zkáze své tvůrce nebo jiné muže. Například když se holandská loď Ďábel z Delft nevrátila z cest, přičítala se vina démonické figuře na její přídi. A za jinou prokletou lodní sochu usekli jejímu řezbáři ruce a ženu, která mu stála modelem, upálili na hranici.
Lodní socha je předurčena hledět vpřed, za obzory, k velkému vytracení na moři, píše autor.
Je „okem moře“. Ostatně se vyvinula ze skutečné kresby oka na přídi starých lodí. Podle Bible měly heraldické figury na přídi už koráby plující po Středozemním moři, posléze i plavidla antických národů. Známé jsou lodě Vikingů s příďovými hlavami draků či mořských hadů. Všeobecné použití ozdobných figur nastalo v 16. století s nástupem galeon, velkých a těžkých obchodních a válečných plavidel, dlouhých 40–70 metrů a s nosností až 1 200 tun. První pojednání o výzdobě korábů se objevilo v Anglii roku 1543, ale teprve za Jakuba I. Stuarta (1566–1625) se lodě zdobily opravdu okázale: „Krásno jako předvádění velkoleposti, a tedy moci“ (str. 116). V 19. století – v souvislosti se soumrakem plachetnic – pak nastává úpadek vyřezávaných soch na lodních přídích.
Láska k moři je i láskou ke smrti
To je výrok Thomase Manna, který měl za to, že „Tváří v tvář moři se postupně odkládají šaty a nadstavby falešné existence, všeho, co brání žít. Odevzdat se, prožívat štěstí, ztratit se v dechu světa.“
Oceány jsou přímo hřbitovem lodí a bouře zanášejí na pláže kusy vraků a soch z jejich přídí. Ty se pak stávají vítanou kořistí sběratelů a muzeí. Sbírat galionové sochy „má co dělat se smrtí – plynutí života se tak znehybní,“ píše Magris. Vášnivým sběratelem těchto soch byl například chilský básník Pablo Neruda (1804–1973), který sochy vnímal jako svoje hračky, jež ho vracely do dětství a naučily ho nefalšované poezii.
Sochy z lodních přídí bývají často záhadné, jako z jiného světa, působí až děsivě. Ale podle Magrise strašlivá není socha, nýbrž její pohled. „Nejsou to ani její oči, nýbrž to, co ty oči vidí, nicota, na niž hledí.“ A ten pohled a vhled inspiroval některé spisovatele k menším dílům či vedlejším motivům v dílech zásadních, jako Güntera Grasse „ke groteskně truchlivému příběhu Nioby, zelené figury, která přináší zkázu“. Podobně laděné prózy najdeme u Hanse Christiana Andersena (Holger Dán), u Karen Blixenové (Petr a Róza), u Nathaniela Hawthorna, v italské literatuře u Alberta Savinia, Andrey Quadraroliho a samozřejmě také u Claudia Magrise (román Poslepu).
Magris v Očích moře vydoloval z lidské paměti, zdálo by se, epizodní složku kulturních dějin, pro přímořské národy ovšem podstatnou, pro suchozemce přinejmenším zajímavou a objevnou. Tento „malý klenot slovesnosti a fantazie“ přináší podstatné poselství, vyjádřené slovy Rainera Marii Rilka z dopisu jednomu jeho překladateli: „Oživené, zažité věci, věci, jež o nás vědí, mizí a nemohou být ničím nahrazeny. Jsme možná ti poslední, kdo ještě takové věci znali. Proto neseme zodpovědnost za uchování nejen jejich památky (to by bylo nedostatečné a příliš nespolehlivé), ale i jejich lidské a larické hodnoty („larické“ ve smyslu příbytku božství).“
Magrisova kniha rozšiřuje náš soupis „věcí, jež o nás vědí“ o nečekané, ale o to krásnější předměty. Však si jich můžeme v obrazových přílohách prohlédnout na devadesát. Některé coby muzejní exponáty září restaurovanou novotou, jiné nijak nezastírají, že je ošlehaly bouře a mořská voda. V každém případě nám všechny vstoupí hluboko do paměti.
Michal Žák
