GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 33)
V nedávných únorových dnech jsme si připomněli sto let od narození Jaromíra Nečase, hudebního redaktora brněnského studia Českého rozhlasu. Tento rozhovor vznikl v čase jeho třiaosmdesátin… Rád bych jím vzpomněl starou gardu tehdejších brněnských rozhlasových tvůrců Vlastimila Pantůčka, Miroslava Skálu, Vladimíra Fuxe, Karla Tachovského, Antonína Přidala, Ladislava Kozderku, Maxe Wittmanna a všechny další…
JAKO KDYŽ SE VÍTR O MNE OPŘE
V drobné publikaci Sešlost u Nečasů píše umělecký vedoucí cimbálky Jaroslava Čecha a pracovník Klubu kultury v Uherském Hradišti Jan Maděrič: V roce 1922 zpívala Karolína Gergelová z Ludkovic: Fijalový kořeň převelice voní, švarný šohajíček NEČAS to k nám chodí, NEČAS to k nám chodí, ej, ráda ho vidím, a dyž ho uvidím, dycky sa zastydím.
Píseň pochází z Luhačovického Zálesí… Zdá se, že Jaromír Nečas má své jméno zakódováno v moravském folkloru už od okamžiku svého narození v roce 1922…
O osmdesát let později rýmuje Antonín Přidal: Nečasu, Nečasu, všeho je do času, ale ty buď přes čas, buď a hraj a těš nás, ty rozmilý Nečasu, za každého nečasu, ať jde nečas do frasa, a nechá nám Nečasa, hudebního redaktora, režiséra, cimbalistu, skladatele, folkloristu a publicistu.
A vzpomínají i sourozenci Ulrychovi: V roce 1964 se koná jedno z prvních veřejných vystoupení Hany a Petra Ulrychových. Já devatenáctiletý, Hana patnáctiletá zpíváme s nezměrnou trémou ve hře Paronautikum brněnského studentského Divadla bez tradic. Po představení za námi přichází muž, který napadá na nohu, ale pohybuje se a vůbec působí nesmírně vitálně. Představuje se jako Jaromír Nečas, redaktor brněnského rozhlasu. Se zatajeným dechem nasloucháme jeho pozvání k naší první rozhlasové nahrávce. A se zatajeným dechem pak posloucháme doma v kuchyni naše první účinkování v éteru. Pocit čítankového idealismu šedesátých let, kdy rozhlasový redaktor samozřejmě a nezištně pečuje o vše, co se jeví kulturním přínosem, nám Jaromír Nečas zosobňoval při všech setkáních od té doby až do dneška…
Sourozenci Ulrychovi vystihli na Jaromíru Nečasoví to, co dnes abys pohledal: hudební redaktor není ten, kdo objevuje skupiny a zpěváky pro komerční využití, ale pro hudbu a pro ně samé.
Od té doby uplynuly čtyři roky.
Sedíme u Jaromíra Nečase v jeho bytě nad rušnou křižovatkou ulic Údolní a Úvozu. Přes starobylá příhradová okna sem doléhá šum a všeliké kvaltování aut, autobusů a tramvají. Je to jako moderní hudba, rozumuju: Hudba všelijakých stenů, šramotů, lupanců, hudba z laptopů, hudba digitální a post-digitální. Jak se ti vlastně líbí počítačová hudba, snese srovnání se syrovou cimbálkou z Hrubé Vrbky, s klasikou velkých orchestrů, nebo aspoň s dechovkou? — ptám se.
Na to ti rád odpovím, povídá Jaromír, ale musíš chvíli počkat. Zrovna jsem od syna dostal starší počítač a ve středu jdu už do druhé hodiny základů na počítači do univerzity třetího věku. Tak až tomu přijdu na kloub, tak si zase popovídáme…
Jaromír Nečas tedy disciplinovaně chodí na školení a taky skoro každý večer na nějakou hudební nebo divadelní produkci. Stihne klasiku, cimbálku i etnohudbu.
V polovině května (píše se rok 2006) proběhla v Brně Muzejní noc. Muzea a výstavní síně zadarmo, lidí všude neurekom. S Jaromírem jsme v Etnografickém ústavu na Kobližné. Cimbálka vervně sází verbuňky a točené, housle výskají a zpěváci silnými hlasy oznamují, že se vojny ani své milé nebojí, a Jaromír povídá: Víš, že jsem v jižních Čechách potkal pepku?
To nevím, povídám.
A jaké to bylo?
Jako když vítr se o mě opře… pohnul jsem hlavou a pohnul se svět. Nalevo, napravo. Pak už nevím. Pak jsem se našel v nemocnici v Českém Krumlově. Z okna jsem viděl ten přenáramný zámek, jak se zvedá k nebi…
Chvíli dumám, jak to říct… tož: Myslíš, že moravská lidová písnička utone v tom moři hudby populární, beatové, drnčivé, podbízivé a vesměs komerční, až odejdou staří sběratelé, cimbalisté, gajdoši… a rozhlasoví redaktoři? – ptám se:
Chlapče, už František Bartoš na začátku minulého století napsal, že lidová píseň vyhyne. A podívej a poslúchaj… Ale máš pravdu, byla taková doba, v padesátých letech a mnoho let potom, kdy se v rádiu nehrálo skoro nic než dechovka a tak zvaná lidová píseň v podání byť znamenitých cimbálek. To už lidem lezlo na nervy. Rozhlas tehdy naplňoval heslo k lidu blíž, s lidem výš. Naštěstí jsme to přežili… Ale zároveň to, aspoň na Moravě, pomohlo k uchování obrovských pokladů, ke kterým se dnes zase vracejí desítky souborů, ať už tradičních, nebo těch, co čerpají inspiraci pro etnohudbu a world muziku… To už ve světě málokde najdeš. V Anglii se lidová hudba udržuje už jen na severu Skotska nebo v Irsku…
Proč jsi vlastně v roce 1947 odjel do Anglie a proč jsi tam nezůstal? V osmačtyřicátém bylo právě po smrti Jana Masaryka…
Odjel jsem tam z nešťastné lásky. Chodil jsem tady s děvčicou a tu mi přebral tehdy začínající režisér Evžen Sokolovský. V Anglii jsem měl přes celou válku sestru, její muž byl Žid a utekli tam a u nich jsem bydlel a studoval jsem tam a taky jsem pomáhal na poli, občas přespával u nějaké anglické kamarádky a přemýšlel, jestli se mám vrátit, nebo ne. Vrátil jsem se za rodiči a za moravskou hudbou.
Během letošního vánočního času jsem přemýšlela o Nečasu…, napsala později Lucie Uhlíková, etnografka a folkloristka:
Venku byl nečas, že bys psa nevyhnal. Trápila jsem se nad prázdným papírem, okusovala tužku a přemýšlela, jak poděkovat člověku, kterého i přes značný věkový rozdíl považuji za svého blízkého přítele. Chtěla jsem napsat o tom, jak neustále žasnu nad jeho mladým duchem, jak mne inspiruje a někdy až deptá – to když si uvědomím, že občas jsem v názorech na folklorní hudbu a její využití konzervativnější než on. Pak přišel Silvestr, Nový rok a nastal normální pracovní týden. Času už na přemýšlení tolik nezbývalo. Ani jsem velice neměla chuť lámat si hlavu. Venku byl totiž zase nečas. (…) A pak jsem na to přišla. Nečas – to je taky pohoda, klid, večery u sklenky vína a dobrot, kvalitní muzika všech žánrů, příjemně plynoucí hovor, vzpomínání i plánování… prostě, snesitelná lehkost jinak těžkého bytí (…) takže vlastně Nečas je ten nejlepší čas. Prostě, můj životní vzor…
A to stačí.
Časopis Konec konců 2006/3
Jaromír Nečas, rodák z Kyjova, publicista, skladatel, zakladatel Brněnského orchestru lidových nástrojů, dramaturg a režisér strážnických a jiných slavností, nálezce a laskavý propagátor mnoha talentů, spolupracovník Hradišťanu, třiatřicet let redaktor brněnského rádia, nositel Ceny města Brna odešel 25. 7. 2015.
V únoru roku 2022 si připomínáme sto let od jeho narození.
Ladislav Vencálek
Převzato z Divadelních novin
