Ať žije fotbal a Zbrojovka!
Proč mám Brno rád (6) – pokračování seriálu Pavla Hály
Miluji fotbal. Jako dospívající chlapec jsem začal fotbal hrát v mých rodných Letonicích.
Nastoupil jsem do dorosteneckého družstva, tehdy jsme hráli krajskou soutěž.
Hrával jsem na pozici pravého záložníka. V té době se hrávalo systémem 4- 2- 4.
Naběhal jsem na hřišti mnoho kilometrů. Trenér byl se mnou vždy spokojen a měl jsem vždy pravidelné místo v sestavě. Abych měl dobrou kondici, běhával jsem každý den po kopcích kolem mé rodné vesnice průměrně 4-5 km. Také když jsme jezdili pravidelně do vyškovské nemocnice na sportovní prohlídku, měl jsem vždy hodnocení II, ze čtyř.
Byly to nádherné časy spojené s láskou ke sportu, která mne provází celý můj život.
Mezi památné zápasy, kterých jsem se mohl zúčastnit jako hráč dorosteneckého mužstva, byl náš zápas s rezervou Králova Pole v Brně. Pamatuji se, že náš zápas se hrál na „ škváře“ někde poblíž hlavního travnatého hřiště, na Srbské, na kterém hrávalo v té době Divizní soutěž A mužstvo dospělých, Králova Pole. Se závistí a velkým obdivem jsme se dívali na nádherné velké hřiště se zelenou trávou a na chvíli zadoufali, že se naše utkání odehraje tam. Ta naděje nám však trvala jen chvíli. Hráli jsme na „škváře“ ( na hřišti se škvárovým podkladem) poblíž hlavního stadionu. Za deště, a odnesl jsem si domů stejně jako i moji tehdejší spoluhráči, nejeden kamínek v koleně po pádu na zem! Ale pro nás kluky z vesnice byl nejdůležitější konečný výsledek. Z Brna jsme si odváželi bod, za remízu 3:3. S brněnským druhým největším velkoklubem. Sehrál jsem hodně podobných zápasů s jinými mužstvy, v rámci Krajské soutěže pro mládež, která byla tehdy nejvyšší kategorií pro dorostence. Ale na tenhle zápas a jeho výsledek i po mnoha desetiletích nezapomenu. Krajská soutěž byla rozdělena do skupin. Utkávali jsme ses dorostenci Prštic, Moravského Krumlova, Žabčic, a s dalšími kluby v rámci jižní Moravy. Také s rezervami větších klubů, jako byly Bučovice nebo Slavkov a s D týmem Zbrojovky. K samotným zápasům tehda patřila i krásná vyjížďka z obce. Na zápasy jsme jezdili pronajatými linkovými autobusy. Krásně zážitky, na které se nezapomíná.
Pak jsem musel jako většina mladých mužů narukovat na vojnu.
V dobách když jsem sloužil, naši dorostenci sehráli dva památné zápasy se Zbrojovkou Brno D.
Je mi líto, že jsem nemohl být tehdy u toho. Naši dorostenci v té době dostali v jednom ze svých zápasů v krajské soutěži možnost utkat se se Zbrojovkou D na jejím domácím hřišti
„za Lužánkami“. Tedy na tom samém, na kterém ligová Zbrojovka hrála své prvoligové zápasy.
Byl to předzápas před památným ligovým utkáním se Slávií Praha. V předzápase naši dorostenci mohli nastoupit k samotnému zápasu, před třicetitisícovou návštěvou. Je mi moc líto, že jsem tuto možnost zahrát si na ligovém stadionu a před tak velkou návštěvou nemohl prožít na vlastní kůži.
Z vyprávění tehdejších našich mladých hráčů vím, že to byl nejen zážitek pro ně, ale i pro vedení klubu. Naši se tam představili ve všech možných funkcích, trenér, asistent, lékař, masér, kustod, vedoucí družstva a kdoví, jakou funkci by si ještě vymysleli, jen aby mohli usednout na lavičku hostů, na které sedávali špičkoví trenéři ligových mužstev.
Zápas pro nás skončil debaklem snad 0: 9, ale v té době Zbrojovka Brno na fotbalových hřištích po celé České republice prostě mládežnickému fotbalu kralovala. Trenérem A mužstva dorostu byl tehdy pověstný trenér František Harašta. Výsledky zápasů pro Zbrojovku jednoznačně vyznívaly s nulou na konci konta soupeře, a Zbrojovka vyhrávala často dvouciferným výsledkem a stala se mnohonásobným mistrem České národní ligy.
V dobách, kdy takto vyhrávala, jsem začal poprvé více sledovat výsledky zápasů Áčka Zbrojovky .
A jak je výše popsáno, měl jsem trochu smůly, když naše dorostence nalosovali do naší skupiny rezervu Zbrojovky D a nemohl jsem si proti nim zahrát. Pro nás kluky tehdy hrát na slavném stadionu za Lužánkami v Brně znamenalo něco jako si dnes dospělí hráči chtějí zahrát na mistrovství světa.
Zbrojovka a město Brno byly pro kluky nedostižitelné.
Po mém návratu z vojny se má láska k fotbalu ještě víc prohloubila. Začal jsem sám trénovat naše dorostence. Fotbal a trénování mě opravdu uchvátily a získaly si navždy mé srdce.
V té době jsem se rozhodl poprvé získat trenérské oprávnění.
Trenérský kurs a závěrečné zkoušky se konaly na hřišti blízko Tišnova, pod Květnicí …
a přálo nám i počasí. Nikdy nezapomenu na osobní setkání s „panem trenérem“ Františkem Haraštou, který byl předsedou zkušební komise, spolu s panem Bendou z Moravské Slávie Brno. Jako krajský fotbalový metodik a uznávaný expert na mládež byl ČSTV často delegován na tato víkendová soustředění a kurzy pod Květnicí, kde přednášel teorii i praxi začínajícím trenérům z celého okresu Brno-venkov. Po úspěšném složení zkoušek, jsem získal oprávnění trenéra 4.třídy.
Když jsem se po návratu z kursu vrátil domů, šel jsem se hned podívat k nám na hřiště, kluci mi udělali radost a oslavili spolu se mnou získání trenérské licence vítězstvím.
Má láska k Zbrojovce se postupně ještě více prohloubila.
S kamarádem jsme chodívali za Lužánky na každý domácí zápas. Na stání, jak jinak, proti tribuně. Někdy i za brankou po pravé straně hlavní tribuny. Prožili jsme chvíle napětí, radosti, vzrušení, vzpomínek na krásné góly, jako praví fotbaloví fandové.
Měl jsem štěstí na ročníky, kdy Zbrojovku trénoval Masopust a asistenta mu tehdy dělal i v památném roce 1978, jak jinak František Harašta. V tomto roce tehdy ještě celostátní československé ligy se stala mistrem republiky.
Byl jsem i na památném posledním zápase na domácím hřišti za Lužánkami, kde měla Zbrojovka Brno sehrát rozhodující zápas o titul s Duklou Praha v čele s Nehodou.
Vzpomínám na celé utkání, na prostory před vstupem, ze strany silnice, která je dnes klíčovou čtyřproudovou komunikací (navazující od křižovatky s ulicí Drobného), a stoupá podél dnes chátrajícího fotbalového stadionu Zbrojovky severním směrem.
I ty další rizikové prostory před hlavní tribunou a na samotném stadionu byly velmi silně zabezpečeny policií a pořadatelskou služnou, aby nemohlo dojít k nějaké mimořádné situaci.
Byl jsem na tomto památném utkání spolu s kamarádem a s dalšími 52 tisíci diváky. V té době už to bylo spíše prestižní utkání. Zbrojovka Brno si mistrovský titul zajistila již
v předposledním zápase vítězstvím nad Spartakem Trnava v Trnavě.
Stáli jsme tehdy vysoko na stadionu až vedle „ hodin“. Nezapomenutelný zážitek dívat se na přeplněný stadion, kde jsme skandovali, mistři, mistři. Byli jsme doslova nalepeni jeden na druhého. Není mi známé, jestli se někdy tato mnohatisícová návštěvnost ještě kdy na ligovém utkání (a to platí i pro dnešní dobu) zopakovala. Zážitek z této neopakovatelné atmosféry si ponesu až do konce svého života, i když musím přiznat, že detaily se z mé hlavy již postupně vytrácejí. Mohu se však ještě dnes osobně potkávat s tehdy mistrovskými hráči Zbrojovky jako jsou Karel Jarůšek, (později jednu dobu i předseda představenstva Zbrojovky), s Janečkou, Mazurou (jednu dobu také trenérem Zbrojovky). Mezi ty, kteří mi utkvěli v paměti, byl brankář Hron v brance (setkal jsem se s ním nedávno před stadionem na Srbské, kde teď Zbrojovka našla svůj druhý domov). I po desítkách let jsem ho poznal, podal mu ruku a on mně, odpověděl na pozdrav a řekli jsme si pár vzájemně povzbudivých slov. U něho jako by se čas zastavil. A dovedu si představit, že i on tehdy patřil mezi významné hráče, kteří v té době utvářeli kabinu. Jarůšek, Kotásek, Kopenec, Pešice, útočníci Janečka, Svoboda, Kroupa, stoper Václavíček, a pravý obránce Klimeš, který byl známý svou nekompromisností a útočníci hostů, měli před ním vždy respekt. Často vzpomeneme při diskusích s fanoušky v tramvajích na pozdější další hvězdy brněnského fotbalu; Kukletu, Dostálka, Švancaru, rychlíka Bestu a blikanec Řepky, který ho stál stopku na mnoho zápasů a další hráče, které tu nemohu všechny vyjmenovat.
Všichni odváděli výbornou práci a sedli si jako kolektiv; parta, která chtěla 1. ligu vyhrát, tito mně asi zůstali nejvíce v paměti.
Nikdo z nás fanoušků nezapomeneme na nádherné chvíle, plné adrenalinu, když jsme stáli v řadách na zakoupení vstupenek, v prostoru naproti dnes čtyřproudé ulice na Lesnou.
U mnoha prodejních stánků, (budek) jsme stáli v řadách, domlouvali si, kde je méně zájemců, abychom si mohli koupit vstupenky a dostat se včas na zápas. My fanoušci natěšení, že už tam v centru fotbalového dění jsme, jsme při koupi vstupenek prožívali tu nezapomenutelnou atmosféru před samotným zápasem. Kupovali si slámky (zakroucené tenké tyčky z těsta, hodně solené, tehdy se jich také hodně prodávalo po hospodách k pivu) a těšili se „až tam budeme“. Kdo nebyl na tomto stadionu, nekupoval si vstupenky a díval se na fotbalové zápasy jen v televizi, nikdy nemůže pochopit ten silný zážitek, když jste vystoupili na tribuny a běhal nám mráz po zádech. Ať již na tu hlavní se střechou nebo jako my naproti, na betonové stupně. Zážitek, když celý stadion křičel gól, gól po vstřelené brance domácích, (Zbrojovky). Atmosféra neopakovatelná. To vám potvrdí fanoušek. A po zápase, když jsme samozřejmě museli zápas pořádně „okomentovat v šalině“. I to k fotbalu nezbytně patří.
Prožil jsem za Lužánkami opravdu nejkrásnější chvíle, neodlučitelně spojené s fotbalovou Zbrojovkou a mým mládím.
A nejsem sám, vždyť víte, že je mnoho fanoušků z té doby, kteří chodíme na Srbskou, ale potají si přejeme vrátit se za Lužánky na větší stadion.
Mnoho krásných zápasů, výher, remíz, ale i porážek (těch nebylo v té době, kdy byla Zbrojovka na vrcholu mnoho) napětí, emocí, adrenalinu zůstalo a zůstane navždy v paměti.
Čas byl, je a bude vždy neúprosný a to se začalo týkat i stadionu za Lužánkami.
Zbrojovka našla proto své další působiště, svůj druhý domov, na městském stadionu na Srbské. Ironií osudu jsem se mohl proto vrátit po desítkách let na místo, které jsem kdysi obdivoval jako fotbalový dorostenec a nikdy jsem tehdy netušil, že se sem jednou vrátím.
Teď už jako stálý a věrný fanoušek Zbrojovky. Ten nejvýznamnější a nejkrásnější zápas, při umělém osvětlení, kdy Zbrojovka v domácím infarktovém drama před 12 tisíci diváky vyhrála s francouzským EA Guingampem v poháru Intertoto (4:2 po prodloužení). Pod tehdejším trenérem Večeřou. To je zápas, kde padlo šest branek! Brno prohrávalo už 0:2, ale fantastickým obratem srovnalo na 2:2 a v prodloužení dalo další dva góly. Po venkovní prohře 1:2 dokázalo Brno doma před 12 000 diváky předvést fantastický obrat a zvítězit 4:2.
V semifinále narazilo na FC Villarreal ze Španělska. První zápas na stadionu Srbská skončil nadějnou remízou 1:1, v odvetě ve Španělsku však Brno podlehlo 0:2. Proti Zbrojovce tehdy nastoupily světové hvězdy jako Pepe Reina, mistr Evropy Marcos Senna či argentinský střelec Sonny Anderson. Nezapomenu. Od té doby miluji zápasy Zbrojovky při umělém osvětlení.
Mezi trenéry, kteří mně a nejen mně také zůstali v paměti a trénovali Zbrojovku již na Srbské,
bude navždy Petr Uličný „John“. Nikdy nezapomeneme. A když po létech zavítal sem tam na domácí zápas Zbrojovky, dočkal se vždy ovací. Trenér Petr Uličný dosáhl se Zbrojovkou Brno největšího úspěchu v sezoně 1994/1995, kdy tým dovedl k 3. místu v nejvyšší domácí soutěži.
Později, zejména v poslední době, se však výkony Zbrojovky měnily jako na houpačce. Důsledkem toho byl sestup a Zbrojovka se načas stala druholigovým klubem. Ale ani to, nás věrné fanoušky, od návštěv na tomto stadionu neodradilo. I tehdy, když v předminulém ročníku to se Zbrojovkou vypadalo až tak zle, že hrozil reálný sestup do Moravské fotbalové ligy.
Na poslední chvíli přišla záchrana v podobě trenéra Svědíka, který účast Zbrojovky ve 2. lize
zachránil.
Uplynulý ročník se po příchodu nového majitele, sportovního ředitele, trenéra Svědíka, jeho asistentů, nového realizačního týmu nesl ve znamení naplnění cíle, kterým byl návrat do 1. ligy. Zbrojovka cíl splnila, vyhrála 2. ligu a postoupila do první ligy z prvního místa.
Vykoupen obětavou hrou všech hráčů, podpořenou dobrou obranou a výborným útokem.
V loňském uplynulém ročníku se sešlo ve Zbrojovce mnoho výborných hráčů. Výborně doplněné i díky spolupráci sportovního ředitele, s trenérem, a jeho asistenty. Mimochodem, víte, že jeho asistent Saňák je také pohodovým člověkem? I s ním jsem se setkal před stadionem na Srbské zblízka. Usměvavý pohodář, s plnovousem, kde pak ty jeho emoce ze zápasů. Fotbalisté, kteří splňovali představy mužstva, které bude bojovat o postup do první ligy. Svůj cíl všichni splnili a 2. ligu vyhráli. 1. místo:FC Zbrojovka Brno – 76 bodů (24 výher, 4 remízy, 2 prohry, skóre 62:22) s obrovským náskokem 23 bodů před druhým týmem FC SILON Táborsko.
Trenér Svědík spolu se sportovním ředitelem a celým realizačním týmem před nadcházející sezónou kádr doplnili podle svých nejlepších představ. Představ, aby Zbrojovka hrála i v 1. lize důstojnou roli. Hlavního trenéra Svědíka jsem dosud ještě osobně nepotkal. Ale nevěřím na náhody, věřím, že až přijde ten správný čas, pan Svědík si na mne pár minut najde, abych s ním mohl udělat rozhovor.
My všichni, především fanoušci, ale i my sportovní novináři, se těšíme na mistrovské zápasy s nejslavnějšími kluby 1.ligy. Už ten první, který začala Zbrojovka na domácím hřiště v sobotu 25. července, patřil mezi ty nejlepší, nejvybičovanější, nejvypjatější zápasy plných adrenalinu.
Zbrojovka hostila fotbalovou Spartu Praha. Nádherná divácká kulisa, téměř vyprodáno, 9500 diváků a vynikající výkon Zbrojovky. Porazila Spartu Praha na domácím hřišti 3:1.
V loňském roce jsem si obnovil trenérskou licenci C. Tajně doufám, že se zase někdy stanu asistentem nebo trenérem fotbalového mužstva. Nebo se přidám k fotbalové Akademii Zbrojovky a začnu pro ni pracovat, jako skaut a vyhledávat fotbalové talenty.
Miluji Brno, nesmírně, miluji Zbrojovku, miluji fotbal. Miluji sport, protože dokáže posouvat hranice lidských sil. Vytvářet nezapomenutelné zážitky, které nám i mně osobně fotbal a sport přináší.
I proto všechno, a že mohu být u toho, mám Brno nesmírně rád.
