BIODIGITAL
Rozumování nad nenápadnou výstavkou v Brně, na ulici Lidické…
„V kódech DNA všech živých organismů na Zemi se objevují opakující se sekvence, to předpokládá praexistenci společného živého předka, kterému se říká LUCA. Last Universal Common Ancestor neboli Poslední universální společný předek používal již DNA kód k přenosu informací. Také my bychom mohli v budoucnu přejít na uchovávání digitálních informací pomocí syntetické DNA, protože tato technologie je levnější a ekologičtější, než současná digitální úložiště…,“ pronesla před několika dny na Lidické ulici, poblíž redakce rádia Proglas, u výlohy, za níž sídlí Galerie Umakart (a nabízí se pronájem těchto prostor) odborná asistentka katedry výtvarné výchovy Pedagogické fakulty Masarykovy university Jana P. Francová. A za nenápadnou výlohou rozkvétají tvary podobné dívčí hlavě a paprsky ji prolínají a barvy fosfo či flouro fosvo rují (i když s racionální chemií nemají nic společného). „Inspirací byla mi panenka z květin, kterou vytvořila moje dcera Mia,“ říká P. Francová u něžně barevných projekcí… A my abychom se ptali, co chtěla autorka tímto dílkem z rodu site specifik, tedy dílem vytvořeným jen pro toto místo a tento čas, říct…
Nu, jak naznačuje úvodní odstavec tohoto povídání, autorka míní, že tak jako kdysi vzniklo něco z ničeho, tak to něco má společného předka, společnou DNA, nikoli jako shluk atomů a molekul, ale jako prvotní nehmotný element, KÓD, který slouží k přenosu informací… A ten KÓD je společný všemu živému… A někteří míní, že i neživému…
Avšak dost pošetilých úvah, vždyť odpověď na tyto a podobné otázky po staletí hledá nejen filosofie nebo biologie, i všechna náboženství, a taky umění, nejen ono klasické, štětečkem a notou, ale i po novu. A tak se na nás řítí umění algoritmické, telematické, imerzní či softwarové, obohacováni jsme o umění net artu, o rozšířenou realitu, game art, hacktivismus, umění biontu nebo videomapping… Z čehož nejbližší mi je videomapping, promítání čehokoli na budovy, a vítám i laserová show, kterými rozumnější města nahrazují ohňostroje.
Možná by bylo vhodné zmíněné pojmy rozvést, ale to neudělám, ani bych to neuměl. Jedno je ale jisté, moderní technologie proměňují výtvarné umění. Můžeme se ovšem přít, zda famózní obraz namalovaný umělou inteligencí je uměním, nebo ne, my ale zůstaňme u počínání člověka a o tom hovoří nejen nenápadná výstavka Jany P. Francové na Lidické ulici, ale i její kniha Navigátor. Úvod do umění nových médií. Autorka, jež je samatvůrkyní instalací, performancí či videomappingů, učí na katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty MU, kde také organizuje projekce studentských videí. Kniha mapuje nejen současné projevy umění, pátrá i po jejich prehistorii, takže kupříkladu předchůdce československého videoartu může být, podle autorky, rozpoznán už v rámci světové výstavy Expo 1958 ve filmové technologii projektů Laterny magiky, coby specifické kombinaci performance, divadla a filmu. A nepochybně sem patří i zásadní role Woodyho (Slávka) Vašulky, rodáka ze Slatiny, tvůrce videoartu, který jeho základy položil v tvůrčím kvasu undergroundového umění šedesátých a sedmdesátých let v Americe, a o němž se vše dozvíte v brněnském Domě umění, kde najdete speciální Vašulkovu kitchen, kuchyni, jak nazývali své prostory ztracenci a géniové newyorské bohémy při bourání kapitalismu a hledání nových směrů v umění…
