Břevno v oku
Brzy už to bude 1 950 let, co padla poslední bašta židovského protiřímského odporu, pevnost Masada (74 n. l.). Tím skončila 1. židovská válka proti císaři Vespasianovi, o níž vydal (asi roku 75) svědectví pořímštěný Žid Josephus Flavius v knize Válka židovská. A někdy v období let 75–85 n. l. na území Antiochie v římské provincii Sýrii, severně od rozbouřené provincie Judey, vznikla první kniha Nového zákona, tzv. Evangelium podle Matouše. Hlavní náplň tohoto evangelia je samozřejmě totožná s ostatními třemi evangelii: vylíčení života a skutků Ježíše Krista. Ale najdeme tu spoustu krásných pasáží a rčení, jež vešla do povědomí křesťanského lidu a do jeho kultivované mluvy. Jedno z nejznámějších rčení je „Kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna necítíš?“ (Matouš 7, 3). Je to upozornění na slepotu k vlastním chybám.
Protiklad mrva – břevno
je upřesněn v novočeském překladu této pasáže z Matoušova evangelia: „Proč vidíš třísku v oku svého bratra, ale trámu ve vlastním oku si nevšímáš?“ Mrva (14. st.) znamenala staročesky tříska, pleva; pojem vznikl z indoevropského merh- (drobet, třít) a označoval rozdrobené zbytky slámy. V nové češtině mrva nabyla významu hnůj, hnojivo.
Břevno (14. st.) je synonymem pro trám (14. st.). První výraz vznikl z praslovanského brьvь, což byl otesaný kmen položený přes vodu jako lávka; v bibli se mluví o břevnech kříže, ve sportu o horní tyči branky či odrazovém břevnu v atletice. Trámem je otesaný kmen, trámek, trámec. Výraz byl přejat ze staré němčiny, kde tram/dram označoval příčný trámek či příčku žebříku.
Z výroku o přehlížení vlastních chyb pak vzniklo i rčení „břevno z drásty činiti“, tj. dělat z komára velblouda čili značně přehánět. Původ lze nalézt v Kristově výroku „Vůdcové slepí, kteříž cedíte komára, velblouda pak požíráte“ (Matouš 23, 24). Drásta ve staré češtině byl jiný výraz pro třísku, pro to, co zbude po drásání, ale mohlo to být i označení pro stéblo, smetí, mrvu, suk, skvrnu, kaz; v bibli se píše o chrámové drástě čili nářadí, náčiní.
Metaforickým protikladem třísky a břevna je tu (malý) komár a (velký) velbloud. Ten byl pro naše předky ztělesněním velikého zvířete. A protože s velikými exotickými zvířaty neměli osobní zkušenost, přejímali zmateně i jejich názvy. Velbloud (14. st.) vznikl z praslovanského vъlbǫdъ přejatého z gótského ulbandus, a to z latinského elephantus a řeckého eléphas, což ovšem znamenalo – slon.
Exemplární příklad „břevna v oku“
najdeme v Homérově Odysseji (konec 8. st. př. n. l.). V její deváté části se líčí dobrodružství v zemi zlých obrů Kyklópů, kteří měli oko uprostřed čela, což bylo znakem jejich nelidské povahy a mdlého rozumu. Odysseus a jeho druhové měli potíže s lidožravým Polyfémem, který je uvěznil ve své jeskyni a postupně je pojídal, takže jim nezbylo, než ho oslepit, aby mu mohli uprchnout. Odysseus uťal kus z Polyfémova velikého kyje z olivy, naostřil ho a hrot rozpálil na žhoucím ohni. Hrot pak společně vrazili opilému obrovi do oka a Odysseus „shora se opřev dřevem točil, jak by vrtal stožár nebozezem“. V překladu Rudolfa Mertlíka je zhoubným nástrojem naostřený kyj – české slovo ze 14. st., z praslovanského kyjь, což souvisí se slovesem kovati (původně šlo o kovanou tyč). Vladimír Šrámek ve starším překladu použil výraz peň (14. st.), z praslovanského pьnь, což souvisí s řeckým pinax (prkno, deska, břevno); je to starší označení pro kmen, ale původně název patřil dolní části lodního stěžně.
Metaforické břevno v oku bral ovšem starověk i středověk zcela nemetaforicky: zbavování zraku patřilo k vrcholným projevům mučení například nevítaných panovníků či uchazečů o trůn, u nás třeba velkomoravského knížete Rastislava, Přemyslovců Boleslava III. a jeho syna Jaromíra. Oslepení významného muže bylo zároveň bráno jako znak odejmutí jeho moci a síly; příkladem je starozákonní silák Samson, zrazený Dalilou a oslepený Filištíny (Pelištejci).
Božské oko (už bez břevna) jako symbol světla
se prosadilo i v sakrální architektuře: nad vchodem do kostela bývalo malé okno, které se v průběhu věků zvětšovalo, až se z něho vyvinula gotická růžice – rozeta (19. st., z francouzského rosette, od rose z latinského rosa, tj. růže). Je to velké kruhové barevné okno na západním průčelí katedrál, případně v čele jejich příčných lodí. Symbolizuje jak kruh coby dokonalost a jednotu v mnohosti, tak zároveň i slunce, a tedy Krista, který (dle Jana, 8, 12) prohlásil: „Já jsem světlo světa. Kdož mne následuje, nebude choditi v temnotách, ale bude míti světlo života“ (věčného). Celá složitá, přísně geometrická stavba rozety včetně barev vystihuje podstatu světa a zároveň rozjasňuje oko věřícího. Neboť jak praví (opět) Matouš (6, 23): „Je-li tvé oko jasné, bude celé tvé tělo osvíceno; je-li však tvé oko špatné, bude i celé tvé tělo ve tmě.“
