Brněnská opera udivující, skvělá a inspirující
Dalibor i Rusalka zaujali neobvyklým režijním pojetím
V krátké době již podruhé se stala opera Národního divadla Brno středem zájmu odborné kritiky, také milovníků a příznivců tohoto žánru. V pátek 2. února to byl slavný Smetanův Dalibor, jehož britsko-polský divadelní a operní režisér David Pountney pojal jako „extrémně politickou operu“. V rozhovoru pro časopis Opera+ říká o Daliborovi: „Pro jednoho terorista je pro druhého bojovník za svobodu“. Pountneyho Dalibor je zcela jiný, než jsme byli dosud zvyklí vídat. Reakce zvláště diváků nebyly vždy příznivé, nicméně po hudební stránce skvost, po režijní rozhodně pozoruhodnost.
Také nové uvedení Rusalky na scéně Janáčkova divadla budí značnou pozornost, především pro nové režijní pojetí.
Režisér a v tomto případě i scénograf David Radok vytvořil inscenaci deváté opery Antonína Dvořáka bez přírodní zeleně, dokonce i Vodník má tmavý, nikoli zelený plášť. Kdo si nepřečetl před návštěvou divadla, že tentokrát neuslyší a neuvidí mj. komické duo Kuchtík – Hajný, musel být překvapen hned po otevření opony. Na scéně je sice rákosovitá trsť, ale hnědá, suchá. V původní „lyrické pohádce“ označené tak i libretistou Jaroslavem Kvapilem se ocitáme bez romantiky. Režisér pojal příběh Rusalky v její syrovosti. Odborná kritika toto pojetí přijímá a oceňuje. Ostatně recenzí se objevilo po premiéře v pátek 5. dubna více, dovolil jsem si vybrat z některých nejzajímavější citáty.
„Vivisekce Rusalka. Velká očekávání často provázejí velké karamboly, naše iluze často ústí do tragických deziluzí. Platí to v životě lidském a tuto tezi lze také jasně demonstrovat na osudu slavné Dvořákovy vodní žínky. Včerejší Radokova inscenace opery Rusalka to skvěle uplatnila a navrch moje velká očekávání násobně předčila. Nečeká vás žádná ucintaná romantická pohádka, ale strhující a působivý vhled do našeho podvědomí. Radok jako mistrný scénograf uviděl vodní svět i zámek jako jedinou cimru, v níž se otevírají mnohé dveře a okna (našich tužeb, představ a přání), aby všechny tyto brány a vchody zůstaly následně přivřené, zabouchnuté či nadobro zatažené.“ Luboš Mareček na facebooku v sobotu 6. dubna. Své postřehy i celé recenze píše obvykle hned na druhý den. Přispívá do odborných divadelních časopisů, věnuje se více činohře.
Radmila Hrdinová napsala v neděli 7. dubna pro Novinky, vyšlo i v Právu: „Po pražském Národním divadle přišlo i brněnské Národní divadlo s novou inscenací Dvořákovy Rusalky. A to v nastudování šéfdirigenta Marka Ivanoviče a režiséra Davida Radoka, kteří mají na kontě již řadu vynikajících inscenací. Rusalka není výjimkou. Oba se soustředili cele na příběh Rusalky, která vynaloží veškerou odvahu na splnění svého snu o lidském světě plném lásky, ale najde v něm jen povrchnost a cynismus. Sama není s to stát se plně člověkem. Vrací se zlomená zkušeností, která ji zbavila nevinnosti nejen tělesné, ale i duševní. A toto poznání je jejím prokletím. Kdo čeká idylickou pohádku, bude zklamán. Ale většina pohádek je přece velmi krutých. A právě takovou krutou pohádku Radokova inscenace vypráví.“
Ve stejný den se objevila recenze hudební kritičky Karly Hofmannové v Klasika Plus.cz: „Nová inscenace Rusalky a na scéně Janáčkovy opery především není pohádkou pro děti. Což je možná škoda, ale je dobré vědět, než se na ni divák vypraví, že jde o podívanou velmi deprimující. Režisér David Radok odvedl precizní a obdivuhodnou psychologickou práci a dokázal z operních pěvců, především Rusalky a Prince, udělat opravdové herce, se kterými uskutečnil skutečné psychologické sondy do duše. Tomuto přístupu se nevyhnuli ani představitelé Vodníka, Ježibaby či Cizí kněžny, a dokonce ani lesních žínek. Inscenace doznala také oproti dosavadním podobám libreta Jaroslava Kvapila zásadních změn a režisér vypreparoval všechny odlehčující prvky. Čeká-li někdo na kultovní árii Ježibaby Čurymury fuk… nebo na komické duo Hajný + Kuchtík (či někdy Kuchtička), nedočká se, bylo škrtnuto zcela. Dokonce chybí i závěrečné osudové zvolání Vodníka ,Nadarmo v loktech zemře ti, marny jsou všechny oběti…´, což je možná škoda, ale režie má jiný názor…“
A opět Radmila Hrdinová: „Zbývá jen Rusalka, vyrvaná životu v hlubokou samotu, jíž pomoci nedokáže už nikdo, ani Vodník s Ježibabou, kteří mají nejspíš za sebou podobnou zkušenost. Inscenace je zasazena do modravého pokoje s vysokými okny a náznaky rákosí. Má v sobě harmonii a krásu, ale po Rusalčině návratu je z něj jen prázdný prostor s kalužemi… Není tesknější scény než trio lesních žínek opěvujících krásy, kterých Rusalka pozbyla. A ona sama trčí uprostřed nich jako nepříjemný znepokojující fakt. Okna i dveře se postupně zavírají, svět zůstal kdesi daleko, ten skutečný i pohádkový, a Rusalka stojí sama v potemnělé hrobce, živa ani mrtva, žena ani víla. Inscenace je o touze, zklamání, samotě, ale také o erotice prostupující světem všech bytostí.“
Pro někoho je Radokovo pojetí zajímavým přínosem k vnímání Rusalky (pomíjíme extravagance, kdy se Rusalka mění v prostitutku, bydlí v paneláku a podobně. U Radoka je snad jedinou „výstředností“ Ježibaba coby chvilku uklízečka a také malé akvárium, v němž si Rusalka namočí dlaně). Jiný lituje absenci pohádkového ladění.
Hudební kritička Anna Šerých zveřejnila ve středu 9. dubna v Opeře+: „Kéž by důmyslný, detailně kreativní režisér David Radok našel jednou chuť a odvahu ztvárnit Dvořákovu Rusalku, náš milovaný klenot, též v originálním skladatelově zadání – pohádkově a naplno.“
Všichni kritici vysoce hodnotí výkony pěvců. Rusalku ztvárňuje Jana Šrejma Kačírková, Prince Peter Berger, jenž vytváří i titulní postavu opery Dalibor. Skvělým Vodníkem je Jan Šťáva, Cizí kněžnu přivádí na scénu Eliška Gattringerová. Ježibabu představuje Václava Krejčí Housková a tři žínky zpívají a v choreografii Andrey Miltnerové tančí Doubravka Součková, Ivana Pavlů a Monika Jägerová. Slyšíme též Tadeáše Hozu za scénou coby Lovce. Nejpodrobněji hodnotí pěvce Karla Hofmannová. K vysoké úrovni inscenace přispívá rovněž světelný design Přemysla Jandy. Scéně odpovídají i kostýmy Zuzany Ježkové. Rusalka má na sobě stejnou dlouhou tuniku jako měla její první představitelka Růžena Maturová v roce 1900 na jevišti Národního divadla.
