Čekání na… Poetický i ironický vhled do minulosti k otazníku budoucnosti
Malé divadelní scény a komorní představení nemívají zpravidla velkou publicitu. Nejdřív se dozví okruh přátel, příznivců, známých. Když je něco dobré, rychle se však roznese. To je pak nevelký prostor zaplněn, někdy doslova napěchován. Taková představení dýchají specifickou atmosférou. Když se kvalitní originální představení změní v celou šňůru, je nabito permanentně. Pamětník nutně vzpomene slavnou éru Provázků v doslova našlapaném Domě umění. Při sestupu schody do podzemí Domu pánů z Fanálu, sklepní scény Centra experimentálního divadla, užívaného nyní především Provázky, nutně se vynoří vzpomínka na výborné Divadlo U stolu a principála Františka Derflera.
11. května 2023 se zde konalo představení Čekání na… a Setkání. Počet teček za názvem prvé části, ve skutečnosti převyšuje zde symbolické tři. Na plakátku je jich tolik, kolik jeho rozměr umožňuje. Snad to množství teček má potěšit oko i ducha, že ono čekání bude snad delší.
Inscenaci s dvojicí aktérů Zojou Mikotovou a Antonínem Novotným přibližuje text: Člověk celý život na něco čeká, až budu velký, na vánoční dárky, až půjdu do školy, první schůzku, či první výplatu, na, na, na, na, ale jistota je jediná. „Sestřička smrt“, jak říká sv. František. Záleží jenom na nás, jak se s tím vším vypořádáme. Je to groteska? Je to groteska k popukání. Zvlášť, když nám Daniil Charms řekne „Buď věčnost, a nebo ne-věčnost, skoro věčnost neexistuje.“ A tak zbývá jen „Čekání na…
„Nonverbální představení s prvky pantomimy“, jak plakátek přibližuje, Z. Mikotová upřesňuje: „pohybové etudy s nádechem absurdity a snad i poezie…“ Přesto bych řekl, že ve sledu etud, jistě poetických, současně vtipných i ironizujících převažuje spíš motiv rozvzpomínání na zmizelý čas, víc jako ono čekání na, i když ani ono nechybí. Divák má možnost sledovat a vnímat etudy, někdy až groteskních dějů, z nichž prosakuje vůně nostalgie, ale i humorného, pozitivně tak přebíjejícího ono fatální čekání. Že aktéry jsou žena a muž, samo napovídá, že krátké, zpravidla vypointované etudy přibližují partnerské situace, oslovující však obecnou blízkostí a srozumitelností. V dominantní roli zde žena a tuto roli pěkně ženským způsobem zvládá. Oba herci na scéně vystačí stolkem se dvěma židlemi a s poměrně minimálním pohybem, prakticky beze slov. Každou z etud zahajuje dvojice stojící vedle sebe čely ke kamenné zdi. Po rytmickém, charakteristickém cvaknutí dávné plechové hračky (já nesu v paměti plechovou žabku, zde, jak jsem se dozvěděl, cvakalo se pomocí berušky), herci se odlepí od stěny, přiblíží k divákům, usednou ke stolku k akci.
Hned ta úvodní je velmi vtipná, až eskamotérsky vypointovaná. Ona staví před něj dárek v pěkné taštičce. Jemu, ať se činí, jak činí, nedaří se vyjmout obsah. Ona zvládne bez problému. On konečně spatří obsah. – Krásné jablko. Než zjistí, že již nakousnuté. V jiné z etud sehrává roli povedená velká rekvizita „bumbrlíčka“. Snad nejdelší je pěkně rozvedená hříčka, kdy On předstupuje před ni, jak před porotu. Na hrudi připevněný list z flip chartu s dílem. Ona, s kriticky výsměšnou mimikou, neskrývá nespokojenost. On, s bezměrnou trpělivostí, ať se snaží sebevíc, výtvor upravuje, mění. Má to marné, uznání se nedočká. S posledním pokusem, přichází, na prsou s připnutým prázdným papírem. Pěkně rozpohybovaná je etuda, jíž bylo by možno nazvat Manželské pouto. Tanec, pojí dvojici trochu elastickým, leč volný rej, přece jen omezujícím špagátkem. Když viditelné pojítko zmizí, taneční kroky pokračují. Ve stejných mezích, jak předtím.
Inscenace, která je sledem pantomimických miniatur, trvá necelou hodinu, svým pojetím dokáže upoutat, nabudit úsměv i smích, případně i evokovat vlastní životní etudy. A jak představení vzniklo? Na to jsem se zeptal Zoji Mikotové. – „Antonín Novotný je velmi osobitým mimem a tvůrcem. Byl to on, kdo mne pozval ke spoluúčasti do svého představení. Z valné části jsem tedy pouze interpretkou, které dal svobodu k naplnění. Tím, že tu nejsme závislí na textu, ale na vzájemné myšlenkové a pohybové interakci, dochází k vzájemnému autorskému herectví. Z této citlivosti pak vzniklo pár dalších etud, které jsme již vytvořili od počátku společně. Antonínovo pozvání vedlo k vzájemnému tvůrčímu rozvinutí. A pro mě je to návrat i staronová zkušenost, protože jsem s pantomimou kdysi začínala,“ vyložila.
Na pantomimu Čekání na… navázalo po přestávce Setkání – koncert hudebníků Zdeňka Kluky, Doroty Bárové a Karla Heřmana, kteří se Z. Mikotovou dlouhodobě spolupracovali.
Zoja Mikotová je známa jako invenční režisérka s imaginativním viděním a osobitou poetikou. Její um i pedagogické mistrovství byly podtrženy při udělení dosud poslední z řady ocenění – Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla (2022). Z. Mikotová se v umělecké i pedagogické činnosti opírá o všestranné divadelní vzdělání a praxi. Byla výtvarnicí, grafičkou, věnovala se a věnuje pantomimě, jako choreografka a režisérka se uplatnila v divadlech doma i v zahraničí. Je profesorkou JAMU, zakladatelkou Ateliéru výchovné dramatiky neslyšících (1992). Antonín Novotný, její partner v pantomimě Čekání na…je herec, mim a loutkoherec V interakci s hereckým partnerem Antonínem Novotným sehrála Čekání na… Herec, mim a loutkoherec hraje dlouhé roky rád zejména pro děti, soustavně se však věnuje také promyšlené sólové pantomimě. Možno si přát, aby se herecká dvojice na jevišti znovu sešla při další zajímavé pantomimě.
