Faust coby provokatér, našeptávač, konfident a udavač
Havlovo Pokoušení baví diváky Mahenova divadla
Jedenadvacátého listopadu večer se v hledišti Mahenova divadla setkala téměř kompletní brněnská kavárna s vybranou částí té pražské. Činoherní soubor NDB uváděl premiéru Havlovy hry Pokoušení v režii svého ředitele Martina Glasera.
Hrála by se tato hra, pokud by ji nenapsal právě Havel? Dostal jsem otázku na společenském setkání, kterým večer vrcholil. Asi ano, odvětil jsem bez hlubší úvahy, pln ještě dojmů z excelentně zahraného kusu, navíc nad sklenkou výborného divadelního frizante (fy. Zlomek-Vávra). K položené otázce jsem se vrátil následující den, až jsem konečně otevřel obsáhlý divadelní program a začetl se do statí Alexandra Mitrofanova a dramaturga inscenace Víta Kořínka. Každé zvažování má vést k závěru. Tedy: Ano, Havlova hra má své místo v dramaturgii přední tuzemské divadelní scény, obzvláště právě dnes!
Proč se Václav Havel nejspíše rozhodl zpracovat Faustovské téma? Dle jeho vlastního přiznání jej námět na hru provázel už od vazby po zveřejnění textu Charty 77. V pořadí předposlední Havlova hra ovšem nese limitní vročení – 1985. Nástupem Gorbačova v tom roce se začal mramor komunismu drolit. A dramatik současně završil po svém uchopení role ďáblova vazala. Absurdně? Ne tak docela. Faustem podporujícím pozemskou převahu zla nad dobrem výměnou za vlastní „nadpřirozenost“ ve hře Pokoušení totiž podle mého není osudem zužovaný vědec Dr. Jindřich Foustka, ale jeho rádoby spojenec, invalidní důchodce Fistula. Provokatér, našeptávač, konfident a udavač. Počátek Faustovské legendy je obvykle kladen do antiky. Prvním Faustem v naznačeném smyslu by tak ovšem mohl být již Jidáš Iškariotský, který údajně zradil pro třicet stříbrných…
Teoreticky by hra o normalizační praxi v ústavu (tzv.) vědeckého komunismu, střežícím ateistickou čistotu společnosti, mohla popisovat „ukamenování“ teoretika za jeho (soukromou) víru. Jak exemplárně prokázat nevědeckou zvrácenost jednotlivce, než prostřednictvím rafinovaně nastrčeného estébáka? I nejednoho chartistu po listopadu notně rozrušila četba Cibulkových seznamů. Nechme ale mrtvé mrtvým, když živí se tím stále živí.
Glaserovo Pokoušení není pokusem. Je vybroušeným zrcadlem cílícím na sebepoznání a sebezpytování. Lež zaobalená do sebeučenějších termínů zůstává stále jen a pouze lží a je-li společensky „ještě“ únosná, nenabízí smysluplnou cestu. Od ničeho k ničemu, jak drama prezentuje vyprázdněnou a nepostihnutelnou pavědeckou aktivitu, ohraničenou toliko ústavními večírky ve stylu zahradní slavnosti.
Hlavní protagonisté: Foustka – Ivan Dejmal a Fistula – Pavel Čeněk Vaculík spolu vedou obsáhlý dialog. (Těch stran textu!) Nicméně divák až do poslední scény (detektivka hadr!) neví, komu fandit více. Zda křivicí a čertví čím vším zužovanému invalidnímu individuu nebo serióznímu vědátoru, který toliko v erotickém afektu vzájemně rafinovaného dráždění dokáže i zmlátit spoluvědkyni – partnerku. Hana Briešťanská je skvělá zejména v tomto valéru své role Vilmy. Primář Martina Slámy stojí civilně na dobové nedotknutelnosti akademické veličiny. Jan Grygar coby bytná Houbová dokázal, že umí „vyseknout“ a povýšit každou roli. Zástupce primáře Tomáš Šulaj dokonale karikoval prospěchářské patolízalství, jeho zrcadlově nyvá souputnice Petruška (Anna Glässnerová) „vycenila“ zuby až ve finální férii.
Autorem velmi nápadité trojscény, včetně její autorem předepsané promptní proměny, je Pavel Borák. Propracované kostýmy Davida Janoška je nezbytné dělit na civilní a pro závěrečnou scénu. Do hnědého tesilu laděný ústavní textil evokoval civilní uniformy Maovy éry v Číně, zatímco maškarní výbava zaslouženě doslova zatřásla hledištěm.
Podtrženo, velmi aktuální a po všech stránkách povedený spektákl.
