Hrátky s čerty

V rámci letošních oslav dvou set let od narození Bedřicha Smetany uvedla Česká televize filmová či televizní zpracování všech dokončených skladatelových oper v pořadí podle jejich vzniku, tedy od Braniborů v Čechách (na slova Karla Sabiny, 1866) až po Čertovu stěnu (1882). Libreto k ní vytvořila Eliška Krásnohorská na motivy pověsti o založení vyšebrodského cisterciáckého kláštera roku 1259 Petrem Vokem z Rožmberka, respektive o tom, že ďábel nesnesl zbudování božího domu v údolí Vltavy a pokusil se ho zničit vybudováním Čertovy stěny, pomocí níž chtěl údolí i s klášterem zatopit. Čerti však nestihli stavbu dokončit do prvního kohoutího zakokrhání, takže stěna byla rozmetána a vznikla z ní nynější „ďábelsky divoká“ přírodní rezervace. Krásnohorská se Smetnou tak přinesli do české operní tvorby ďábelské či čertovské téma.

To se ovšem v evropské opeře zabydlelo už před Smetanou díky Wolfgangu Amadeu Mozartovi (Don Giovanni, 1787), Louisu Spohrovi (Faust, 1816 a 1852), Carlu Marii Weberovi (Čarostřelec, 1821), Giacomu Meyerbeerovi (Robert ďábel, 1831), Charlesu Gounodovi (Faust a Markétka, 1859) a Arrigu Boitovi (Mefistofeles, 1868). V české hudbě Smetanu předešel Goethův přítel skladatel Václav Jan Tomášek a brzy následovali Josef Bohuslav Foerster s melodramem Faustulus (1895) a Antonín Dvořák (Čert a Káča, 1899, libreto Adolf Wenig podle pohádky Boženy Němcové).

Je vidět, že ďábel tu figuruje jak v tematice faustovské, tak i donjuanovské. E. T. A. Hoffmann napsal, že Don Juan je tragická, quasifaustovská postava. A v Knize o Faustovi (1982), díle Jindřicha Pokorného, Růženy Grebeníčkové a Barbory Köpplové, říká poslední z nich, že jedním rysem své osobnosti se Faust přibližoval neméně slavné postavě Dona Juana a že každý člověk se skládá z Fausta a Dona Juana najednou, neboť oba se pokoušeli „dosáhnout na zemi více, než bylo smrtelníkům souzeno“. Z tohoto hlediska patří jak kauza Faust, tak kauza Don Juan do čertovské tematiky.

Čertovské téma v české a světové opeře 20. století

Nejprve měla roku 1927 premiéru jedna ze světově nejúspěšnějších tehdejších českých oper Švanda dudák (libreto Miloš Kareš), v níž tylovského Vocilku úspěšně nahradil loupežník Babinský. Ten zmaří úklady pekelného hejtmana, jeho famula a čertů, ovšem i jeho plány pak porazí Švandova strhující hra na dudy a láska k Dorotce.

Pak následoval Otakar Ostrčil a jeho Honzovo království (1934) na libreto Jiřího Mařánka podle pohádky L. N. Tolstého o Ivanu hlupci. Opera je o ďáblovi usilujícím o světovládu a neúspěšně svádějícím pracovitého Honzu, který nad ním zvítězí – jak jinak než láskou a lidskou pospolitostí, kterou stvrdí vesnická muzika.

Bohuslav Martinů v roce 1935 složil Hry o Marii, v jejichž druhé části ďábel ovládá Mariken z Nimègue a ve čtvrté části zase zařídí, aby Sestra Paskalina byla upálena za domnělou vraždu svého milence, ale z plamenů ji zachrání Panna Maria.

V roce 1949 napsal Jaroslav Křička operu České jesličky, v níž v Prologu Pokušitel svede Evu v Ráji a ve 3. dějství našeptá Herodesovi, aby povraždil novorozené chlapce, a posléze ho odnáší do Pekla.

V roce 1952 vznikla opera Karla Risingera Čertův švagr podle stejnojmenné pohádky Boženy Němcové.

Brněnský skladatel Josef Berg nedokončil v letech 1963–1969 ani jednu ze dvou verzí díla Johanes doktor Faust s podtitulem „Opera pro soli, sbor i velký orchestr. Libreto: skladatel na motivy loutkové hry Matěje Kopeckého“. Operu dokončili jeho kolegové Miroslav Ištvan a Miloš Štědroň, premiéru měla v roce 1981. Podle M. Štědroně je Bergův Faust příkladem demytizace a ironizace faustovské látky, která je umocněna naivním jazykem loutkových her.

Faustovské téma zpracovali také italský skladatel Ferrucio Busoni v opeře Faust (1925), rakouský skladatel Hans Eisler v opeře Johannes Faustus (1952) a v letech 1991 a 1994 rusko-německý skladatel Alfred Schnittke v opeře Historie D. Johanna Faustena.

Další slavný skladatel, Polák Krzysztof Penderecki, s ďábelským tématem pracoval v operách Ďáblové z Loudunu (1969, podle divadelní hry Johna Whitinga Ďáblové) a Ztracený ráj (1978, podle básnického veledíla Johna Miltona).

Nelze zapomenout, že Goethem jsou inspirovány oratorium Faustovo prokletí (1846) Hectora Berlioze a Faustovská symfonie (1854) Ference Liszta a že text ze závěru 2. dílu Goethova Fausta použil Gustav Mahler v závěru 2. části své osmé symfonie (přes nesouhlas autorův zvané Symfonie tisíců). 

Od satana k českému čertovi

Ve 3. století př. n. l. egyptský král Ptolemaios II. v Alexandrii vybral 72 židovských mudrců a zadal jim překlad hebrejské Tóry do řečtiny. Překlad jim a dalším generacím trval až do 1. století př. n. l. a výsledkem je tzv. Septuaginta (Sedmdesátka). Překladatelé se mimo jiné museli vypořádat s převodem hebrejského pojmu satan (odpůrce, nepřítel, protivník, případně udavač, pomlouvač; z hebrejského satán – klást odpor); tomu odpovídá řecké slovo diabolos (ten, který se vrhá napříč, udavač, utrhač, od diaballo – házet pomlouvat, obviňovat) a latinské diabolus (rozkolník, pomlouvač). Čeština přejala hebrejského satana (a máme i varianty satanáš, sotona či šatan). Satan měl i hebrejská synonyma Beliál (hebrejsky belij-já´al, tj, zlo, zkáza) a Belzebub (ba´al-zebúb, tj, král hnoje či pán much, filištínský bůh chránící proti hmyzu; Židé ho považovali za velmi zlého).

Vládcem pekla byl Lucifer (světlonoš) či Luciper, odpůrce Boha, padlý anděl, zosobnění zla, vůdce zlých duchů, pokušitel, svůdce.

Uvedené pojmy se naši předkové obávali používat, aby tím označované bytosti nepřivolali. Obávaného ďábla tak ve 14. století nahradil čert (z praslovanského čьrtъ a staročeského črt) nebo ďas, staročesky též děs; to vzniklo nápodobou slova běs (z latinského foedus – ohavný; v praslovanštině byl běs protikladem slova bogъ, tj. /dobrý/ bůh). Později vznikly další tabuové náhražky: diblík (malý ďábel), zlý duch (praslovanské duchъ znamenalo dech, závan), zlý, zlostník, pekelník, rarach (asi obměna názvu ptáka-démona raroha, od rarъ – zvuk, šum). V 19. století se objevila synonyma démon (zlý duch, z latinského daemon od řeckého daimon – božstvo, zlý osud, duch) a šotek (domácí skřítek, staročesky i šetek, snad od šotiti – skrbně hospodařit). Z nářečí známe i různé zkomoleniny: čercht, čmer(ch)t, chmert, čerchman(t) (podle německého Schwarzmann – černý muž), čechmanec, červanec, červivec, černast, červant, čermák aj., v nadávkách se vyskytuje slovo anciáš (z latinského antichrist).

Ďábel byl odedávna zpodobován jako člověk se zvířecími rysy podle pohanských božstev, např. jako řecký či římský bůh polí, lesů a stád Pan (Faunus) nebo řecký Satyr (Kozlonoh), případně jako keltský rohatý bůh Cernunnos, to znamená s tělem kozla, rohy, špičatýma ušima, rukama s pařáty, nohou s kopytem, s ocasem, případně se šupinatým tělem, netopýřími křídly či lidskou nebo zvířecí tváří na břiše, zadku či genitáliích. Zpodobován byl i jako lovec v zeleném, mladý muž v červeném a černém šatu, jako poutník nebo mnich s pařátem čouhajícím z rukávu nebo s kopytem vyčnívajícím zpod šatu, ve středověku i jako had s lidskou hlavou, jako drak nebo bazilišek (s kohoutí hlavou), či coby „kníže světa“ sedící na trůnu a požírající lidi. Čert má blízko i k mocnému slovanskému bohu Velesovi, ochránci stád, lovců a pastevců a vládci podsvětí; např. ve staročeské hře Tkadleček (16. st.) stojí po boku draka a čerta: „… ký jest črt, aneb ký veles, aneb ký zmek tě proti mně vzbudil!“ 

České peklo ovšem obývají spíš komičtí či dokonce hloupí čerti. Jsou to nadpřirozené, po pádu z nebes kulhající a chlupaté bytosti s rohy, kopytem a ocasem (proto i tabuové náhražky slova čert: rohatý, kulhavý, kusý – má jednu nohu kratší). Jejich snahou je dostat člověka do pekelného kotle, ale moc se jim to nedaří.

Slovo čert se používá také v různých zakleních a spojeních citoslovečné platnosti, ve spojeních vyjadřujících zápor nebo značnou míru či množství; označuje se jím živý, divoký či zlý člověk, policista, ale i vyorávač brambor, klitoris i souložení (poslat čerta do pekla). A čerta najdeme také v mnoha lidových názvech rostlin – od čertova bejlí po čertí hovno.

Stín

Z pohledu analytické psychologie představuje ďábel obraz stínu; ten je vyjádřením nízkých tužeb, za něž se stydíme a odsouváme je do nevědomí. Stín může za všechny krutosti, které lidstvo na sobě napáchalo od počátku dějin.

Ve fantastické povídce Podivuhodný příběh Petra Schlemihla (1814) Adelberta von Chamissa chudý Petr zaprodá svůj stín ďáblovi; sice zbohatne, ale postupně ztrácí své místo v reálném světě – chybí mu stín coby příznak každého reálného objektu. Nicméně svou duši ďáblovi neprodá a stane se vědátorem.

Ve známě pohádce Hanse Christiana Andersena Stín (1835) obživne učencův stín, vymění si s důvěřivým mladým učencem místo a vodí si pak mladého mudrce po světě jako svůj stín. Vetře se do přízně princezny, na kterou si myslel učenec, ten se z toho zblázní, je uvězněn a popraven.

Téma zpracoval i ruský dramatik Jevgenij Švarc v satirické komedii Stín (1963). Stín – Podobenství (1835) je také horrorová povídka Edgara Allana Poea.

Pokušení

Ďábel vždy usiluje o zmaření Božích plánů, proto vystavuje Ježíše, svaté i obyčejné bytosti různým pokušením, jimiž vystavuje zkoušce svobodnou vůli každého jedince. Nejznámější jsou Pokušení v ráji (Pokušitel svede Evu a ta pak Adama) a Pokušení na poušti. Ďábel svádí buď řečovými ataky, kdy zlo je předstíráno jako dobro, nebo různými přeludy, jako v případu sv. Antonína Velikého, sv. Jeronýma či sv. Tomáše Akvinského, z našich světců například blahoslaveného Ivana, nejstaršího českého poustevníka (zemřel kolem roku 900).

Podle evangelií Matoušova a Lukášova Ježíš po svém křtu odešel do Judské pouště, aby se tam po čtyřicet dnů postil a meditoval. Tam ho třikrát pokoušel Ďábel. Poprvé ho ujišťoval, že jako syn Boží má určitě moc přeměnit kámen v chléb. Podruhé ho vyvedl na vrchol jeruzalémského chrámu a přesvědčoval ho, ať skočí, že ho Bůh určitě zachrání. Potřetí

vyvedl Ježíše na vrchol hory „a ukázal mu všecka království světa i slávu jejich. A řekl jemu: Toto všecko tobě dám, jestliže padna (na kolena) budeš mi se klaněti.“* Ježíš ovšem nepodlehl, a odolal tak třem pokušením: lačnosti, ješitnosti a žádostivosti, kterým se kdysi podvolil Adam.

Ježíš posléze porazil Ďábla, když po své smrti sestoupil do Pekla a osvobodil duše spravedlivých (včetně Adama a Evy), a definitivně pak při Posledním soudu.

Počet zpráv o pokoušení ďáblem po roce 1000 ve světě výrazně vzrostl, zejména v klášterním prostředí.

_______________________________________________________________________

*Tady si neodpustím osobní poznámku: Tento ďáblův výrok mě fascinoval od dětství a otevřel mi cestu k přechodníkům. 

————————————————————————————————————-

Čerti v pohádkách a lidové tradici

Ďábel a všechny jeho odvozeniny jsou v Evropě až výplodem křesťanství. Jérôme Baschet (v Encyklopedii středověku, 2002) říká: „Zdá se, že význam Zlého v průběhu středověku všeobecně narůstá. Významné je zjištění, že až do 9. století ďábel v křesťanské ikonografii takřka úplně chybí. Teprve kolem roku 1000 zde nachází místo, jakého je hoden, když se rozvine jeho specifické zobrazování, zvýrazňující jeho zrůdnost a zvířeckost a stále naléhavěji demonstrující jeho nepřátelskou moc.“ Teprve středověký člověk si začal představovat (a kreslit) pekelníky, nejprve jako chlupaté bytosti s rohy, ocasem, vyceněnými kančími tesáky a ptačími pařáty, až později s další deformací v podobě koňského kopyta. Toto zpodobení, ovlivněné strachem z ďábla, má kořeny v nejskrytějších hlubinách našeho vědomí. Zajímavé je, že čert je vždy zobrazován jen v mužské podobě, nikdy nemá podobu čertice (v ženu se ovšem může příležitostně proměňovat, chce-li svádět). Proměnu vizáže čerta lze sledovat zejména v knižních iluminacích. A postupnou metamorfózu počátečního symbolu veškerého zla v bytost naivní až hloupou zase dokládají pohádky a další složky lidové slovesnosti, včetně písní, pořekadel, přísloví, dětských říkánek, a taky tradičních zvyků, například mikulášské obchůzky s nadílkou či masopustních maškar (16. st., ze severoitalského mascara – žert, maska). Jaroslav Zaorálek v knize Lidová rčení (1947) má u hesla čert 78 položek, u hesla ďábel 13, u hesla ďas 3, u hesla Luciper 2, u hesla Belzebub 1, u hesla peklo 20 položek; hesla démon, Satan a rarach nejsou zastoupena žádnou položkou (jen rarášek jednou).

Smlouva s ďáblem

je snad nejvyužívanější čertovské téma. Je známé ze středověkých mariánských legend (Panna Maria zachrání toho, kdo uzavřel smlouvu s čertem – viz Hry o Marii Bohuslava Martinů) a zejména z pověstí o Faustovi. Ty se objevily poté, co církev v 15. století připustila, že noční lety čertů, čarodějnic atp. jsou reálné. My tyto legendy známe z Jiráskových Starých pověstí českých, z knížek lidového čtení ze 16. i dalších století (např. Život, činové a do pekla vzetí znamenitého a pověstného čarodějníka a kouzelníka doktora Jana Fausta, 1851, z pera Václava Rodomila Krameria, syna známého obrozeneckého knihkupce z České expedice) i z lidových pašijových her, jako je např. Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, v níž Čert Demon pokouší Personu Ježíše těmito slovy: „Zde jest viděti z této hory / království, též města mnohý, / všecku z tohoto světa radosť. / Vidíš tu mohovitosť? / To jest krásná sláva světa, / ta ustavičně rozkvětá. / Toto vladařství všecko mám. / Chceš-li ty, já ho tobě dám: / padna přede mně, budeš se mi klanět!“  (Hru z podkrkonošských lidových her zrekonstruoval Jan Kopecký a premiéru měla roku 1965 v Mahenově činohře v režii Evžena Sokolovského.)

Všechna tato díla tematicky vycházejí z Tragické historie o doktoru Faustovi (1604) Christophera Marlowa a samozřejmě z Fausta (1808) Johanna Wolfganga Goetha. Patří k nim i hry českých lidových loutkářů z doby národního obrození, které existují v mnoha podobách (např. Strašlivá komedie s čertem a ještě strašlivějším do pekla vzetím ubohého Fausta při strašném faierverku a hrůzyplném hromobití, 1862) i novodobých úpravách, např. od Kamila Bednáře (1959), a vyznačují se zapojením komických loutek Kašpárka a Škrholy i čerta Mefistáfla.

Sázka s čertem

je další časté téma, kde sedlák, švec, mlynář, kovář apod. přechytračí čerta, viz např. Jacob a Wilhelm Grimmové: Čert a sedlák, K. J. Erben: Švec a čert, Jan Werich: Až opadá listí z dubu. Výjimkou je pohádka Jiřího Mahena O ševci Čičovi, kde naopak vyhraje čert a odnese si ševce do pekla.

Jednou z nejstarších českých pohádek je Sázka o oči, zapsaná v knize Exemplář (1366) Bartoloměje z Chlumce řečeného mistr Klaret. Sázku tu neuzavřel čeledín přímo s čertem, nýbrž se svým pánem o to, zda má vrch spravedlnost nad nespravedlností (což hájil čeledín), nebo naopak. Kupec, soudci, biskup a král dají zapravdu pánovi, takže ten vypíchne čeledínovi oči. Slepec se pak náhodou od sněmu ďáblů dozví, jakou bylinou lze oči vyléčit, což uplatní i při vyléčení královy dcery, kterou za odměnu dostane za manželku. Když se jeho pán doslechne, že léčivá bylina roste pod stromem, na který se o půlnoci slétají ďáblové, a vypraví se tam, ďáblové mu vypíchnou oči, takže nakonec spravedlnost zvítězí. Tato pohádka je obsažena v knize Karla Dvořáka Nejstarší české pohádky (1976), stejně jako Služba nejvyššímu pánu, což je převyprávění legendy o svatém Kryštofovi, nebo Vděčný ďábel – o tom, jak se ďábel dobře odměnil zbožnému muži za pomoc, kterou mu ten muž poskytl.

Určitou variaci představují témata čert stavitel, známé hlavně z pověstí (viz Čertova stěna), nebo luštění hádanek, jako např. v Čertových třech vlasech bratří Grimmů, odkud je čertova promluva po návratu domů: „Čichám, čichám člověčinu, zavání tu lidský puch, není tady čistý vzduch!“ To je důkaz o tom, že středověcí čerti podědili mnohé prvky po dřívějších, předkřesťanských obrech, kteří byli podvedeni chytřejšími smrtelníky, a tu upustili stavební materiál, protože nestihli termín dokončení stavby, tu zas netušíce vyzradili odpověď na hádanku (a my toto téma známe ještě z jiné varianty, kde obra a čerta zastupuje stařeček: z Erbenovy pohádky Tři zlaté vlasy Děda-Vševěda, který říká: „Čichám, čichám člověčinu, kohopak tu, matko, máš?“).

Předobraz motivu nedokončené stavby se podle německého badatele Lutze Röhricha nachází v islandské prozaické Eddě Snorriho Sturlusona (z první poloviny 13. st., zhruba sto let po Kosmově Kronice české), kde se stavitel valu proti obrům zavázal, že stavbu dokončí během jedné zimy s pomocí svého hřebce Svadilfariho. Jenže Loki, „ten, kdo způsobuje většinu zla“, se promění v klisnu a ta hřebce odvádí od práce, takže stavba není včas dokončena – a sázka je prohraná.

Lákavé téma si nedal ujít ani modernista James Joyce. Roku 1936 napsal pro svého vnuka pohádku Kočka a čert. Je o tom, jak občanům jednoho francouzského města na břehu Loiry dlouho chyběl most přes širokou řeku. Když se to z novin dozvěděl čert, navštívil tamního purkmistra a slíbil mu, že most přes řeku postaví za jedinou noc, když pak dostane prvního, kdo přes ten most přejde. Purkmistr souhlasil a čert ten most skutečně postavil. Jenže ráno purkmistr na otevření mostu přinesl kočku a pustil ji na most přede všemi. Čert sice zuřil, ale nakonec zmizel i s kočkou. Od těch dob se lidem z toho města říkalo Kocourkovští.

Čeští čerti

Mnoho našich pohádek má předobraz v tzv. exemplech (Karel Dvořák v Soupisu staročeských exempel, 2016, uvádí celkem 18 položek s pojmem ďábel) a dalších dílech, jež vznikla v době Karla IV., jako jsou Gesta Romanorum, Olomoucké povídky, Legenda o svatém Prokopu či skladba Jiříkovo vidění (převedená z latiny roku 1353), vyprávějící o kajícím se šlechtici, který putuje očistcem, peklem a rájem v doprovodu archanděla Michaela.

Obraz hloupého čerta, kterého lze obelstít, se v české literatuře poprvé objevil v satirickém díle Frantova práva (1518), parodujícím cechovní předpisy. K rozvoji politické satiry došlo v době předbělohorské (List od papeže Lva, Noviny o čertu a papeži, Historia o odpustcích a očistci). V 17. století vyšly v češtině mj. dva významné překlady: Historie o životu doktora Jana Fausta (1611, z němčiny přeložil Martin Kraus z Krausenthalu) a Věčný pekelný žaltář (1676, z italštiny přeložil Václav Matěj Šteyer).

Zajímavým dílem se blýskl Jan Erazim Vocel: roku 1846 vydal romantický epos Labyrint slávy. Jeho hrdinou je mladík Jan, jenž ze zoufalství nad bratrovražednou bitvou u Lipan podepíše smlouvu s ďáblem Duchamorem, v níž za znovuzískání slávy pro český národ nabídne svou duši.  Podle Arna Nováka „Jan, osvobozen láskou Ludmilinou a dějinným názorem z moci Duchamorovy, stává se jako český vynálezce knihtisku buditelem lidstva i svého národa“. Personu ďábla využil a její výskyt posléze racionálně vysvětlil Jakub Arbes v romanetu Ďábel na skřipci (1866).

Představy našich předků o tom, jaké to je v pekle a jak čerti zasahují lidem do života, našly odraz v pohádkách Čert a Káča a Čertův švagr Boženy Němcové, O chasníku, který sloužil v pekle a dalších dílech Adolfa Weniga v jeho knize Čertoviny (1907), nověji pak v tvorbě Jana Drdy, v jeho divadelních hrách Hrátky s čertem (1946) a Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1960) a v knize České pohádky (1959). Skvělé jsou čertovské pohádky Jana Wericha Moře, strýčku, proč je slané a Fimfárum (ze stejnojmenné knihy, 1960). Zatím naposledy se s čerty vypořádal Zdeněk Svěrák v knize Čerti nejsou (2023).

Nutno připomenout, že zfilmované Hrátky s čertem (1958, režie Josef Mach) o vysloužilém vojákovi Martinu Kabátovi, dvou pošetilých dívkách – princezně Dyšperandě a její služce Káče –, loupežníku Sarku Farkovi, poustevníku Školastykovi, andělu Teofilovi a ďábelském mámení v podání čertů Lucia, dvou starých karbaníků a jejich vládce doktora Solferna, otevřely cestu početným českým filmovým pohádkám s čerty, s nimiž sice nejsou žerty, ale jsou plné humoru.

Při této příležitosti lze podotknout, že ve světovém i našem filmu má mimořádné postavení právě faustovské téma (René Claire: Ďáblova krása, 1949, Zdeněk Podskalský: Kam čert nemůže, 1959, Jan Švankmajer: Lekce Faust, 1994).

Ve folklorní tradici

se zachovaly také pohádky o sporech ďábla s Bohem, o tom, jak se čert chtěl vyrovnat Bohu například při stvoření různých bytostí, o zaslíbení ještě nenarozeného dítěte čertu, o čertových kamenech, otiscích stop, brázdách (jako je např. rozsedlina poblíž Sázavského kláštera, zvaná Čertova brázda, kterou prý vyryl sv. Prokop počátkem 11. století, „maje ďábla zapřaženého do pluhu a poháněje ho křížem, který držel v pravici“), o hradech, zdech, bránách či sloupech, které postavil, případně zničil (viz pověst o rozbitém sloupu na Vyšehradě), o čertovských karbanících hrajících o duše hříšníků, o muzikantech hrajících čertům, o vymítání ďábla, o tom, jak se ďábel převtěluje v různé osoby včetně Krista, andělů, kněze či krásné ženy.

Místa v naší republice, která jsou spjata s legendami o čertech (jakož i jinak zajímavá), pečlivě zmapoval Martin Stejskal v obsáhlých knihách Labyrintem tajemna (1991) a zvláště pak Labyrintem míst klatých (2011).

Stále živé, zvláště v mateřských školách, jsou různé čertovské říkanky a rozpočítadla (Černá Máry, skoč do jámy či Ententýky, dva špalíky, čert vyletěl z elektriky), jejichž variant je plný internet. Stále v povědomí jsou četná přísloví (Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění), pořekadla (Kam čert nemůže, nastrčí ženskou) a frazeologismy o čertech (Táhni k čertu, Čert ví proč).

České výtvarné umění se dokonce chlubilo jedním opravdovým odborníkem na čerty. Byl jím malíř Karel Franta (1928–2017), ilustrátor knih Jiřího Žáčka (Kašpárek v pekle, 1995, Čertovská pohádka, 2010), souboru pohádek a veršů Kdyby čert na koze jezdil (2005), Jak čert hledal díru do pekla (2012) Václava Čtvrtka, Čertoviny (2016) Františka Novotného a dalších. I brněnský výtvarník a spisovatel Pavel Čech věnoval první z mnoha svých knih čertu (O čertovi, 2002).

Za zmínku stojí také skutečnost, že čerti jsou mimořádně populární u pobaltských národů. Výbor z lotyšských a litevských originálů vybral a přeložil Vojtěch Gaja (Čertovské pohádky, 1978). Nezapomenutelný dojem si můžete odnést z návštěvy Muzea čertů v litevském Kaunasu, partnerském městě Brna, kde si lze vybrat z velkého množství figurek pekelníků.

Brněnské pověsti o čertech

Některé z výše uvedených motivů známe i z brněnských pověstí. Nejpopulárnější je ta o smlouvě, kterou uzavřel švédský generál Torstenson s ďáblem, když se mu nedařilo dobýt Brno (1645); jenomže ani generál, ani čert nepočítali s tím, že hradby jsou posvěcené, takže střela, na níž čert seděl, uvízla ve zdi jihozápadních hradeb Špilberka, odkud dodnes vyčnívá jen bílá hlava zkamenělého čerta. Podle pověstí čerti či černí muži strašili ve Schreberových zahrádkách v Černých Polích, v jundrovských lesích, v obřanské jeskyni Šumbeře, v hrobce minoritského kostela, v bývalém větrném mlýně na Červeném vrchu, v řečkovickém Čertově mlýně, v obřanském domě na půdě. V Bystrci je Čertova luža a Čertova zmola, další je na břehu Svratky mezi Bystrcí a Pisárkami a jedna je na Lesné. V depozitáři muzea je Čertův sloup, pod nímž hledal poklad venkovan, který se upsal čertu. A čert s Faustem prý dokonce zachránili před upálením dívku křivě obviněnou z čarodějnictví. Když ji biřici vezli Křenovou ulicí, oba zachránci se protlačili davem, dívku osvobodili z pout, všichni tři se zabalili do kouzelného pláště a vzlétli k nebesům; až o kus dál nevinnou dívku propustili.                          

Čerti v krásné literatuře

Na počátku byla Bible, kde hraje ďábel zásadní roli v knihách Genesis, Jób, v evangeliích Matoušově a Lukášově, ve Zjevení Janově. Brzy na ni začala navazovat další literární díla, jako např. patrně první literárně doložený Urfaust – legenda o Kristově současníkovi Šimonu kouzelníkovi, dále středověká legenda o církevním hodnostáři Theofilovi (6. st.), který se zřekne Krista a upíše se ďáblovi, aby získal úřad biskupa, ale po čase si uvědomí svůj omyl a snaží se pokáním dojít spásy, což se mu na přímluvu Panny Marie podaří a ďábel mu musí smlouvu vrátit. Ve 13. st. vytvořil na stejné téma Rutebeuf svůj Mirákl o Teofilovi. Významná je i starofrancouzská povídka Robert Ďábel o knížeti Robertu I. normandském z 12. st., kterou česky zpracoval pod stejným názvem Antonín Macek (1911).

Ze 60. let 13. st. pochází Zlatá legenda janovského biskupa a kronikáře Jacoba de Voragine,  kde je ďábel zpřítomněn např. v kapitole Povýšení svatého Kříže. V letech 1306–1320 vznikala „suma středověku“, Božská komedie Danta Alighieriho, jejíž první částí je Peklo. Roku 1575 vydal svou knihu Osvobozený Jeruzalém Ital Torquato Tasso, kterého inspirovalo dobytí Jeruzaléma roku 1099 v závěru první křížové výpravy, kdy se na stranu křesťanů přidaly síly Ráje a na stranu muslimů síly Pekla.

V Německu vyšla roku 1587 vůbec první knížka lidového čtení Historie doktora Johanna Fausta, čaroděje a černokněžníka, široko daleko vyhlášeného, o tom, kterak se na určenou lhůtu ďáblovi upsal, o tom, jaké neobyčejné příhody mezitím zažil, sám natropil a provozoval, než nakonec došel spravedlivé odplaty. V 18. st. otevřeli cestu Goethovu Faustovi Gotthold Ephraim Lessing fragmentem své hry o Faustovi „bez zla“ (1759) a Friedrich Maximilian Klinger románem Faust (1797), podle něhož napsal Joseph Carl Bernard libreto pro dvě verze opery Louise Spohra (1816 a 1852).  V letech 1812 a 1823 byly vydány Pohádky bratří Grimmů a roku 1816 Ďáblův elixír E. T. A. Hoffmanna, v roce 1828 tragédie Christiana Dietricha Grabbeho Don Juan a Faust, v níž Faust je podveden Ďáblem a poražen i ve střetnutí s Donem Juanem a vzdá se touhy po poznání. Pak už přišel Faust Goethův (1832). Heinrich Heine vytvořil na faustovské téma baletní libreto (1847). Rakouský básník Nikolaus Lenau se v díle Faust (1836) pokusil odhalit svou duši. Ve 20. století se ďábelské téma objevilo jako inspirace např. v románu Doktor Faustus. Život skladatele Adriana Leverkühna (1947) Thomase Manna. Z novější doby jsou dramata rakouského autora Wernera Schwaba Faust, můj hrudník, má přilba (1994) a také subjektivní tragédie Portugalce Fernanda Pessoy Faust (1988).

Anglickou literaturu obohatily v roce 1588 Marlowovo drama Tragická historie o doktoru Faustovi a roku 1667 rozsáhlá báseň Ztracený ráj Johna Miltona, jejímž protagonistou je Satan. Dalším slavným autorem je básník, malíř a ilustrátor William Blake, který roku 1793 vydal Snoubení nebe a pekla. Roku 1817 vyšla dramatická báseň Georga Gordona Byrona Manfred, jejíž hrdina je Faustovým protějškem, a roku 1824 jeho epos Don Juan. Výraznou variací na spor dobra se zlem v duši člověka je novela Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda (1886) od Roberta Louise Stevensona, kde ďábelské sklony v duši prvního vedou až k postupné změně v osobnost druhého protagonisty. Ve 20. st. zaujaly drama G. B. Shawa Člověk a nadčlověk (1903), nejúspěšnější donjuanovská verze Fausta (autor obě postavy sloučil do jedné), a román Pán much (1954) Williama Goldinga, jehož název evokuje postavu ďábla.

Ve španělské literatuře vzniklo drama, jež iniciovalo celou obrovskou řadu děl s donjuanovskou tematikou – Sevillský svůdce a kamenný host (1630) Tirsa de Moliny –, a také předobraz faustiády – hra Pedra Calderóna de la Barca Divotvorný kouzelník (1637) o svatém Cypriánovi z Antiochie, který žil ve 3. století.

Ve francouzské literatuře navázal na Tirsa de Molinu Molière slavným dramatem Don Juan (1665), po němž se vyrojilo mnoho dalších děl s podobnou tematikou: povídka Elixír života (1830) Honorého de Balzaca, novela Duše v očistci (1834) Prospera Mériméa, hra Don Juan de Marana aneb pád anděla (1836) Alexandra Dumase staršího, Komedie smrti (1836) Théophila Gautiera, novela Nejkrásnější láska Dona Juana (1874) Barbeyho d´Aurevillyho a další. Francouzskou i světovou literaturu obohatil také Alain-René Lesage románem Kulhavý ďábel (1707), v němž pekelník jako služebník vyvede svého pána na vysokou věž a odkryje střechy všech domů, aby mohl ukázat vše, co lidé skrývají před veřejností (volnou filmovou adaptaci knihy vytvořil roku 1968 Juraj Herz). Charles Baudelaire vydal Květy zla (s Litanií k Satanovi a Donem Juanem v pekle) roku 1857. Slavná je i próza Comta de Lautréamonta Zpěvy Maldororovy (1869), kde se autor stylizuje do titulní postavy odpůrce Boha a symbolu všeho zla. K peklu přirovnal svůj život i Arthur Rimbaud (Sezona v pekle, 1878). Ve 20. století faustovské téma obohatil Paul Valéry svou hrou Můj Faust (1946). Ještě před ním se Faustovi dostalo parodie v díle Alfréda Jarryho Skutky a názory doktora Faustrolla, patafyzika (1911), na jehož základě bylo roku 1948 založeno Collegium Pataphysicum, které těm, kdo mají „míň než tři oči“ a podobné zásluhy, uděluje Řád velkého panděra.  Ten by si za určitých okolností jistě zasloužil i polský romantický básník Adam Mickiewicz, který počátkem 20. let 19. st. vydal humornou báseň Paní Twardowska, parodii na faustiády.

Významné drama vytvořil Maďar Imre Madách v Tragédii člověka (1860), v němž Lucifer provádí Adama dějinami lidstva.

V Rusku vyšly báseň Alexandra Sergejeviče Puškina Faust (1825), jeho „malá tragédie“ Kamenný host (1830) a proslulá romantická poema Démon (1841) Michaila Jurjeviče Lermontova. Známé jsou novela Ďábel (1901) L. N. Tolstého a ďábelské pasáže v Bratrech Karamazovových (1880)F. M. Dostojevského. Ve 20. st. faustovské téma ďábelského pokušení oživili A. V. Lunačarskij dramatem Faust a město (1918) a zejména Michail Bulgakov románem Mistr a Markétka (1937).

Totéž v české literatuře obstarali Ladislav Fuks prózou Oslovení z tmy. Svědectví o vítězství tvora Arjeha (1972) nad elegantním filozofem, který ho v době po zkáze světa mámí svým věděním, a Václav Havel dramatem Pokoušení (1985); zde jde o „malého českého Fausta“, což podle Zdeňka Neubauera autor naznačil už pojmenováním hlavních postav: z Fausta (faustus – latinsky blažený, Faust – německy pěst) se stal Foustka (asociuje fousky, loutku); z Mefistofela se stal Fistula. Humorně faustovskou látku uchopili Jiří Suchý s Ivanem Vyskočilem (Faust, Markéta, služka a já, 1959) a posléze Jiří Suchý sám (skeč Faust a Markétka ve hře Benefice, 1982, a Dr. Johan Faust, Praha II, Karlovo náměstí 40, 2003).

Velkou tradici má faustovské téma v české filozofii a blízkých vědách. Zahájil ji brněnský augustinián František Tomáš Bratránek spisem Výklad Goethova Fausta (1842) a pokračovali v ní T. G. Masaryk (O studiu děl básnických, 1884), Josef Šafařík (Mefistův monolog, 1974), Zdeněk Neubauer (Faustova tajná milenka, 1986), Jan Patočka (Smysl mýtu o paktu s ďáblem, 1997), Karel Kosík (Faust – stavitel, 1997), Vladimír Just (Faust jako stav zadlužení, 2014 a 2024). Vše podstatné na toto téma shrnuje výše zmíněná Kniha o Faustovi (1982).

Završením donjuanovské tematiky, ovšem už bez ďábla, se stal historický román Josefa Tomana Don Juan: Život a smrt dona Miguela z Mañary (1944) o skutečném šlechtici, jenž se stal předobrazem Dona Juana.

V průběhu 19. a zejména 20. století původní čistě čertovské/ďábelské téma pozvolna přerostlo v téma převážně faustovské, případně donjuanovské. Nicméně čert se jen tak lehce nedá.

V roce 2024 vyšel nový překlad Baudelairových Květů zla z dílny Jiřího Pelána. V úvodní básni se „prokletý básník“ obrací ke čtenářům mj. verši:

                        To ďábel vodí nás, na nitích hýbá s námi!

                        To, co je odporné, nás často oblaží;

                        den za dnem Peklu blíž, kráčíme s kuráží

                        smrdutým povětřím, černými temnotami.

Zdá se, že toto poselství nijak neztratilo na aktuálnosti.

Autor článku:
Fotografie:
Jedna z ilustrací Karla Franty. Zdroj: Internet