Hrdinky?! – Hrdinky!!!
Divadelní spolek OUKEJ (O – oči; U – uši; K – komunikace; E – edukace; J – jazyk.) je sdružením absolventů ateliéru Divadlo a výchova pro Neslyšící DIFA JAMU v Brně. Inscenaci s názvem Hrdinky?! inspirovala kniha Via lucis J. Jarošové. Scénář napsaly Zoja Mikotová s Janou Ondrušovou. Profesorka Mikotová je zakladatelkou dramatické výchovy pro neslyšící na JAMU a známou režisérkou, která se ujala režie i zde. Hra měla premiéru přibližně před rokem v Divadle Barka v Králově Poli. 13. listopadu 2023 proběhlo představení ve vyprodané brněnské Polárce.
Hra je věnována dvěma ženám: Heleně Kellerové a Anně Sullivanové. První jméno je široce známé, ani druhé však není zapomenuto. Obě byly osobnostmi, i dnes inspirující osobním příkladem toho, co vše dokáže zvládnout a překonat lidská inteligence, motivace a vůle. Helena (1880-1968), absolvovala Harvard, jako vůbec první hluchoslepá, která vystudovala univerzitu. Spisovatelka, aktivistka za práva žen, lektorka, která oslovila svět k podpoře nevidomých. Je jen otázkou, jak by vše bylo, nebýt té druhé. Starší Anna (1866-1936), její vychovatelka, se mohla opřít o zkušenost s vlastním zrakovým handicapem, a své mimořádné nasazení, kreativitu a vytrvalost.
Helenka neměla ani dva roky, když po horečnatém onemocnění pozbyla nezvratně zrak i sluch. Problémy provázející vážnou senzorickou a s tím vázanou psychickou deprivaci, rodiče brzy nezvládali. Děvčátko uzavřené ve vnitřním světě reagovalo agresí, záchvaty vzteku. Výhodou bylo velmi dobré sociální postavení rodiny i kontakty. Štěstím, že individuální péče se ujala právě Anna. Obě byly silnými osobnostmi. Spojovala je houževnatost i vysoký intelekt, žádalo si však čas, než vychovatelka překonala odpor svěřenkyně. Na jedné straně úsilí najít cestu k vnějšímu světu, překonat handicap a izolaci. Na druhé silná motivace, pedagogický um a invence. Společným pojítkem odhodlání a silná vůle. Pro Annu to snadné nebylo, byla však rozhodnutá překážky zdolat, dosáhnout cíle, jak si umanula. Pomohla jí vlastní nápaditost při hledání a nalézání prostředků výchovy ke kompenzaci handicapu. Úspěch se přiblížil, s užitím prstové abecedy k pochopení významu slov. Helenčín mozek začal pracovat s podněty, kterých se předtím nedostávalo. Vše postupovalo, až překvapivě rychle. Anna za pomoci Braillova písma našla metodu, jak nejen číst, ale i psát. Helena začala psát dopisy na mnoho adres i známých lidí. V osmi letech se učila cizí jazyky, později se kromě angličtiny dorozuměla německy a francouzsky. v roce 1903 vydala svou první knihu – autobiografii. Mark Twain označil za dvě nejvýznamnější osobnosti 19. století Napoleona a – Helen Keller.
Inscenace o trvání přibližně jedné hodiny se koncentruje především na část jejího života od narození k dětství a mládí. Na proces osvojování a operování s výsledky učení. Dvě herečky: Šárka Bilíková Šildová a neslyšící Veronika Slámová, provázející slova kolegyně řečí znakovou, podaly výborný výkon. Představení je plně srozumitelné pro diváky slyšící i neslyšící, aniž by tím trpěl děj a jeho spád. Potýkání učitelky s žačkou a pokroky v učení jsou skvěle inscenované, samy o sobě dramatické, často strhující. Obě herečky se výborně doplňují, plynně a nenásilně přecházejí z hlavních rolí do několika dalších. Třetím do hry je Helena ve dvou podobách: loutky malé a velké. Pěkně i zajímavě je vypracovala Yumi Mráz Hayashi. Laděny jsou do šedi, vyjadřují původní vnitřní izolaci, samotu. Obě herečky s loutkami, často v přímé bezprostřední spolupráci i společném zapojení i zápolení přibližují názorně vypjaté situace. Divák vidí, možno říct, napínavý nejprve souboj, pak krůčky vpřed, společný úspěch, sblížení, celoživotní přátelství. Divák z nedlouhé inscenace získá představu, jak náročné muselo být úsilí, kolik trpělivosti a píle musely ty dvě vynaložit.
Režisérka pracovala s výtvarnou spoluprací Jiřího Elišky a Jana Mikoty. Využit je pěkný obrazový materiál, působivá je hudba Zdeňka Kluky, s akcentovaným podkresem při úspěšných krocích výuky. Jednoduchá scéna dobře vystačila s málem. Z několika nezbytných rekvizit má klíčový význam plechová vanička. V ní koupali holčičku, když zjistili, jak celá „hoří“. Pak zjištění, že nevnímá vnější podněty: neslyší, nevidí. Podruhé vanička s vodou přivede k nápadu: zásadnímu momentu jak dál. Prstovou abecedou opakuje Anna slovo voda, ruku žačky nechá v ní máchat, šplouchat s ní. Heuréka! V ten den si Helenka osvojila za pomoci hmatu prvních třicet slov.
Mnohem nestravitelnějším soustem v porovnání se zdoláváním těžkých překážek je lidská nespravedlnost, křivda. To, když Helenku osočili, že její psaní je plagiátem. Vždyť jen opisuje, vlastní zážitky a zkušenost jí chybí. Takový úder, nečekaný a nepochopitelný, je bolestivější i těžší, jak celoživotní souboj s nelehkým osudem. I tuto bolící lidskou malost, zdolala. Později nezbylo než překonat i nenahraditelnou ztrátu – úmrtí učitelky a přítelkyně, která jí pomáhala i v porozumění mluvené řeči a k vyjádření vlastním mluveným slovem.
Inscenace neskrývá, že slouží i edukativnímu záměru, ovšem prostřednictvím zajímavého a citlivě uchopeného dramatu. Adresovaná je především mladým, osloví všechny věkové kategorie. Dnešní doba, její kultura a umění, zdá se mi, až příliš odhalují zlo v člověku i moc temného soukolí, jemuž podléhá. Ne, že by se dost zlého ve světě lidí nedělo. Málo se však nabízí pozitivního, inspirujícího k následování, v mládí myslím zvlášť, potřebného, později též nezbytného jak čerstvý vzduch k nadechnutí. Nemám samozřejmě na mysli tvorbu schematických čítankových hrdinů, jak bývali v módě. Mladé publikum v naplněném hledišti Polárky nabídlo své hodnocení těm na jevišti silným, dlouhým potleskem.
