Jak dál s odkazem rebela?
Když je otevřená divadelní scéna atakována hudbou ze Zelného rynku
Astronomické léto si letos pospíšilo. Zakouslo se už do dvacáté červnové noci. Přivstalo si také plenérové kultury chtivé Brno. Biskupský dvůr s tribunou plnou platících diváků otvíral v sobotu 6. června své sedmnácté divadelní léto…
Městské divadlo Brno uvedlo ten večer na nádvoří Moravského zemského muzea obnovenou premiéru hry Jánošík aneb Na skle malované v režii Stanislava Slováka. Odbojářské téma, s nímž zápasila na počátku osmnáctého století vídeňská, pešťská, církevní i světská moc, nemálo zaskočilo městské kulturtrégry. Pódium na sousedním Zelném rynku totiž paralelně servírovalo okolojdoucím i tu a tam v plážových lehátkách polehávajícím směs hřmotných tónů.
Pokud by s tím hudební složka Slovákova inscenačního týmu dopředu počítala, snad by zvolila ještě rockovější sound. Hluk ze sousedství citelně obtěžoval v mluvených, nikoli zase tolik ve zpívaných pasážích. Navíc dospělácké publikum, zhusta zocelené bigbeatovým mládím, si dokáže domýšlet v kytarových ryfech uvízlá slůvka. Při hledání viníka (poučení pro příště) bychom dospěli až ke stěžovateli, který svou umanutostí vyloučil podvečerní produkce z náměstí Svobody. Kde jsou hranice osobní svobody?
Shodnou otázku kladou ve hře velebící odbojného rebela publiku kočovní divadelníci. Světskou moc reprezentuje na jevišti kvarteto žandárů v civilu (ochránci neomylnosti stranovlády). Horlivě „dohlížejí“ na komedianty, což jistě neslo v Polsku v čase zrodu hry, tedy 70. letech minulého století přímo heroické poselství. Folklórní pojetí, zdůrazněné podtitulem „Na skle malované“, těží z ústně tradované legendy o lidovém hrdinovi čelícím vrchnostenské zlovůli. Nejde však o krvavé šavlovačky, zápletku představuje souboj dobra a zla o Jánošíkovu duši. Anděla – skvělá Ivana Vaňková soupeřícího s Čertem – ještě snad lepší Svetlana Janotová (až na ten křížek v záňadří) nakonec rozsoudí Smrt – úsporně strohá Marta Matějová, osudu se zkrátka neodmlouvá.
Libor Matouš v roli hlavního hrdiny nedostal největší prostor. Dozvídáme se mnohé o jeho komplikovaném příchodu na svět (to se opravdu zahrát nedá). Také romance s prakticky nedosažitelnou vyvolenou (Lesana Krausková) sice graduje, ale pouze do chvíle, než si hoch uvědomí, že zboj jej uspokojuje více, než dobývání samolibého děvčete, preferujícího jistotu pole a hospodaření. (S valaškou se tančí lépe než s motykou!) Folklórně symbolického Jánošíka nelze pojmout jinak, než jako osudem vláčeného kluka, do kterého si každý může promítnout vlastní hrdinství.
Početnou muzikálovou company (zbojníci a děvčata) usměrňuje dvojice vypravěčů. Dopovědník (konstruktivní Kristian Pekar) spolu s Odpovědníkem (impulzivní Jiří Daniel) posouvají děj a reagují na ataky Pandurů. Potulní kejklíři přitáhli svou káru (promyšlená scéna Jardy Milfaita) pod okna zámku. Hrají příběh o dobru a spravedlnosti, který nemůže mít šťastný konec, už proto, že nádvoří lemují šibenice s hákem místo oprátky. Z arkád kropí kypící peripetie muzikantský band ukrytý za závěsem. Bigbeat jako zamlada, podupávají si v publiku pamětníci. Každou vrchnost je třeba konfrontovat s realitou. Vždy a všude. Ať sebeprohnanější kultivar neroste až do nebe.
