V Ořechově u Brna byl otevřen strécovský a tetinský Akademický park Rudy Zavadila
„A je to dobrý“, jak říkal R. Z.
Roku 2021 uplynulo padesát let od založení slovutné Velkomoravské univerzity strécovsko tetinské. Padesátka v životě člověka bývá výzvou k zamyšlení i k osobní bilanci. Otevírá čas zrání, podepřený o osobní zkušenost, poznání vlastních hranic možností, místa a poslání v lidském společenství. Může být branou k reálné dospělosti. Bez záruky snad i cestou ke zmoudření.
Padesátka, nejrůznějších lidmi stvořených společenství, může být vnímána jako krátká, jindy dlouhá, někdy až příliš. Vše je relativní, ve stálém pohybu. U nás doma jsme si od vzniku republiky užili změn až dost. Z tohoto pohledu možno vnímat současný věk jedinečného Vysokého učení jako obdivuhodný. Zvlášť vzpomeneme-li vlastní prožitky, co vše se měnilo, co zmizelo, co se vrátilo, co nahrazeno jiným, tu k radosti, tu ke škodě…
Cílem i přáním snad všeho co vzniká, je představa věčného či alespoň co nejdelšího trvání. Velkomoravská univerzita vznikla roku 1971 v Ivančicích. Úvodní setkání stréců se konalo ve zdejším Besedním domě, dodnes o tom kolují legendy. Nenechme se nikdy spoutat zdánlivou pravdou suchých čísel. Stréc i tetina vědí, že kořeny alma mater zapustily ve Velkomoravské říši. Nic na tom nemění, že archeologové dosud nenarazili na zakládací listiny s knížecí pečetí. Vykopali však jediný z protestů s tvrzením, že listin a pečetí tehdejší knížata neměla? Držme se meritu věci. – Co žije v paměti generací, nepodlehne meči ani ohni.
Rok 1971 dobré a veselé časy nesliboval. Skupina muzikantů z Moravy, s láskou k dobré hudbě všech směrů, současně smyslem pro humor i recesi, s výbavou dobrých nápadů, byla snad intuitivně vedena snahou nenechat se za žádných dob připravit o vlastní svobodu. Uchovat co největší kus a prostor sdílení se sobě blízkými. Tak vznikla přitažlivá a nezařaditelná univerzita. Stejně udivující je, jak dlouho přečkala „pod igelitem“. A byl to čas ještě překvapivěji velmi plodný. Univerzitní mozky byly mladé, neopotřebované, plné nápadů, dle Rorschachova testu jistě by byly samý orig. plus. Studentů a absolventů přibývalo, stejně zajímavých akcí s velkou účastí. Za tísnivých dob lidé vždy hledají a vytvářejí svůj prostor, kam tíseň doby nesmí dolehnout. Atmosféra na akademické půdě musela být tehdy výjimečná, studijní program bezkonkurenční. Bez hesel a proklamací přívětivě směřoval ke starořeckému ideálu kalokagathie. O prvenství citátu „V zdravém těle zdravý duch“ soutěží dodnes více velkých duchů. Náš Jan Amos se zapojil veršem: „Zdravý duch jen v zdravém těle, tomu věř a podrž cele!“ VUST měla oč se opřít. Je mi dodnes líto, že jsem tu dobu v tomto útulku filozofie, dobrého humoru a zdravého pohybu neprožil. Slavnostně promočen jsem byl až za velké společenské proměny.
Listopad 1989 otevřel doširoka hranice všech nových možností. Každému se náhle nedostávalo času, převládal pocit, že je třeba dohnat vše, co dřív nešlo, chytit se křídel, než snad opět poklesnou k zemi. Do jisté míry to zasáhlo i studující VUSTu. Ubývalo přátelských setkávání, filozofování, kalokagathie i humoru. K tomu Veličenstvo Čas sám o sobě ukrajoval a povolával z nejstarší zakladatelské generace tam, odkud dosud nikdo nepodal zprávu. Posléze bylo zachováno vlastně jen tradiční každoroční setkání – Valná hromada strécovstva a tetinstva.
Budoucnost každé pospolitosti žádá, aby odkaz otců převzali mladí. To se otcům ne vždy daří, synům teprve ne. Jak známo z až nejvyšších společenských etáží, synové ctižádosti, sebeprosazením a způsoby jednání, často kráčí prošlapanou stopou otcovskou. Nezřídka současně s dobou, často bývají zvlášť tvrdými kritiky otců, co šli v čele průvodů časů minulých. Tak se v neformálním, svobodomyslném, univerzitním společenství stréců a tetin nedělo. O moc a peníze tu nešlo, ani jít nemohlo. Spíš, kdo by na vlastní, mladší bedra, převzal kus práce a povinností, z nichž se nebohatne. Setkání u výročí padesátiletky, jako předchozí, stavělo na tradici a vžitých rituálech. Program byl jako vždy přitažlivý, avšak jak překryt až smutečním závojem. Proslýchalo se, že jubilejní bude i závěrečným. „Druhý plán“ hovořil o směřování „úředně již neorazítkovaném, vyšším, duchovním, metafyzickém.“
Následující roky přinesly zajímavé zprávy. Metafyzický přechod probíhá, jede se však i dál jako dřív, jen komorněji. Přičinilo se Jádro. Netroufám si připsat zdravé, abych nebyl zahlcen maily a esemeskami vrstevníků o zdravotním stavu, s výčtem návštěv odborných lékařů, seznamem procedur, užívaných pilulí, injekcí, prodělaných operací, lázní atd. Přes všechny útrapy slovo zdravé k jádru patří, po chvilce váhání přiřazuji. Nezůstalo jen u druhého plánu s hlubinným ponorem do sféry duchovní. Místem každoročního setkání se stal Ořechov u Brna, spjatý s osobou zakladatele, stréca rechtora na furt.
Historicky zásadní, až zlomovou událost přineslo setkání o Slunovratové neděli 21. června 2026, ve tři odpoledne. V Ořechově pod Křibem byl slavnostně otevřen Akademický park. Věnován je „památce na činnost MUSTr. Rudy Zavadila, někdejšího ředitele zdejší hudební školy a jeho pábitelských přátel, kteří v roce 1971 založili Universitas Magnomoraviensis Straeccorum Tetinarumque“. Slavnostní akt proběhl za přítomnosti představitelů obce i místních návštěvníků. Vystřídalo se více řečníků. Za obec především starosta, pan Tomáš Dudík, za Velkomoravskou univerzitu prof. MUSTr. Milan Klapetek, přednosta ústavu strécovské filozofie.
„Akademický park pod Křibem je krásné poklidné místo, nabité výstižnou symbolikou, promlouvající z každého architektonického či zahradnického detailu. Je to doslova útulné zákoutí, kde zdi reprezentují nezměnitelné danosti lidského života, které strécovská filozofie nechápe jako diktát, nýbrž jako nezbytné linky notové osnovy, na kterou my smíme napsat naši vlastní skladbu.“ Tato slova završilstréc Klapetek rčením platným nejen pro herce, ale každého člověka. – „Není velkých a malých rolí, nýbrž toliko velcí a malí herci, kteří je ztvárňují!“
Na místě je připomenout ty, kteří se o vznik Akademického parku, s nejvyšší pravděpodobností jediného na naší planetě, zvlášť zasloužili. Ať přišli s ideou vzniku, pracovali na projektu, zasloužili se nebo podíleli na realizaci. Velký dík náleží PhDr. Danuši Linkeschové, s těsnou vazbou k Ořechovu. (Její otec náleží k významným osobnostem obce, stejně i R. Zavadil. Oba mají v parku své lavičky.) Tetina byla u vzniku, realizaci umožnila nabídkou vhodného místa, na pozemku v jejím vlastnictví. Stejný dík náleží za pozitivní rozhodnutí vedení obce, při podpoře společného zájmu starostou Ořechova, panem Tomášem Dudíkem. – Park nabízí zdejším pěkné místo k trávení volného času k procházkám, relaxaci i k dětským hrám. Zasazen a zajímavě řešen v přírodním rámci zaujme i návštěvníky odjinud.
Prof. MUSTr. Klapetek uzavřel úvahou, že „slova všech řečníků, zpečetěná zpěvem, pronikla nepochybně do tohoto kouzelného místa, a přítomna budou ve zdejším, osvěžujícím vánku, zahánějícím chmury“. Zakončil, jak často říkával Ruda Zavadil: „Je to dobrý!“ Za pravdu dali všichni přítomní. Jen stréců a tetin bylo tak třicet! A místních kolem stovky. Jedinečnému parku lze jen přát, aby trval na věky, stal se oblíbeným místem setkávání zdejších i přespolních.
Možná si někdo pomyslí, proč tolik slávy kolem Rudy. – Dobrý muzikant byl, učitel moc dobrý, ředitel a dobrý člověk také, už jeho táta takový byl. V Ořechově máme a měli jsme takové vždy. Že Ruda vymyslel jakousi recesní univerzitu? Umělci se rádi baví pro vlastní potěchu, co z toho?
Takový názor nemusí být ojedinělý. Líp však zamyslet se. Jak je možné, že něco takového, spíš trpěného, dlouho se při velkém zájmu udrželo? Muselo v tom být něco víc. Hudba, zpěv, humor, legrace, smích bývají posilou v nesnadných dobách. Jsou účinným prostředkem zahánějícím špatnou náladu, starosti, lékem vyhánějícím z mysli i těla vše špatné, co tam nepatří. To přece všichni víme! A je bezvadné, že jsme měli v blízkosti souseda, co tu sílu znal, uměl to s ní a spolu s dalšími založil u nás na Moravě univerzitu stavící na síle hudby i humoru, na filozofii optimismu, pozitivního myšlení, přístupu k lidem a světu. To není málo a dnes možná také chybí. A podtrhl bych rok vzniku. Jako by náš rechtor šestým smyslem vycítil, že je pravý čas s něčím takovým začít a spustit na dobrou, správnou notu.
Pochybovače by mohlo překvapit množství obecně známých, oblíbených osobností, především z Brna a Moravy, i z jiných míst Československa. I v zahraničí jsou stréci a tetiny, co se přidali a stali vyslanci Velkomoravské univerzity. Stálo za tím povedené dílo hudebníka, ne široce tak známého a skupinky kamarádů. Několik z těch od nás vyjmenuji. Známe je všichni?
Miloslav Bernátek, Helena Blehárová, Gustav Brom, Jožka Černý, Vladimír Fux, Zdena Herfortová, Jaromír Hnilička, Eduard Hrubeš, Milan Kašuba, Vlastimil Lejsek, Ivan Mládek, Richard Novák, Erik Pardus, Jiří Pavlica, Jan Slabák, Miloš Štědroň, Ulrychovi Hana a Petr, Alena Veselá, Jaroslav Wykrent…
Čas od času, i při posledních, každoročních setkáních v Dělnickém domě v Juliánově zastavil se někdo z „přespolních“, včetně známých tváří z Prahy. Třeba ve své době velmi oblíbená herečka Gabriela Vránová. Povídala si se známými, odpovídala na pozdrav neznámým, kteří jí děkovali za krásné role, podepsala se každému, kdo s tím přáním přišel. Moravě byl věrný Felix Slováček, rodák ze Zlína-Malenovic. Bryskně se přidal k orchestru sóly na klarinet, ukázal se i jako dobrý zpěvák, pro potěšení všech, neznal konce. Bezvadný, neorganizovaný koncert…
Je to řádka let, kdy jsem se osobně poznal se strécem rechtorem. Aktivní činnosti se již nemohl věnovat, přesto se zúčastnil návštěvy Prahy za kolegy z Brna, kteří přešli do hlavního města, zde současně „vyslanci“ Velkomoravské univerzity. Bývaly časy, kdy na mnoha místech republiky působila podobná „detašovaná univerzitní pracoviště“.
Pocta Rudolfu Zavadilovi je zasloužená. Vznik krásného Akademického parku s památníkem náleží i těm, kteří s ním stáli u základů Velkomoravské univerzity.Pro tu je místem vzpomínky i uznání za dlouholetou činnost, současně realizací spojení esence duchovní, s hmotnou. Univerzita bude takto žít nadále, oživována v Parku návštěvníky dalších generací. Myslím, že bude přijat místními za vlastní, s hrdostí patriotů na zajímavost i jedinečnost, jakou jinde nemají. Návštěvníkům odjinud nedá, dotazují se místních na podrobnosti, jež málokdo zná. Začnou vznikat a šířit se pověsti a zkazky, jak za časů Němcové a Erbena.
Blíží se konec milénia. V parku před pamětní deskou se zastaví mladý poutník. Přes rameno má zavěšen hudební nástroj. Působí jako dobrý člověk, pokud jej putování světem nezkazilo, jak Tylova Švandu ze Strakonic. Z toho, co čte, je ohromen i popleten. Podivuje se názvu univerzity, o níž neslyšel, třebaže je aktivní hudebník a absolvent hudební vědy. Zkoumá zvláštní razítko či snad starodávnou pečeť? Musel to být významný stánek hudby, jakou péči mu zdejší věnují! Neznámo jej odjakživa vzrušuje. Táže se lidí, kteří se tu procházejí. Někteří nevědí víc jak on, jiní jako by přidali bajku z vlastní fantazie, každý trochu jinou, tu svou. Nebo snad hráli v dětství dávnou hru se zprávou šeptem od ucha k uchu, od jednoho k druhému, kdy poslední z přebírajících sdělení přednese přenosem zkomolený nesmysl všem k smíchu. Poutník osloví raději zápěstí své levé ruky dotazem k pod kůží implantované příruční AI. Povídavá je jak lidé, opírá se však o fakta, která lidé rádi zapomínají. Už ví, že tahle univerzita byla opravdu neobyčejná. „Na její učení by se mělo navázat“, pronese sám k sobě. „Mohla by z toho být pěkná dizertačka,“ míní AI. „I nějaký opus by se dal složit.“ „Taková univerzita naší době chybí,“ řekne zamyšleně. „Kdo ne, když ne já?“ – vykřikne do prostoru již prázdného. Stmívá se. „A kdy, když ne teď?“ – zvolá ještě hlasitěji. Po prázdninové cestě napříč starou zeměkoulí, naspořil si koncertováním na Mars. Ten bude muset počkat. Program se mění. V hlavě má jasno. Půjde do toho…
„A bude to dobrý“, ozve se z blízkosti, až sebou trhne, než mu dojde, že jeho vnímavá Ejka pod kůží reaguje milým povzbuzením. Trochu je udiven spodním, až chlapským témbrem. Nejspíš z nachlazení, jak spolu přečkali poslední noc pod širákem.
Inteligentního hudebníka a nadějného vědce nikdy později nenapadlo, jak moc se tenkrát před památníkem Rudy Zavadila mýlil. V povzbuzení chybně připsaném Ejce, jak jí říkál. Omlouvá jej, spousta práce i zábavy, než prostudoval dochované myšlenky strécovské filozofie, tetinských úprav a doplňků na správnou míru, a sám rozvedl a aktualizoval. Universitas Magnomoraviensis Straeccorum Tetinarumque vstupuje do svého třetího období, jak sama uvedla, vrcholného. Do třetice všeho dobrého šíří se po celém lidskokosmu. Bez hádek mezi lidmi i sporů, svárů v páru, bez výhrůžných not stavících plot, bez válek mezi planetami, tak i na staré dobré Zemi. A tím celý příběh s pozdravem fis cis pod ochranou obrovské síly strécovské končí (zatím)…
